Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Česká vláda za hranicí lidskosti

Česká vláda se svou pasivitou a alibismem stává spoluviníkem jedné z nejhorších krizí hodnot, jakou Evropa zažila.

Vzpomínám si, že když jsem se poprvé přihlásila jako dobrovolník do skupiny „Hlavák“, abych překonala vlastní zoufalství a pomohla běžencům aspoň v míře dané pokročilým těhotenstvím (které mi znemožnilo odjezd přímo do uprchlických táborů), byla jsem více než obezřetná. Manuál na zacházení s uprchlíky mě dílem bavil, dílem iritoval. Obavy z toho, že celá akce bude víc šílená než užitečná, podporovaly i mé vlastní představy o komunikaci s potřebnými – kterou jsem si nedokázala představit bez jisté dávky nadřazeného patriotismu, plynoucí už ze samotného rozdělení rolí. Jenže týden strávený ve společnosti lidí, kteří se už nevydrželi dívat na záběry z uprchlických táborů okolních států a sledovat ostudnou politiku české vlády, byl tím nejlepším týdnem za poslední dobu.

Mentální rodina

Sama pro sebe to nazývám „mentální rodina“. Pojmenovávám tak silná pouta vzniklá z porozumění na základě určité, často velmi krizové, zkušenosti. Jde vlastně jen o náhodné lidi v mém okolí, se kterými mě spojuje potřeba něco dělat, kdykoliv se naše bezmoc spojená s chybami systému přelije do zarputilé potřeby konat. Tato „mentální rodina“ se během posledních let neuvěřitelně rozrostla. Dnes je z ní i díky těm, s kterými jsem se byť jen letmo střetla při solidárních akcích pro uprchlíky, celý mentální kmen.

Spojenectví České republiky a Maďarska dnes jednoduše znamená, že je to i česká vláda, kdo na prchající míří vodním dělem a stříká jim do očí slzný plyn.

Na pražském hlavním nádraží jsem potkala kdekoho. Učitelku Danielu, která vynikala enormním klidem a rozvahou, Anežku překypující aktivitou a zdravou rozhořčeností, Zuzku, která snad vždycky měla směnu ve čtyři ráno, aby potom mohla jít ještě do práce. Ondřeje a Terezu, dva odlišné, přesto fascinující charaktery na společné směně s Evou, kterou jsem do mentální rodiny mohla zařadit už před lety – když jsme spolu squatovaly ústeckou ubytovnu, aby z ní nebyly vystěhovány romské rodiny na ulici. Potkala jsem staré známé, kteří z posledních peněz přidali na nákup jídla, kamarádky-matky, chodící na služby s dětmi v klokáncích nebo kočárech. Poznala jsem naživo facebookové přátele a navázala přátelství s lidmi, které už třeba nikdy neuvidím. Přesto vím, že zůstaneme kamarády. Spoustu lidí jsem osobně ani neviděla, ale znám je z organizačních domluv.

Především jsem se ale setkala s uprchlíky. Síla spojení čistě dobrovolné aktivity lidí na straně jedné s reálným dokladem toho, jak velkou má tahle pomoc smysl, je nepopsatelné. Uvědomuji si, že každou z našich aktivit jsme běžencům skutečně pomohli. Ale také oni pomohli nám. Každý jejich příběh, každá výpověď o cestě za svobodou, byla zdrojem energie pro další snahu o pomoc z naší strany. Nevím, jestli jsem někdy v životě cítila tak hluboký stud za to, z jaké země pocházím. Na mou otázku, co bylo při jejich cestě nejhorší, totiž většina z nich tiše odpovídala „Boat to Greece“ a „Czech Republic“.

Strach z Čechů

Čtyřiadvacetiletý syrský právník, cestující za svým bratrem do Hamburku, popisoval Vyšní Lhoty jako místo horší než kriminál. Ze Sýrie do Česka cestoval dvacet dní. Tady zůstal dalších šedesát. Mluvil o zkaženém jídle, nemožnosti pohybu, ostnatých drátech, přeplněných táborech, ve kterých málokdo mluví aspoň anglicky, natož arabsky. O tom, jak jej policie vyvlekla z vlaku, řvala na něj a okamžitě ho „zajistila“. Vzali mu peníze, mobil a nedali mu žádné infromace o tom, co se vlastně děje a dít bude. Strach z českých policistů byl jasně patrný z každého uprchlíka. Někteří – jako jedna afghánská matka s dětmi – se báli Čechů tak moc, že odmítali opustit prostory hlavního nádraží. Mysleli si, že je odvedeme do další detence. „Freedom is everything,“ opakovali mi několikrát různí z nich. Byli to lidé se zmuchlanou igelitkou, kteří se náhodou objevili v Praze. Bez peněz a s vybitými telefony – jediným pojítkem s jejich původními domovy. Zmatení a vystrašení, nedůvěřiví. Jeden přijel v letních botách a triku s krátkým rukávem. Bylo mu jednadvacet let. Při příjezu plakal hrůzou. Když odjížděl, řekli nám jeho kolegové z detence, že tam strávil několik dní na samotce, prý dokonce ve tmě.

Afghánec Yasar, kterého jsem našla bloudícího po peróně, mačkal v ruce výpis vlaků do Frankfurtu nad Mohanem. Myslel si, že je to lístek – dali mu jej v Bělé. Chodil tam a zpátky po nástupišti. Neměl nic, protože za pobyt v Bělé zaplatil poslední peníze. Byl klidný, ale během hektického řešení jeho odjezdu byl z jeho chování cítit strach, že se s rodinou, kterou neviděl tři roky, už nesetká. Z pěnez dárce jsme mu nakonec velmi rychle koupili lístek na autobus. Když jsem mu říkala, že odjíždí v pět a už minutu před půlnocí bude ve Frankfurtu, měl slzy v očích.

Takových příběhů je dnes už několik desítek – stejně jako aktivních lidí, jejichž počet v posledních dnech narostl na dvě stovky. Jak je možné, že se navzdory publicitě, které se celé aktivitě dostalo, stále ještě nedostavil někdo z orgánů na takovou práci opravdu určených? Proč aspoň nedojde k propojení aktivistů tak, aby nemuseli hlídkovat na nádraží 20 hodin denně, ale aby přesně věděli, kdy kdo přijede a mohli mu hned pomoci? Co by bylo s lidmi a celými rodinami propouštěnými z detencí, nebýt dobrovolníků?

Vláda by se měla omluvit

Je tragické, že státní aktivity suplují různě roztroušené skupinky těch, kteří už se na situaci uprchlíků, lhostejnost české vlády a přístup represivních orgánů nemohou dívat. Není divu, že naprostá neúčast státu dává ožít snům o autonomii, organizaci zdola a funkčním aktivismu. Anarchisté z autonomního centra Klinika se stali vzorem příkladně zvládnuté sociální práce při řešení humanitární krize. Vypravují denně do všech potřebných míst dodávky s věcmi, které jim doneslo bezmála pět tisíc lidí v rámci několikadenní sbírky. Známí i neznámí ze sociálních sítí dokázali vytvořit funkční platformy zajišťující pomoc – od organizací benefitů, sběru oblečení a hygienických potřeb, jejich skladování, rozvozu až po realizaci takových věcí, jako je polní kuchyně přímo v táborech. Do Maďarska denně odjíždějí ti, kteří často nedisponují žádným (psychologickým, sociálně pracovním) výcvikem na zvládání takto kritických situací. Starostí většiny českých politiků je však jen to, aby jakýmkoli vstřícným gestem vůči těmto lidem neztratili politické body.

Když minulý týden Bohuslav Sobotka stál v jedné řadě s Viktorem Orbánem, aby otevřeně deklaroval vlastní omezenost a zbabělost zabalenou do řečí o odmítání kvót a „ekonomické migraci“, přiklonil se na stranu toho nejhoršího, co Evropa dokázala za poslední roky vyplodit. Spojenectví České republiky a Maďarska dnes jednoduše znamená, že je to i česká vláda, kdo na prchající míří vodním dělem a stříká jim do očí slzný plyn. Přála bych vládě, aby se někdy těmto lidem dokázala podívat do očí a omluvit. Zatím to my, aktivní občané, musíme dělat za ni.

Autorka je redaktorka A2larmu.

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image