Znovu začít myslet filmem


Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě se dočkal nečekaného rozuzlení. Porota letos neudělila cenu za nejlepší český dokument.

Uplynulý víkend došel do svého finále největší dokumentární svátek u nás – Mezinárodní filmový festival v Jihlavě. Pravidelné podzimní setkání stále početnějšího okruhu fanoušků a tvůrců dokumentu dostalo paradoxní tečku v podobě neudělení hlavní ceny v soutěžní sekci o nejlepší letošní český dokument. Tato cena sice není ze své podstaty tou nejdůležitější (mnohem víc by nás snad mělo inspirovat to, co se děje na scéně zahraniční), je ovšem nejsledovanější. Možná i proto, že jsme opravdu pořád ještě přespříliš provinční.

Porota České radosti tímto veskrze radikálním gestem mnohé šokovala, některé zúčastněné dokonce urazila. V kuloárech se pohoršeně mluvilo o povýšené aroganci, podrývání festivalu samotného nebo rezignaci na hledání nutného kompromisu, který v každé umělecké soutěži přece musí nastat. Přitom je možná podstatné se na celou problematiku podívat i z druhé stránky a položit si otázku, jestli jihlavský festival, kdysi důsledně vystavěný na autorském přístupu a otevřeném dialogu mezi tvůrci i diváky, a spolu s ním i český dokument nezískaly tímto krokem na nové legitimitě.

Smrt autorského dokumentu?

Způsob, jakým jihlavský festival každoročně pracuje s výběrem porotců do jednotlivých sekcí, je skrznaskrz originální. Standardní poroty, tak jak je známe, najdeme snad pouze v sekci Mezi moři (nejlepší středo- a východoevropský dokument) a v soutěži debutů, Prvních světlech.

Možná by bylo lepší propříště upustit od finančně velmi nákladného honění globálních celebrit typu Juliana Assange nebo „Máši z Pussy Riot“ a místo toho vsadit na pokorně introspektivní přístup.

Soutěž o nejlepší zahraniční film dozoruje vždy jen jedna osoba – letos to byl světoznámý tvůrce Viktor Kossakovsky. Experimentální sekci Fascinace festival pro změnu svěřuje do rukou celé rodiny, a tak se může stát, že o vítězném filmu spolurozhoduje i batole. Nově ustavené soutěžní pásmo Krátká radost, mezinárodní soutěž krátkometrážních filmů, okupují členové uměleckých skupin – loni rozhodovali Rafani, letos čeští surrealisté. Bezesporu nejrozkročenější je pak právě porota České radosti, klání o český dokument roku. Pravidelně v ní zasedá vítěz minulého ročníku, jedna osobnost z filmového prostředí, jeden obyvatel Jihlavy a dva lidé z jiných než filmových kruhů. Osobně jsem vždy chápala výtky směrem ke způsobu obsazování poroty, ale přese všechno mi přišlo sympatické svou snahou o interdisciplinární vykročení z čistě filmového pole, protože právě takovým vykročením je dokumentární film již ze své podstaty.

Každý rok je ovšem tato porota „jen“ náhodným seskupením různých lidí s odlišnými osobními preferencemi. Rozhodování se nedrží jednotných kritérií, a proto se verdikt poroty pokaždé musí zákonitě minout s nějakými typy očekávání. Ze strany festivalu ale vždy bylo cítit vědomou podporu silné a netradičně navolené porotě jako protipólu k silným a netradičním filmařům. Zkrátka: porota České radosti nikdy nebyla jen generátorem cen, ale především partnerem, zpětnou vazbou, autorským zrcadlem.

Přitom byly ročníky, kdy se otevřeně mluvilo o příliš kompromisním řešení a o vítězství vcelku průměrného filmu. Nebo se stalo, že byl symbolicky podpořen určitý typ snímků i proto, aby se rozšiřovalo pole divácké recepce z hlediska možností dokumentárního filmu, a tím se tvůrcům dodalo autorské odvahy. A také jsme byli svědky ročníku, kdy si hlavní českou cenu odneslo hned pět filmů. Na principiální rovině tedy před námi leží otázka: Co tato jednotlivá vítězství každoročně znamenají pro český dokument a o čem vypovídají především? O kondici dokumentární scény, dramaturgii festivalu nebo odpovědnosti poroty?

Pokud se každý rok vede spor o vítězný film a nezřídka rozhodnutí končí kompromisem, je nutné chápat i verdikt, v němž porotci upřednostní svoje svědomí před posvěcením (z jejich pohledu) průměrnosti, jako svého druhu gesto. I kdyby „jen“ proto, že to kdysi byl jihlavský festival, který subverzivně, proti proudu a velmi svébytně budoval pozici pro dnes tolik sebevědomý český dokument.

Za vším hledej peníze

Svůj postoj porotci osvětlili bohužel jen v krátkém prohlášení. Mimo jiné v něm zaznělo, že letošní filmy jsou dramaturgicky nekoherentní, příliš televizní a málo autorské. V sekci Česká radost letos soutěžilo hned šestnáct snímků. Sama své osobní vítěze mám. Jsou jimi Jan Šípek se snímkem Tlačítka bdělosti a Martin Kohout za Českou cestu, gratuluji. Že někomu se líbí jeden film a druhému zase jiný, je s přihlédnutím k výše popsanému mechanismu fungování porot zcela irelevantní, lze však o věci diskutovat na obecné rovině, budeme-li cenu chápat jako politikum. V tomto ohledu je neudělení hlavní ceny pro některé důkazem, že český dokument nemá cenu. Pro jiné (například pro Mirku Spáčilovou, kterou najednou všichni berou vážně) je to argument pro snížení finanční podpory dokumentárním filmům ze Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie a zavedení pouze televizních koprodukcí. Musím říct, že oba tyto argumenty mě uráží. Je totiž více než zjevné, že to hlavní, co český dokument může opravdu posunout, je právě lepší model financování, jejž si vzhledem k těžce, zespoda budované pozici určitě zaslouží.

Když během závěrečného udílení cen vystoupila na podium dramaturgyně České televize Veronika Slámová a při přebírání divácké ceny za film Matrix AB Víta Klusáka prohlásila, že je to právě ČT, veřejnoprávní instituce, která má povinnost vnášet na obrazovky silná společenská témata, zatrnulo mi. Tento krátký výstup přesně odrazil sebechápání určitého spektra producentů a tvůrců z ČT, kteří si z podpory dokumentů – jež má být regulérně a bez větších debat samozřejmá – udělali normativní obezličku. Přitom možná tematicky nejzásadnější film poslední doby, Kohoutovu analýzu kuponové privatizace, ČT nepodpořila (po dlouhém jednání nakonec pouze poskytla levněji archivní materiál) a silné, byť možná až příliš „vachkovské“ filmy autorek, jako jsou Helena Všetečková nebo Helena Papírníková, nejspíš ani nezná. O sporech, které se vedou u téměř každého dokumentární cyklu, který nenaplňuje rámec televizního vnímání (třeba cyklus o české fotografii), je ztráta času mluvit.

Rádoby silné prohlášení Slámové má přitom zhruba tutéž informační hodnotu, jako kdyby nám jiný dramaturg oznámil, že úkolem televize je dělat zpravodajství. Jestliže je dnes z hlediska toho, jak o sobě ČT přemýšlí, vrcholem odvážnosti její produkce Český žurnál (a díky bohu za něj), je to prostě špatně. A pokud má někdo potřebu vydávat tuto podporu za výjimečnou a obdivuhodnou, je ještě to ještě horší. Inovátorská televizní koprodukce by do sebe jednoduše a bez velkých řečí dokázala zahrnout mnohem rozporuplnější, a třeba i mnohem méně dokonalé filmy, než jaké jsou dnes doprovázeny podobnými statementy o „podstatě a povinnostech“ veřejnoprávního média.

Zpátky do ringu

Již delší dobu se debatuje, zda to není „jen“ dlouhodobě horší kondice českého hraného filmu, co dokumentu propůjčuje status exkluzivity. Již delší dobu se řeší, že konfrontace by se neměla omezovat na český rybníček, v němž se všichni známe. Neposkytuje právě to, co se odehrálo během závěrečného ceremoniálu, impuls k tomu, začít o českém dokumentu a všech problémech, s nimiž se potýká, financemi počínaje a dramaturgií konče, znovu diskutovat? Zbavit se nánosu samozřejmosti a pohodlnosti přesně v tom duchu, jak to kdysi udělal jihlavský festival – tím, že vůbec vzniknul, a svým způsobem vedení?

Můžeme se o to pokusit hned příští rok. Možná by bylo propříště lepší upustit od finančně velmi nákladného honění globálních celebrit typu Juliana Assange nebo „Máši z Pussy Riot“, místo toho vsadit na pokorně introspektivní přístup a zkusit oživit debatu mezi dokumentárními tvůrci, dramaturgy festivalu, filmovými institucemi, zástupci profesních organizací a diváky. Pojďme znovu a dohromady navrátit festivalu status, na kterém byl vybudován. Letošní (ne)rozhodnutí poroty je možná problematické, ale může fungovat jako prorocky včasné varování před falešným opojením vlastní dokonalostí a ve všech směrech zrádnou mentalitou chráněné dílny.

Autorka je dokumentaristka a redaktorka A2larmu.

 

A2LARM