Zpráva mě zasáhla v noci v Brooklynu. Sevřel mě dusivý černý strach – protože jsem Alžířan a vím, co znamená válka: ničení všeho, co je lidské; rozvrat a triumf slepoty v myriádě svých podob. Roky jsem sledoval, jak svět padá za oběť možná smrtelné chorobě srdce. Kvůli své zeměpisné situaci jsem se cítil jako člověk uvržený do role lovné zvěře, v pasti, jako přenašeč moru: jako člověk stojící mezi vrahy a oběťmi. K čemu jsou lidé jako já v čase otevřené války?
Má první úzkost po vstřebání prvního šoku z pařížských jatek se týkala národnosti vrahů, protože dnes vrah zabíjí nejen svou oběť, ale také svou rodnou zemi.
Co říct?
Nejtěžší je uvědomit si, jak správně reagovat. Pravděpodobně nemáte co říct. Kondolence jsou klišé a dávat najevo svůj vztek je banální a nepřiměřené, asi jako potřásat rukou mrtvole. Lidstvo se mnou nesdílí barvu mé kůže, ale tvář barbara tu moji připomíná. To je tragédie rukojmího v kostce. Jsem tmavý muž mezi dvěma světy, který se snaží prodávat vizi světa zničenou explozemi. Slýchával jsem výkřik „Alláhu Akbar“ často – a děsil mě. Bůh je veliký. Nyní, ještě jednou, vyšla tato slova z úst vrahů, aby ponížila svět a vykřičela do něj své obžaloby, svůj rasismus, podezřívavost, urážky a mrtvoly. Výkřik, že „Bůh je veliký“, z vás, malého individua, dělá ještě menší; není předzvěstí extáze tváří v tvář věčnosti, ale předzvěstí smrti.
Co dobrého přinese, když vybombardujete ošuntěle oděný Dáeš v Sýrii, když velmi dobře oblečenému Dáeši v Saúdské Arábii ve stejnou dobu potřásáte rukou?
Co říct této zemi, která ho dosud neslyšela a stále se mu jen těžko zdráhá uvěřit? Že islám není totéž co islamismus? Že teroristé zabíjí mě stejně jako vás? Že zabíjí víc muslimů než lidí ze Západu (jako kdyby vzájemné přeměřování hřbitovů dávalo někomu útěchu)? Že bychom neměli vrahy napodobovat tím, že v sobě zavraždíme všechnu dobrotu a toleranci? Že muslimové by měli vyjít do ulic a veřejně protestovat? Jakým jazykem vůbec oslovit lid, kterým bolest a strach berou rozvahu? Moje slova nejsou než hrst písku.
Vyčkával jsem s reakcí, protože si nejsem jistý, jak mohou slova pomoci obnovovat rozum. Globální 11. září trvá víc než dekádu a přesunulo se z leteckého prostoru na otevřené bojiště. V New Yorku, kde jsem mezi žurnalisty strávil posledních pár týdnů, mě zasáhla otupující rutina, s níž byly přijaty pařížské události. Reportéři spěchali pokrýt nejnovější události, psali a komentovali – automaticky, jako kdyby byli ochromeni únavou, jako kdyby rozhořčení a bolest už nebyly pro tyto události přiměřeným způsobem přijetí. Jako kdyby už nebylo co dodat ke konci světa. Nebo na konec věty. Vše už bylo řečeno. Válka je rutina.
Jak myslet?
Nejprve se dostaví strach. Není nic strašnějšího a stresujícího než dozvuky útoků. Myslíte na svou kůži a na ostatní, kteří ji mají stejně zbarvenou a budou muset za zločiny ve Francii „platit“: imigranty, uprchlíky, na všechny tmavé žijící na Západě. Dáeš zasáhl Francii za to, co reprezentuje: za její sekularismus a diverzitu. Dáeš ví, že musel udeřit právě ve Francii, aby vyprovokoval prudkou reakci, rasismus, hysterii a extremismus. To jsou totiž věci, na nichž závisí jejich úspěch mezi dalšími rekruty. Tato obluda je tím hrozivější, čím větší z ní máme strach, živí se naším odcizením a také starými mesianistickými texty. Jedna kniha, jedna poušť, jeden význam. Útoky by nedávaly smysl, kdyby necílily na zemi s největší komunitou muslimů v Evropě. Bez této okolnosti by taková hrůza nebyla možná. Různorodost je pravým bohatstvím Francie, ale také jejím slabým místem. A různorodost utrpí. Svět se stane ještě uzavřenějším, než je. Pro Dáeš to bude důkaz, že má pravdu.
Útoky dokazují míru organizovanosti a trpělivosti, typický rukopis státu – tzv. Islámského nebo jiného zlotřilého státu, který reaguje na mezinárodní tlak, když už začal být neúnosný. Heslo „Asad musí pryč“ bylo v tichosti zaměněno za „Hollande musí pryč“, říkají nedůvěřivci. Tento útok je darem z nebes pro všechny ďábly, co na světě jsou. Francie bude přinucena vést otevřenou vnitřní válku s vlastním obyvatelstvem a současně jeho jménem, aby ho přesvědčila, že se brání. Útoky zabily 129 lidí, ale mnohem víc jich zemře, jakmile Evropa zavře své hranice před uprchlíky. Evropa zmlkne a bude ustrašeně poslouchat kroky znějící napříč kontinentem. Počty vysídlených lidí porostou. Islamismu v mém světě to velmi prospěje a válka bude moct pokračovat. Válka se nepřestává tyčit na obzoru; ale není nikdy nevyhnutelná. Severní svět se snaží shrnout celý složitý kolaps Jihu do vyprávění o strašidelné utopii Dáeš, který však již není státem něčí fantazie, ale fantazií skutečné moci a odplaty, jež požere celé příští generace. Takto bez servítků řečeno to může rozrušit mnoho dobře smýšlejících lidí v mé části světa, kteří sice bojují s Příšerou, ale tuto bitvu prohrávají.
Otevřená válka již vyprodukovala mrtvoly a supy: extremismus, falešně truchlící pozůstalé a podomní kšeftaře s rasismem a prodavače prostinkých opatření: „Zabte je všechny!“
Co dělat?
To je ta správná otázka, protože stále zůstává bez odpovědi. Někteří popadnou zbraně, zatímco druzí budou křičet po odplatě. Co je třeba dělat s islamisty, nebo přesněji: proti nim? Tato otázka už je tak stará, v tomto tak mladém století. Islamismus je forma fašismu. Jeho názor na svět je postaven na globálních ambicích, totalitářské prohnanosti a jemné strategii: islamismus neexistuje jako umírněný, je jen trpělivý. Rozrušuje lidskost ve jménu víry, ale víra je tu cestou ke konci. Není obhajobou Boha, ale snahou ho nahradit. Co je tedy třeba dělat? Když je zabijete, jen tím dokážete, že měli pravdu. Mučednictví je už takový mechanismus: čím víc lidí je v jeho věci zavražděno, tím věčnější, posvátnější a pravdivější se ukazuje být.
Válka proti terorismu je předem zahrnuta v logice terorismu samého. Je nutná, ale nedostatečná. Základní myšlenkou je vymazat terorismus z povrchu zemského, a to ještě dnes, ale to lze považovat za vítězství jen tehdy, když přitom zabráníme, aby se nazítří zase vrátil. Džihádistou se člověk nerodí, ale stává – pomocí knih, televize, mešit, zoufalství a frustrace. Toto vše přichází z jednoho zdroje, jedné země, jednoho království. Co dobrého přinese, když vybombardujete ošuntěle oděný Dáeš v Sýrii, když velmi dobře oblečenému Dáeši v Saúdské Arábii ve stejnou dobu potřásáte rukou? To útoky zkrátka jen odloží; nepředejde jim. Idealismus je ideologie, která potřebuje peníze ke své propagaci. Pochopit znamená přijmout efektivní opatření – a patrně jiné, než jsou stíhačky, shazování bomb a hlasy pro krajní pravici.
Smyslem není hrát do karet islamistům, smyslem není ani přihrávat jim munici a nadto jim nepřímo pomáhat s verbováním dalších vrahů. Uzavřít Francii a odříznout ji od světa je reflex, který se jistě nabízí; ale první signální nás málokdy dovede ke správnému cíli. Tento fašismus se nedá zavřít do krabičky. Plameny neuhasíme tím, že před nimi zavřeme oči. Co je třeba: jednotlivá rozhodnutí a důslednost. Dáeš vraždí, ničí, vylučuje, terorizuje, lže a plundruje; rekrutuje zoufalé lidi, prohlubuje jejich odcizení a odlidšťuje. Proto musí být vymýcen, ale nepůjde to stejnými způsoby, které sám použil ve Francii a jinde. Dokážeme to? Mám své pochybnosti. Ale také mám děti, a tedy především povinnost.
Obávám se o Francii, ale stejně tak se obávám, že Francie reaguje špatně, a ublíží tak vlastním lidem. Vrazi vzešli nejen zvenčí, ale také z francouzského lůna.
Autor je spisovatel a komentátor listu Le Quotidian d’Oran. V Alžírsku na něj byla vyhlášena fatwa.
Z anglické verze s názvem The Paris Attacks: What to Say? What to Think? What to Do?, publikované na The Nation, přeložil Roman Rops-Tůma.