Těžko říct, na kolika pracovištích jsou lidé okrádáni nebo šikanováni. Pražská restaurace Řízkárna proslula zejména tím, že dlouhodobě nevyplácí mzdy. Nedávný protest proti této praxi brutálně ukončila policie – zcela v zájmu provozovatele. O tom, co lze dělat, jsme mluvili s aktivistou Mostecké solidární sítě Lukášem Borlem.
Proč Mostecká solidární síť vznikla a jak funguje?
Ptali jsme se, jak se mohou organizovat pracující i nezaměstnaní, jestliže chybí masové hnutí. Odpověď nám daly zahraniční solidární sítě, například Seattle Solidarity Network. Těmi jsme se inspirovali. Máme rovnostářskou strukturu, nemáme hierarchie. Nejsme charitativní organizace a bez účasti konkrétních poškozených to nejde. Impuls přichází vždy z jejich strany. Platí, že se angažuješ ve vlastní věci, a až bude hořet někde jinde, zapojíš se taky.
Jak se o vás dozvěděli poškození zaměstnanci?
Nejdřív jsme vylepovali plakáty, kterými jsme lidi nabádali, aby nás kontaktovali. Stálo na nich: „Nevyplacená mzda? Nevrácená kauce? Máš problém se šéfem nebo pronajímatelem bytu?“ Člověk, který nedostal zaplaceno a chce se pustit do boje se svým šéfem, se automaticky nestává antikapitalistou, takže by ho na první pohled nezaujala slova o třídním boji ani militantní symbolika. Solidární síť tvoří z velké části anarchisté, ale naší společenskou kritiku poškozeným nevnucujeme. Zároveň nikoho neindoktrinujeme – poškození pracující mohou dospět k antikapitalistické pozici na základě zkušeností z bojů, třeba těch, na nichž se podílí Mostecká solidární síť.
Nespoléháte na státní instituce nebo zastupitelské orgány, děláte přímé akce, čímž se evidentně lišíte od dnešních odborů…
Odborář, aby mohl jednat, potřebuje být akceptován zaměstnavatelem a státem. Je tak v jiné pozici než my. My – oproti odborům – s šéfy nevyjednáváme, ale organizujeme nátlakové akce. Chceme být pro šéfy hrozbou, ne partnerem. Třeba v Německu a ve Španělsku solidární sítě vznikly proto, že se odbory nezapojují do těch kauz, kde jde o marginalizované pracující nebo o malé konflikty na pracovišti. Odborář se ohlíží na zákony, které nepřekračuje, a omezuje se na zákonné nástroje, aby neztratil pozici toho, s kým šéf jedná. Taktika solidárních sítí sice není výlučně konfrontační, ale počítá i s nelegálními metodami, které jsou mimo odborářskou logiku.
Jaký byl první případ tuzemské solidární sítě?
Šlo o mandatářku, která pracovala pro Zepter. Měla nárok na procenta z uzavřených obchodních smluv, provize však za celý měsíc nedostala. Když se bránila individuálně, její stížnosti vedení smetlo ze stolu. Pak se nám ozvala. Nadřízenému mandatářky jsme společně předali dopis s ultimátem. Nereagoval. Tak jsme protestovali před místní pobočkou firmy v Mostě a následovaly akce v Praze, Brně a Bratislavě. Zpočátku firma tvrdila, že nic nedluží. Dokonce nám vyhrožovala žalobou kvůli poškozování dobrého jména a požadovala stažení informací z webu. To jsme ignorovali a jeli dál. Teprve po protestech v Brně a Bratislavě nám zavolal generální ředitel české sekce Zepteru, že věc prošetřili a zjistili, že manažer nechal peníze podvodně převést na účet své příbuzné. Vyhráli jsme a přesvědčili se o tom, že kolektivní akce, která poškozuje ekonomické zájmy firmy a odrazuje zákazníky, může být úspěšná.
V současnosti jako solidární síť působíte v kauze Řízkárna. Tato restaurace lidem opakovaně neproplatila mzdy. Můžeš zrekapitulovat, jak jste zde postupovali?
Nejprve jsme se sešli s jednou z poškozených zaměstnankyň a následně předali dopis, který oznamoval ultimátum provozovateli restaurace Vladimíru Krulcovi. Nereagoval. Následovaly protestní emaily, pak protestní akce přímo před provozovnou. Od počátku nám jde o to, aby provozovatel musel volit mezi tím, zda vyplatí dlužné mzdy, nebo bude tratit kvůli bojkotu a negativní reklamě. Na několika místech po Praze jsme vylepili plakáty s fotografií Krulce s bublinou u pusy: „Rád vás zaměstnám. Připravte se ale na hrubé zacházení a na velké riziko, že vám nezaplatím mzdu.“ Díky tomu se začali ozývat další poškození – dosud se nám ozvalo sedmnáct lidí. Kauza se vleče už od letošního září, a i když k vyplacení dlužných mezd zatím nedošlo, něco se přece pohnulo. Na protestních akcích se podílí víc lidí a sám Krulec, který byl zpočátku sebevědomý, ochotně odpovídal médiím a vulgárně nás urážel, je teď zalezlý a nekomunikuje – protestní akce se ho dotýkají.
Proslýchá se leccos o pracovních podmínkách v restauraci. Jak je popisovali bývalí zaměstnanci, kteří se s vámi spojili?
Běžné je pracovat patnáct hodin denně skoro bez volna. Provozovatel Krulec nesnese pohled na někoho, kdo má zrovna hotovo, a tak ho okamžitě zaúkoluje činnostmi, které jsou mimo popis jeho práce. Na pracovišti jsou všude kamery. Pracující jsou kontrolováni i při rozvozu jídla – pokutuje se za to, když někdo jede o něco delší trasou. Běžná mzda je padesát nebo šedesát korun na hodinu. Práce v Řízkárně by byla zkrátka novodobou otročinou, i kdyby všichni dostávali mzdu řádně.
Jak si vysvětluješ, že až donedávna se nikdo z poškozených neozval?
Ti, kteří se do problémů dostali, znají jen nepřímou akci. Šli třeba podat oznámení na policii a dozvěděli se: Víte, to je slovo proti slovu, nemáte to čím doložit, nemůžeme se tím zabývat. Někdo jiný zase vyprávěl, že v restauraci proběhlo dvacet kontrol inspektorátu, a že Krulec dokonce musel zaplatit pokutu čtyřicet tisíc korun. Přesto je pro něho praxe nevyplácení dlouhodobě výhodná a prochází mu. Spoléhá totiž na to, že u něj pracují lidé ve svízelných životních situacích. Jedna ze zaměstnankyň vzpomínala: „Všichni kolegové mi říkali, abych odešla, protože hrozí, že nedostanu zaplaceno, a já jsem tomu nevěřila.“ Přijatelnější pro ni byla vyhlídka, že možná nedostane zaplaceno, než že by vůbec neměla práci. Kromě toho Krulec je arogantní a agresivní – z výpovědi bývalých zaměstnanců vyplynulo, že některým vyhrožoval fyzickým útokem a jiné opravdu napadl. Mnozí tak radši skousnou, že přišli o deset nebo patnáct tisíc, než aby se báli o život. Strach slábne až v kolektivu – během přímé akce.
Nejde však jen o agresivitu provozovatele. Proti poslednímu protestu v Řízkárně brutálně zasáhla policie…
Měli jsme na sobě masky zobrazující Krulce a na krku cedule s nápisem „Nevyplácím mzdy zaměstnancům a zaměstnankyním“. Sedli jsme si ke stolu a hráli pexeso, respektive Krulxeso, které obsahovalo Krulcovy citáty, jako třeba: „Ty chceš nějaký peníze? Zmizni odsud, ty čuráku, nebo tě tady domlátím.“ Zatímco jsme seděli, na místo přijela policie. Vysvětlovali jsme, že se nedopouštíme ničeho, co by je opravňovalo k tomu nás vykázat. Krulec však policii zřejmě nakukal, že jsme nějakým způsobem ohrožovali zákazníky, ačkoli jsme je pokojně informovali o problému. Ale policie měla od začátku jasno a jednala nepokrytě v Krulcově zájmu. Trvala na tom, ať odejdeme, protože prý majitel si může stanovit, koho v restauraci chce a koho ne. Oponovali jsme, že pak by bylo možné, aby policie asistovala vyhazovu Roma nebo gaye jenom proto, že je majitel v lokálu nechce. Jeden ze strážníků odpověděl, že pokud by si to majitel přál, udělali by to… Výzvu policie jsme neuposlechli a byli jsme brutálně vytaženi z restaurace. Během zásahu nejednoho z nás povalili na zem a některým způsobili pohmožděniny. Přítomní byli také policisté se samopaly, kteří se promenovali, zatímco někteří z nás zadržených leželi na zemi. Sebrali nás celkem sedm, na policejní stanici jsme strávili zbytek dne a čeká nás přestupkové řízení.
V den happeningu byla restaurace plná, takže zákazníky to muselo odradit, ale jinak podnik vypadá jako pračka na peníze. Kdyby tento dojem nebyl mylný, museli byste změnit taktiku?
Pokud by šlo o pračku na peníze a bylo to tak, že restaurační a hotelový byznys je ve skutečnosti jen nějakou kulisou, nic moc by se neměnilo. Sice by ekonomickou ztrátu naše akce nemohly způsobovat přímo, ale přesto by protesty Krulcovi škodily a ohrožovaly jeho zájmy. Díky akcím Mostecké solidární sítě je totiž kauza propírána mediálně, takže se na Krulce obrací pozornost, která je pro něj patrně nežádoucí.
Co považuješ za úspěch?
Když hodnotíme protestní akci, nemělo by nás zajímat jen to, kolik nás bylo, ale především to, co jsme dělali. Když přijde na demonstraci tři sta lidí – a ne třeba jen padesát –, říkáme si, že je to super. Skanduje se, zazní projevy proti vykořisťování, pak se spočítají účastníci a jde se domů. Ale symbolicky vyjadřovat podporu těm, jejichž bojů se neúčastníme, vážně nestačí. Demonstrace jsou důležité, jsou však většinou jen spektáklem, který nepřekračuje mantinely systému. Proto je třeba, abychom se, stejně jako se účastníme průvodů, zapojovali do konkrétních bojů, jako je boj bývalých zaměstnanců Řízkárny.
Rozhovor vznikl v prostorách autonomního sociálního centra Klinika. Vzhledem k tomu, že Klinika byla policií vyklizena, proběhne prezentace solidárních sítí 12. prosince v 18 hodin v infocentru Salé.