Jedním z cílů pátečních teroristických útoků v Paříži bylo i večerní fotbalové utkání domácí reprezentace s Německem. V těsné blízkosti stadionu došlo ke třem explozím s konečnou bilancí čtyř mrtvých a padesáti zraněných. Oba sebevražední atentátníci se pokusili dostat přímo mezi diváky na stadionu. Minimálně jeden z nich měl vstupenku, ale když u něj kontrola objevila vestu s trhavinou, okamžitě se odpálil.
Zápas byl i navzdory slyšitelné ráně během prvního poločasu dohrán. „Zpočátku jsme si mysleli, že jsou to jen kluci ze Saint-Denis, co si hrají s velkými petardami,“ uvedl jeden z diváků pro deník Le Monde. „Pak hned přišla příležitost pro Francii, která nás vtáhla zpátky do hry.“
Národní tým a stadion na periferii
Diváci byli z osmdesátitisícového stadionu evakuováni až po skončení zápasu. Vítězství domácího týmu už v tu chvíli nebylo podstatné, protože většina přítomných byla informována o aktuální situaci v Paříži. V té době kroužil nad stadionem vrtulník, areál byl policií dočasně uzavřen a francouzský prezident François Hollande už dávno nebyl ve své VIP lóži, ale na ministerstvu vnitra. Lidé scházeli z ochozů na trávník a po dlouhém čekání je nakonec policisté pouštěli ven.
Tým složený z hráčů různé barvy pleti, vyznání nebo třídního původu stál nejen za úspěchem na hřišti, ale vytvořil i působivou atmosféru hrdosti a jednoty francouzské společnosti.
Pokud se vyplní obavy z toho, že pařížské atentáty podnítí společenskou nenávist vůči muslimům, migrantům a cizincům vůbec, jednalo by se v případě stadionu Stade de France o historický paradox. Právě tento stadion se totiž v roce 1998 během mistrovství světa ve fotbale stal symbolem multikulturního soužití různých etnik a kultur. Za domácí tým „Les Bleus“ hráli fotbalisté pocházející z Alžírska, Baskicka, Francouzské Guyany či Nové Kaledonie. V jejich čele stál legendární Zinedine Zidane, syn kabylských přistěhovalců, který vyrůstal na chudém severním předměstí Marseille, v La Castellane, nechvalně proslulé čtvrti s vysokou mírou kriminality. Zidane sám sebe z náboženského hlediska několikrát charakterizoval jako nepraktikujícího muslima a často bývá řazen mezi nejlepší muslimské sportovce světa. Pro domácí fotbalové příznivce byl ovšem během světového šampionátu stejným Francouzem jako oni. Jenom uměl o trochu lépe kopat do balónu.
Právě tým složený z hráčů různé barvy pleti, vyznání nebo třídního původu stál nejen za úspěchem na hřišti (Francouzi získali titulu mistrů světa), ale vytvořil i působivou atmosféru hrdosti a jednoty francouzské společnosti. Stejně tak se národní stadion Stade de France stal symbolem Francie všech kultur a etnik, a to i kvůli svému umístění na periferii hlavního města, ve čtvrti Saint-Denis. Celou pětinu obyvatel v tomto severním distriktu Paříže tvoří přistěhovalci.
Sport a terorismus
Otázka bezpečnosti a ochrany lidských životů na sportovních stadionech se s blížícím se fotbalovým mistrovstvím Evropy ve Francii zaručeně stane žhavým tématem nejbližších týdnů. Přitom tento šampionát měl být rekordní jak počtem účastníků, tak i množstvím odehraných utkání, a tím pádem i množstvím fanoušků v ochozech. Proběhnuvší útoky na jedné straně ukázaly poměrně dostatečnou míru bezpečnosti a připravenosti čelit podobným útokům, na straně druhé ale také odhalily nerovnou distribuci bezpečí v případě ohrožení. Ačkoli cílem teroristů během pátečního večera byli obyčejní lidé, policejní a armádní ochrana byla poskytnuta v první řadě politickým představitelům a také sportovcům. Německá fotbalová reprezentace z těchto důvodů dokonce strávila noc v útrobách stadionu, zatímco policie pouštěla davy diváků domů.
Že sportovní události jsou atraktivní nejen pro diváky, ale i pro teroristy, není vzhledem k popularitě sportu nijak překvapivé. V minulosti se staly sportovní areály cílem atentátníků několikrát. Asi nejznámějším útokem proti sportovcům byl únos a zabití jedenácti izraelských sportovců v průběhu mnichovské olympiády v roce 1972. Krvavý útok palestinské organizace Černé září měl především přitáhnout pozornost k boji Palestinců za nezávislost. Útok přímo proti divákům v hledišti proběhl během olympijských her v americké Atlantě s bilancí dvou mrtvých a sto dvaceti zraněných. Bombový atentátník z roku 1996, bývalý voják Eric Rudolph, dle svých slov zaútočil na „olympijské hnutí“ šířící hodnoty globálního socialismu. Tři oběti a přes 170 zraněných měl za výsledek i tragický bombový útok bratří Carnajevů při bostonském maratonu.
Proti jednotě
Páteční útok na Stade de France mířil také proti společenské a národní jednotě. Cílem teroristů je nejen rozklížení společnosti do vzájemně se nenávidějících skupin, ale i snaha proměnit stadion Stade de France v kolektivní paměti Francouzů ze symbolu vítězství týmu imigrantů v místo barbarského útoku. Reakce diváků při odchodu ze stadionu ale byla spíš vyjádřením společenské jednoty než touhy po pomstě a nenávisti, když zcela spontánně začali zpívat francouzskou hymnu. Ta v ten moment nebyla výrazem šovinistického nacionalismu, ale vyjádřením kolektivního ducha a republikánských hodnot pro všechny bez rozdílu.
Autor je sociolog a bývalý fotbalový reportér.