Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Paříž po pátku třináctého

Paříž se po páteční noci hrůzy pomalu zvedá na nohy. Jejími ulicemi zní heslo „Nemáme strach“.

Druhým rokem studuji v Paříži. Když jsem byla vyzvána, abych napsala krátký text o následcích útoku z pátečního večera, nebylo pro mě snadné souhlasit. Psát podobný text upřímně znamená přiznat se k pocitům, které se obvykle člověk stydí dávat najevo. Převládá především strach. Nejprve samozřejmě strach o blízké – dozvíte-li se o strašném masakru v centru města kolem jedenácté večer, není možné zjistit, jestli se k tomu náhodou nepřipletl někdo z vašich z kamarádů, spolužáků nebo známých.

Hledání důvěry

V sobotu ráno stále není zřejmé, jestli byli všichni útočníci zneškodněni. Během cesty nezvykle vyprázdněným metrem se, byť nenápadně, ukazuje, že v zajetí strachu jsou všichni – po očku a podezíravě si prohlížejí každého, kdo přistupuje. Podle čeho chceme poznat atentátníka? Zdá se mi, jako by nás každý ten kradmý pohled připravil o kousek naší kultury a hodnot. A vím, že tohle prvotní napětí nám budou ještě dlouho připomínat striktní bezpečnostní opatření, která Paříž určitě zavede. Osobní prohlídku budeme podstupovat několikrát za den – v supermarketech, na poštách, v kostelech. Hloučky ozbrojených vojáků budou hlídkovat v nejživějších částech města… A všechno to bude prodlužovat ochromující pocit, že už nikomu není možné důvěřovat.

Musíme zvládnout přetavit šok ve společné odhodlání nenechat se právě skrze strach manipulovat těmi, kteří nás chtějí donutit ustoupit od evropských hodnot.

Lidé cítí smutek, vztek, úctu k obětem a soucit se zraněnými a těmi, kteří ztratili své blízké. Ale to hlavní a nejhorší, co se teroristé snaží v nás vyvolat, je samozřejmě strach. Strach, který dá průchod jen tomu špatnému v nás. Strach, jímž bude možné ospravedlnit nedůvěru vůči lidem jiné národnosti, náboženství, původu. Strach, který nás učiní přístupné argumentům politických demagogů a extremistů.

Nemít strach

Paříž ustrnula v podobném šoku v tomto roce už podruhé – a stejně jako v lednu, i teď obdivuji, jak se Pařížanům, které znám či jen potkávám, daří zachovat si chladnou hlavu. Vím, že lidé, mezi kterými se tu pohybuji, neodrážejí názory většinové francouzské společnosti, přesto jsem však vděčná, že jsem zatím odnikud neslyšela názory, které by útoky spojovaly s náboženstvím nebo etnickou příslušností. A i z úst politických i náboženských představitelů země slyšíme především výzvy k zachování klidu a solidarity.

Lidé spontánně míří na náměstí Republique, kde u sochy Republiky kladou květiny a vzkazy obětem, atentátníkům nebo lidem v Evropě i ve světě. Vzkaz, který se opakoval v mnoha variacích, zněl: „Nous n’avons pas peur“ („Nemáme strach“). Jde o jasný a hrdý vzkaz atentátníkům. Má-li však být pravdivý, musíme zvládnout přetavit šok ve společné odhodlání nenechat se právě skrze strach manipulovat těmi, kteří nás chtějí donutit ustoupit od evropských hodnot. A jimi nejsou nenávist a lhostejnost, ale vzájemná tolerance, svoboda a otevřená společnost.

Autorka studuje v Paříži.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image