Napsalo se toho už hodně o tom, že Češi, stejně jako jiní Východoevropané, odmítají uprchlíky. Že česká veřejnost není solidární, je nevyzrálá, nevděčná, zkažená – a kdo ví, jaká ještě. Jenže nad všemi těmito nářky se mi často vybaví parafráze na známý výrok Bertolta Brechta: „Lid nepodporuje vaše ušlechtilé cíle? Vyměňte lid!“ A pokud nedokážeme vyměnit lid a nechceme emigrovat, měli bychom se zamyslet i nad tím, zda tito lidé nemají v něčem pravdu.
Lůza a její hrdinové
V Česku jsou dnes jedním z hlavních terčů nenávisti takzvané liberální elity. Zpravidla jde o liberální novináře (často z Bakalova vydavatelství Economia), politiky z TOP 09, leckteré intelektuály, zaměstnance nevládek nebo zelené. Ti všichni jsou viděni jako zástupci zkorumpovaných polistopadových pořádků, kteří chtějí – ještě ke všemu – zaplavit naši vlast „cizáky“. Liberálové těmto nenávistným masám odporují a mnohdy vysvětlují, že sobectví způsobila hlavně „destrukce hodnot za komunismu“. Jenže to moc nefunguje. Za bezohlednost totiž může především současný systém, který tu sami liberálové pomohli vybudovat.
Liberální elity by se měly přestat tvářit, že polistopadový systém se svými nespravedlnostmi je neměnný, pevně daný a ten „nejlepší z možných“.
„Nemoralizujte v amorálním prostředí,“ říkával jeden učenec. A měl pravdu. Morálku a solidaritu totiž nejde lidem nařídit. A už vůbec ne v systému, kde platí mafiánský smysl pro spravedlnost. Naše svoboda v něm se odvíjí od toho, zda se – podobně jako prostitutky – dokážeme dobře prodat. Od toho, zda jsme dostatečně ohební a zda si vyděláme na něco víc než jen na jídlo a nájem. V čem potom spočívá úspěch postav, jako jsou Zeman nebo Fico? Pozvedli z bahna příběh „dolních deseti milionů“ – tedy lidí, kteří tu poslední čtvrtstoletí žili v podmínkách dravčího kapitalismu. Lidí, kteří seděli za pokladnami supermarketů, montovali u pásů, starali se o nemocné, podnikali, krachovali, stárli, ničili si zdraví i život a věřili, že jejich děti se jednou budou mít lépe.
Váš život měl smysl
Na zmíněném Zemanovi či Ficovi člověka zarazí, že se za jejich deklarovanou levicovostí skrývá klubko ultrapravicových postojů. Kromě odporu k uprchlíkům uctívají kult tvrdé práce, prosazují krácení sociálních dávek pro vybrané skupiny a pohrdají intelektuály. Tím však jen vycházejí vstříc oné většině lidí, která tu prošla pětadvaceti lety postkomunistického očistce. Říkají občanům v podstatě toto: vaše dosavadní strádání a oběti nebyly nadarmo. Buďte hrdí, nejste jako „rozpáslí Řekové“ ani jako „uprchlické vyžírky“. Postarali jste se o sebe sami, nepotřebujete k životu prakticky nic, dřete jako tažný dobytek, ale mělo to smysl.
Zeman a další opakují v zásadě jen to, co lidem poslední čtvrtstoletí vtloukali do hlav liberálové. Tedy že každý se má o sebe postarat sám. A kdo to nedokáže – ať už je to třeba Řek či uprchlík –, je špatný, nemorální, líný. Vrací tedy tímto záludným způsobem ztracenou hrdost lidem, kteří neměli příliš na výběr. Těm, kteří tvrdě pracovali a měli oprávněný pocit, že se s nimi nepočítá. Vždyť to ještě není tak dávno, co se u nás zveřejňovala telefonní čísla odborářů, protože si dovolili uspořádat jednodenní stávku. Pohrdání chudými, omílání frází o osobní odpovědnosti, uctívání velkopodnikatelů a uhlobaronů. A také třetinové platy ve srovnání s Německem, řádění exekutorských mafií a církevní restituce. A to nemluvíme o devastaci umění a kultury, která je leckdy horší než za normalizace.
Dixie Evropy
To, co se dnes odehrává před našima očima, ve skutečnosti popsal už před desítkami let americký sociolog Seymour M. Lipset výrazem extremismus středu. V podstatě jde o to, že zchudlá střední třída, která si nemůže bůhvíjak vyskakovat, brání to, co ještě má, a radikalizuje se v obavách, že i o to málo přijde.
Naše situace je v mnohém srovnatelná s jižanskými státy v USA. I americký Jih se totiž přidal k bohatšímu průmyslovému Severu a zavedl zde naplno kapitalismus teprve se zpožděním – po občanské válce a zrušení otroctví. Tradiční rasismus vůči černochům měl v první řadě kořen v dědictví otrokářství. Ale nepřidaly mu ani tvrdé podmínky kapitalistické periferie, kterou se Jih stal. A v tom jsme si podobní. Kapitalismus na periferii, ať už je to americká Dixie nebo středovýchodní Evropa, je vždy tvrdší a nechutnější. Což není v první řadě vina nemorálních lidí, ale vina ekonomicky zakotvených nerovností.
Skvěle to ukázal režisér Costa Gavras ve filmu Hořící kříže (1988). Zobrazil v něm Ku-klux-klan a americké rasisty, kteří cvičí ozbrojené bojůvky proti Afroameričanům. Jeden z rasistických farmářů tu vysvětluje své postoje slovy: „Když se nebudeme bránit, všechno nám seberou, celou naši zem. Židáci, soudci, bankéři a politici se svou černou policií. (…) Vždycky jsem chtěl jen pěstovat obilí a vychovávat syna. Banka mi sebrala farmu a Vietnam mi vzal syna. Už nemám vůbec nic.“ A důsledkem je, že hledá viníky. Jenže banka je příliš mocná, a tak obrací svůj vztek proti slabším.
Pravdivé jádro populismu
Antikomunismus (nejen) v Česku vykastroval levici a vymazal z našeho obzoru sociální otázku. Jenže právě důraz na sociální kartu nám dnes bolestně chybí jako protiváha rasismu. Údiv nad tím, kde se bere xenofobie, proto není na místě. Trefně to shrnul antropolog Tomáš Samek: „Nechtěli jste třídu, budete mít národ!“
Politika u nás se často mylně chápe v rámci vyprázdněných morálních kategorií. Na jedné straně stojí tábor „slušnosti“ a na druhé straně tábor „nenávisti“ a „frustrace“. Jenže to jsou jen povrchní pozlátka. Důležité je to, co se skrývá za nimi. Prakticky ve všech zemích Evropy dnes dochází k tomu, že lidé se necítí být reprezentováni svými politiky. Vidí, že i když někoho zvolí, nic zásadního v jejich životě se nezmění. Skutečná moc totiž leží jinde. A právě do tohoto „postpolitického“ či postdemokratického prázdna vstupují populisté.
I populisté se ohání morálkou. Staví se za lid ve jménu ztracené hrdosti; říkají, že jsou jedni z nás, rozumí našim problémům, mobilizují proti těm, kteří vše zavinili. Vrací do hry emoce a hlavně – a v tom je jejich pravdivé jádro – samotné lidi. Potíž je, že občané mají v rukou jen minimální moc. A přitom právě demokracie má být, jak praví známé heslo, „vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid“. Pokud však místo toho vládne velký byznys a anonymní finanční kapitál, je něco hodně špatně. Problém tedy není ani tak v populistech jako v podmínkách, které je stvořily. Dříve se říkalo: za každým fašistou hledej kapitalistu. Dnes můžeme toto heslo poupravit: za každým rasistou hledej (neo)liberála.
Kdo si hraje, nezlobí
Liberální elity by se měly přestat tvářit, že polistopadový systém se svými nespravedlnostmi je neměnný, pevně daný a ten „nejlepší z možných“. Je jistě pěkné a odvážné odvolávat se na slušnost a toleranci proti nenávistnému davu, ale z dlouhodobého hlediska nám to nepomůže. Kázat dnes Čechům o hodnotách má zhruba stejný efekt jako postavit se s Biblí uprostřed městečka na divokém západě. Možná vás hned nezastřelí, ale přinejmenším vyválí v dehtu a peří.
Je obrovská ostuda, že Čechy dnes oslovuje a probouzí v nich emoce stařec Zeman, oligarcha Babiš či nýmand Konvička. Vždyť jim toho ve skutečnosti nabízí strašně málo. Jsou to vlastně moralisté naruby – nemají řešení, jen zlovolné a pokrytecké řeči. Opravdu tu nemáme nic lepšího než pokleslé estrády s rasistickými vtipy, žvanění o státu jako firmě nebo sny o národní suverenitě, která by nás dovedla – sociálně, politicky i hospodářsky – leda někam na Ukrajinu?
Nebylo by tak složité vytvořit proti rasistické břečce silnější politický příběh. Jenže – a to je klíčové – jeho součástí by musel být razantnější tlak na zvýšení životní úrovně, což by vyvolalo střet s těmi, kdo drží v rukou moc a bohatství. A právě do toho se nikomu nechce. Je mnohem snazší vyprávět lidem obscénní bonmoty o uprchlících, anebo kázat morálku. Buď jak buď, kapitál si dál nerušeně vládne. Frustrovaní lidé dřou a ještě se mezi sebou perou. Jak se říká: kdo si hraje, nezlobí.
Autor je šéfredaktor A2larmu.