Landova válka?

Koncert Daniela Landy na kbelském letišti předčil všechny temné scénáře. Landa své posluchače vybízí k boji.

Před týdnem jsem publikoval článek o chystaném Velekoncertu Daniela Landy. Inspirovalo mě Landovo prohlášení, že mezi písněmi nebudou chybět ani hity od kapely Orlík. Očekával jsem, že se na playlistu objeví písně jako Jsi Čech a podobně, nepředpokládal jsem však, že se Landa vytasí s Bílým jezdcem. Přes Landovy proklamace o tom, co vše se změnilo, přes zlehčování tématu dobovou podmíněností a mladistvou divokostí, nakonec kontinuitu udržuje samotný interpret. Hlavním tématem předešlého článku však nebylo opakovat obecně známé skutečnosti, které se k Landovi vážou, ale poukázat na celkový posun společenské atmosféry, do které Velekoncert přesně zapadá, a na smutném příkladu rasistického násilí z devadesátých let připomenout, kam rozdmýchávání nenávisti vede.

Po Konvičkovi na Landu

Koncert na kbelském letišti nebyl jedinou akce toho dne. Na Václavském náměstí v Praze se kromě demonstrace „Za otevřenou Evropu, proti rasismu a xenofobii“, které se zúčastnilo několik set lidí, konala také demonstrace „Za naši kulturu a bezpečnou zem“ pořádaná Martinem Konvičkou, Tomio Okamurou a dalšími a podpořená akcí „Bikeři proti islámu“. Těchto dvou protestů se dohromady zúčastnilo asi 1500 lidí a přítomno bylo asi pět set motorek. Stylizovaná runa gibu, která zdobila oblečení mnohých návštěvníků xenofobního shromáždění, napovídala, kam tito lidé posléze zamíří. Někteří jako by se přenesli přímo z dřevních dob novodobého českého rasismu, jen místo keltských křížů a konfederačních vlajek zdobily jejich oblečení právě výšivky Landovy symboliky.

To, co v devadesátých letech zajišťovaly koncerty pro pár set rasistických skinů, je dnes v mnohem jemnější, ale ve výsledku nebezpečnější formě provozováno s profesionálním zázemím, se sponzory a celebritami.

Na Landově večerním koncertu bylo kolem padesáti tisíc lidí. Zhlédnuli velkolepou emotivní show, která kromě výše uvedeného Bílého jezdce nabídla i směs kázání a politických výzev. Za doprovodu hudby Landa deklamoval: „Náš lid je ve válce a naše země je v zásadní etapě. Řekneme-li ‚Ano‘ řádění, nebo ‚Ne‘ – problém totiž není jenom v uprchlíkách. Uprchlíci jsou jen částí levárny, kterou na nás někdo přichystal, jsou součástí levárny, která má za cíl rozjebat stabilitu EU a rozjebat naše země. To, že se nevyjadřuji, že nedělám výkřiky, to je proto, že jsem se dávno dal do skutečného boje za naši zem. Přísahám vám, do boje, ve kterém jde o život a do tohoto boje volám každého českého bojovníka a každou českou bojovnici. Nezapomeňte odkud jste vzešli, z Keltů, Germánů a Slovanů. Nikdy na to nezapomeňte. Náš svět je ve válce a na pevnosti vašich postojů závisí naše budoucnost. Bratři a sestry, čeká nás těžká doba, vytrvejte.“

Je to nebezpečná mobilizující směs, která předává nenávist a vyzývá k boji. Hudba je pro tento účel jedním z nejsilnějších kanálů, zvláště když je podpořená profesionálně zajištěnou produkcí s obřími projekcemi. Dokonalý spektákl. To, co v devadesátých letech zajišťovaly koncerty pro pár set rasistických skinů a později zakonspirované, otevřeně neonacistické koncerty za zatemněnými okny vesnických kulturáků, je dnes v mnohem jemnější, ale ve výsledku nebezpečnější formě provozováno s profesionálním zázemím, se sponzory a celebritami. Jiná otázka je, nakolik celé to produkční zázemí jen slepě sleduje obchodní cíle a nakolik souzní s vlastenecko-mesiášským oparem, který se kolem Landy vznáší.

Povolanost k boji

Je-li Landa a naše země ve válce, pak by jeho posluchači měli bojovat. Jak promítnout nutnost boje do každodenních životů? Nadávat u piva, založit lokální domobranu, dát se k oddílu „Cílkových myslivců“, podporovat Blok proti islámu, udělat přímou akci jako Breivik? Nebo brát právo do svých rukou a přispět ke společnému dílu jako dvojice mladíků, která se v minulých dnech rozhodla hrát úlohu ochranky před uprchlíky v rychlíku Ohrada na trase Praha–České Budějovice?

Víme, jak mohou končit náhodná setkání alkoholem posilněných skupinek s lidmi, kteří se ocitli ve špatný čas na špatném místě a jen kvůli svému vzhledu posloužili jako potrava pro pociťovanou nenávist a povolanost k boji. Ale to jsou jen malé izolované střípky reality, která se nám neuvěřitelným tempem začíná měnit pod rukama. Za touto osobní každodenní povolaností k akci stojí společenská atmosféra, která ji dodává domnělou legitimitu. Je zde obrovský prostor pro kohokoli, kdo s takto viděnou a prezentovanou realitou dokáže dále pracovat a přeměnit ji v reálný politický vliv. „Bílej jezdec jede tmou“ – a nelze ho zlehčovat, ani se mu smát. Je třeba ho vyhodit ze sedla…

Autor pracuje v neziskovém sektoru.

Čtěte dále