Nic nevystihuje českou davovou psychózu vyvolanou návrhem bruselských uprchlických kvót lépe než to, že v záplavě kategorického odmítání ve stylu „kvóty nechceme a stejně nebudou fungovat“ působí jako ostrůvek aspoň jakés takés soudnosti názory TOP 09. Karel Schwarzenberg poukázal na absenci dlouhodobé imigrační politiky (co proto udělal on za svého ministrování?) a naposledy Helena Langšádlová nabídla svůj model: přijímat křesťany, protože ti jsou nám kulturně bližší, a tudíž se lépe integrují. Takové konsensuální řešení by mohlo najít podporu napříč politickým spektrem, vždyť vláda již v lednu schválila návrh sociálnědemokratického ministra vnitra Milana Chovance na přijetí patnácti syrských křesťanských rodin (závratných sedmdesát duší), za což jí zatleskala mimo jiné i platforma Islám v ČR nechceme. Vždyť ani europoslanec za ČSSD a bona fide levičák Jan Keller nechce jezdit do Hukvald nebo Beskyd koukat se na mešity.
Jeden dobrotivý křesťan
Na první pohled jde o celkem rozumnou myšlenku: diktátu nikým přímo nevolené Evropské komise se postavíme vlastním dobrovolným přijetím uprchlíků, jejichž integrace bude usnadněna sdíleným hodnotovým rámcem vzešlým z (židovsko-)křesťanských hodnot. Onen první pohled ale musí být opravdu hodně zběžný. Tak pokrytecký argument totiž aby jeden pohledal. Vágní představa, že sdílení desatera a víry může samo o sobě usnadnit začlenění do české společnosti, je absurdní v tolika ohledech, že ve výsledku především nastavuje zrcadlo ideologické podjatosti jejích obhájců.
Tak jako se nerozlišuje mezi mnoha různými kulturně specifickými podobami praktikování islámu, je obor rozpravy vítající křesťanské sestry a bratry slepý k rozdílům mezi křesťanskými komunitami.
Jako zázrakem se při této argumentaci vytrácí názor, že u nás běženci přeci nebudou chtít zůstat, protože touží po ekonomicky vyspělejším a sociálně štědřejším severozápadu kontinentu. Křesťané jsou, zdá se, na rozdíl od muslimů méně hrabiví a poživační – asi proto, že je k pohrdání vezdejšími statky vede Písmo svaté. Idealizace blíže nespecifikovaného křesťana je vlastně nutným ideologickým protipólem démonizace blíže nespecifikovaného muslima. Sousloví „křesťanské rodiny“ evokuje rodinnou lásku a vánoční vzájemnost a kontrastuje s vizí indoktrinovaných „radikálů“, všech těch wahhábitů, salafistů a muslimských bratrů ohrožujících imunitní systém již tak mírně nachlazené evropské civilizace. Tak jako se nerozlišuje mezi mnoha různými kulturně specifickými podobami praktikování islámu, je obor rozpravy vítající křesťanské sestry a bratry slepý k rozdílům mezi křesťanskými komunitami.
Kde se vzalo v tak sekulární společnosti, jako je ta česká, přesvědčení, že soubor náboženských pouček společný pro komunity rozmístěné po celém světě je silnějším poutem než zvyky a kulturní normy, které ony komunity sdílejí po staletí se svým bezprostředním okolím? Má subsaharský křesťan s několika ženami nebo eritrejská křesťanka, která nechává své dcery „obřezat“, skutečně o tolik lepší schopnost integrace v západní civilizaci než jejich spoluobčané muslimské víry?
Svolá Duka synod?
Že víra doslova hory přenáší, je koncept, který jinak v české politice – naštěstí – není příliš vlivný. Jenže jedna z nejsekulárnějších zemí na světě se rozpomíná na své křesťanské kořeny a chce svou imigrační politiku řídit na základě náboženského přesvědčení žadatelů o azyl. Jak se bude taková selekce provádět? Bude součástí azylového řízení zkouška z katechismu? Inspiraci zde nabízí somálská milice Šabáb, která ráda při svých masakrech rozlišuje mezi křesťany a muslimy kontrolními otázkami typu, jaké je jméno prorokovy matky. A dovedeno ad absurdum, vyvstává zde pozoruhodný teologický problém: jaké vyznání budeme ještě brát jako dostatečně podobné těm praktikovaným u nás, které vzešly z katolictví západního ritu? V Sýrii, o které se v této souvislosti nejvíce mluví, narazíme na katolíky východního ritu, pravoslavné, ale i jakobity a nestoriány. Ideální by tedy bylo, kdyby kardinál Duka svolal ekumenický synod, kde by křesťanští biskupové rozhodli, zda dělící čárou učinit například přijetí chalkedonské formulace Kristovy podstaty. Ale vážně: ne že by náboženství nemohlo hrát smysluplnou roli při azylovém řízení, pokud například uprchlíci pocházejí z místa, kde jsou vystavováni perzekuci právě kvůli své konfesi. Ale už z toho, že ti, kteří hrají na křesťanskou strunu, nemluví jedním dechem i o šíitských alávitech či súfijských řádech, je patrné, že tento aspekt zjevně na mysli nemají.
Ne že by výroky čelních postav TOP 09 nedávaly politický smysl. To poslední, co chce slyšet typický volič TOP 09, tedy městský pravicový liberál, je, že bude potřeba zatěžovat státní kasu dalšími výdaji do sociálního systému. Imigrační politika postavená na konfesijní identitě přenáší – aspoň na papíře – břímě zodpovědnosti za integraci do značné míry mimo státní struktury. Křtění imigranti se mají přirozeně vsáknout do společnosti jako vlhko do houby pomocí sdíleného hodnotového rámce, místo aby stát investoval do integračních programů, které se nebudou spoléhat na chiméru hodnotového pouta, jež má překlenout tisíce kilometrů odloučení a skoro dvě milénia odlišných církevních dějin.
Autor působí na Svobodné univerzitě v Berlíně.