V roce 2013 napsal Nick Srnicek společně s Alexem Williamsem Akceleracionistický manifest a od té doby je o něm hodně slyšet. O dva roky později Srnicek s Williamsem své teze rozvinuli v knize Inventing the Future (Vynalézání budoucnosti). Levice by podle nich měla využít možností nových technologií, vytvořit vlastní vizi budoucnosti a usilovat o její uskutečnění. Srnicek dorazil do Prahy minulý týden na mezinárodní konferenci Reinventing the Horizons a v galerii Display, která akci pořádala, jsme s ním také vedli následující rozhovor. Mimo záznam se nám svěřil, že nikdy předtím v České republice nebyl, přestože má české předky. Ostatně shoda příjmení s nedávno zesnulou legendou českého i britského fotbalu brankářem Pavlem Srníčkem není náhodná. Šlo prý o jeho příbuzného.
Vaše kniha se jmenuje Vynalézání budoucnosti. Proč je vynalézání budoucnosti podle vás pro levici tak důležité?
Na levici dlouho panovalo přesvědčení, že kapitalismus je odsouzený k zániku a dříve nebo později ho nahradí komunismus. Jednalo se o jasně stanovenou historickou nutnost. Nebylo potřeba nic vynalézat, protože to prostě jednoho dne mělo přijít. Dnes to ale vypadá, že jsme o jakoukoli představu budoucnosti přišli. Když se podíváte na mainstreamovou levicovou politiku, tedy sociální demokracii nebo odbory, je jasné, o co usiluje: chce se vrátit do šedesátých let, chce kvalitní práci, chce důchody, chce trvalá zaměstnání. Ale tato vize budoucnosti je nostalgická.
Společnost bez práce je podle mě nevyhnutelná. Kapitalismus nedokáže zajistit takový počet pracovních míst, aby nadále dosahoval plné zaměstnanosti.
Na radikální levici zase najdeme osobnosti schopné velmi dobře kritizovat současný systém. Nedokážou ale jasně formulovat, jakou vizi společnosti chtějí lidem nabídnout. V jistém smyslu jsme na svou budoucnost zapomněli. Kapitalismus nezanikl a radikálně odlišnou podobu budoucnosti si nedokážeme představit. Když tohle všechno vezmeme v úvahu, je jasné, že potřebujeme svou budoucnost především znovu „vynalézt“ – určit, jak naše představa lepší budoucnosti vlastně vypadá. Musíme ale taky vybudovat politický projekt, který nám takovou budoucnost zajistí. Budoucnost totiž není něco, co přirozeně nastane, ale naopak něco, co musíme vytvořit.
Vaše vize budoucnosti je založená na myšlence společnosti bez práce. Jak by měla vypadat a jak jí dosáhnout?
Omezení neúnosného vlivu práce na naše životy je něco, po čem touží všichni. Společnost bez práce je ale podle mě nevyhnutelná. Kapitalismus nedokáže zajistit takový počet pracovních míst, aby nadále dosahoval plné zaměstnanosti. Rozmach prekérních pracovních podmínek, flexibilních pracovních vztahů, částečných úvazků a časově omezených pracovních míst nám to jasně ukazuje. A bude to horší a horší, protože přicházíme do éry nové automatizace práce. Ta zanedlouho zlikviduje 40 až 80 procent stávajících pracovních míst – podle toho, o jaké zemi mluvíme. Co budou tito lidé bez práce dělat? Musíme nutně vymyslet systém, v němž nebude naše přežití bezprostředně záviset na práci. Tak je tomu dnes. Nepracuješ? Nemáš pravidelný příjem? Pravděpodobně skončíš na ulici. Musíme společně vybudovat společnost, v níž nebude práce hrát tak důležitou roli. V tomto ohledu je postpracovní společnost, jak ji nazýváme, ekonomicky nevyhnutelná. Když člověk nemusí chodit každodenně do práce, přináší mu to obrovskou svobodu. Nemusí denně trávit osm hodin v zaměstnání a někomu sloužit. Ale opět, takovou budoucnost musíme aktivně vybudovat. Proto nabízíme čtyři hlavní kroky, jak toho dosáhnout. Zaprvé, úroveň automatizace práce se musí ještě zvýšit. Existuje neskutečné množství opravdu příšerných zaměstnání, která stále vykonávají lidé, přestože by je už dávno mohly dělat stroje. Nedělají ji, protože lidská pracovní síla je dnes neskutečně levná, levnější než provoz a údržba strojů. Musíme se všech těchto nedůstojných zaměstnání zbavit – stroje je budou dělat za nás. Dále požadujeme zkrácení pracovního týdne. Jestliže existuje menší poptávka po práci, rozložme ji rovnoměrněji a zkraťme pracovní týden ze čtyřiceti na třicet nebo dokonce patnáct hodin. To rozhodně není nereálný požadavek. Ale jak přežijete, jestliže nebudete mít práci? Tady přichází na scénu univerzální základní příjem. Stát bude všem občanům bez rozdílu vyplácet určitý finanční obnos. Nebude se na nic ptát, nebude vás kontrolovat ani testovat. Díky tomuto příjmu budete moci o svém volném čase svobodně rozhodovat. Chcete spíš zůstat doma a být se svou rodinou? Vzdělávat se? Tvořit a věnovat se umění? Nebo chcete pracovat a vydělat si nějaké peníze navíc? Mohli byste si zkrátka vybrat. Po různých přednáškách o postpracovní společnosti za mnou přicházeli lidé a říkali: „Ano, ale já svojí práci potřebuju, bez ní bych nebyl nic.“
Právě. Říkal jste, že společnost bez práce je něčím, po čem všichni touží. Někdo ale práci zasvětil celý život a vy mu teď vlastně říkáte, že to byla ztráta času…
Úspěch se v dnešní společnosti odvozuje od prestiže vašeho zaměstnání. Nikdo se neptá, jestli jste se náhodou nerozhodli zůstat doma a vychovávat své děti. To se nepočítá. Všechny zajímá, jak dlouho někde pracujete, jestli pracujete tvrdě a vyděláváte hodně peněz. Nepřekvapuje mě, že v takové společnosti člověk určitému zaměstnání zasvětí celý svůj život a udělá z něj svůj životní projekt. Oslavuje své zaměstnání, protože bude navždy v jeho zajetí. Naprosto takovému uvažování rozumím. Zároveň si ale nemyslím, že by lidé přemýšleli stejně i v postpracovní společnosti. Určitě by si našli aktivity, kterým by se věnovali raději. Příkladem můžou být dnešní bohatí důchodci. Většina z nich novou práci nehledá. Věnují se jiným aktivitám – charitě, sociální pomoci a tak dále. Lidé, kteří dnes nemusí pracovat, se zkrátka mají dobře i bez práce. Jsem přesvědčený, že my všichni bychom se bez práce měli mnohem líp.
Nedávno světovými médii proběhla zpráva, že Japonci vyvíjejí robota, který má pečovat o lidi. Dokážete si představit, že roboti budou zajišťovat i péči? Je to trochu strašidelné…
Momentálně o tom s mou ženou píšeme knihu. Jmenuje se After Work: What’s Left and Who Cares. Lidé, kteří prosazují postpracovní společnost, se chtějí především zbavit veškeré „mužské“ práce a na péči zapomínají. Naši kritikové si ale myslí, že problém péče ani nelze odstranit. Můžeme ji podle nich nanejvýš efektivněji redistribuovat, ale nemůžeme se jí zbavit. Nejdřív jsme to chtěli obrátit a tvrdili jsme, že v postpracovní společnosti bude na péči více času. Lidé nám ale zcela oprávněně říkali, že péče a práce v domácnosti jsou zaměstnání a tvrdé práce, které by si nikdo dobrovolně nevybral. Je potřeba začít uvažovat úplně jinak. Rovnoprávnější redistribuce je samozřejmě jedna cesta. Uvažujeme nad projekty typu domácností o několika rodinách a podobně. Domácím pracím mohou napomoci i architektonická řešení. V New Yorku například existuje hotel, který má zaoblené stěny, aby bylo jednodušší uklízet interiéry. I takto se dá objem domácích prací snížit. Pomohlo by nám ale i snížení životních nároků v určitých oblastech. Pokud se podíváte na dějiny domácích spotřebičů – myček, praček, vysavačů –, uvidíte, že jejich používání nevedlo ani tak k ulehčení domácích prací, ale spíš zvýšily naše životní nároky. Zatímco dříve bylo běžné měnit oblečení jednou za měsíc, teď ho měníme denně… Ovšem tvrzení, že péče nemůže být za žádných okolností automatizovaná, podle mě neplatí. Je třeba to upřesnit. Některá péče může být automatizovaná, některá ne. Dnes žijí staří lidé o samotě, což přispívá k rozvoji demence a dalších duševních onemocnění. Nemluvíme dostatečně o množících se případech, kdy je starým lidem pečovateli ubližováno. Zkrátka ani dnešní podoba péče rozhodně není ideální. Když jsme hovořili s pracovníky v oblasti péče, bylo velmi překvapivé, kolik je mezi nimi příznivců automatizace péče. Tvrdili, že by se díky ní mohli víc věnovat klientům a jejich problémům.
Vrátil bych se ještě k univerzálnímu základnímu příjmu. Je jednodušší představit si jeho zavedení na státní úrovni, a to navíc spíše v zemích západního světa. Jak by ale mohlo nějaké levicové hnutí dosáhnout jeho celosvětového zavedení?
To je velmi dobrá otázka, na kterou bohužel nemám dobrou odpověď. Představa postpracovní společnosti je takřka na hranicích toho, co zatím považujeme za myslitelné. Představa, že bude aplikována celosvětově, je krokem ještě dál.
Takže navrhujete, aby se zatím začalo v západním světě?
Ne, to vůbec ne. Mluvím o západním světě, protože v něm žiju a znám ho nejlépe. Ale představa postpracovní společnosti je něčím, o co můžou usilovat všichni lidé na světě. Boj proti otrokářství byl založen právě na odmítání práce. Většina nejnovějších experimentů s univerzálním základním příjmem se uskutečnila v zemích jako Etiopie, Namibie, Indie. A měly úžasné výsledky. Životní náklady jsou zde poměrně nízké, univerzální příjem proto nemusí být tak vysoký. Tyto experimenty ukázaly, že lidem sužovaným bídou může skutečně pomoci. Koketuju teď s myšlenkou, jak univerzální příjem rozšířit v chudých zemích, ale musím to ještě promyslet. Představa je taková, že by byl distribuován přímo lidem v podobě jakési mezinárodní pomoci a obcházel by místní vlády. Opravdu netuším, jaké by to mohlo mít následky, ale je to způsob, jak myšlenku univerzálního základního příjmu mezinárodně podpořit.
Často kritizujete takzvanou „folk politics“, kterou pro vás zosobňují různá okupační hnutí. Na světové politické scéně se teď objevily osobnosti jako Jeremy Corbyn nebo Bernie Sanders, které se pokoušejí přenést myšlenky radikální levice do politického mainstreamu. Jak se na ně díváte?
Je to velká výzva. Problém folk politics spočívá v tom, že nedokáže svá politická vítězství ukotvit v politickém prostoru a čase. Přežijí maximálně pár měsíců a pak postupně mizí. Stranické pokusy, jak je představují třeba Corbyn a Sanders, se snaží tuto dočasnou povahu levicové politiky přesáhnout. Případ Corbyna je podle mě zajímavější, protože se s labouristy díky němu spojují různá sociální hnutí. Je zatím trochu nejasné, co z toho vlastně vzejde. Chtějí ale lidi z ulic propojit se stranou a nastartovat společnou komunikaci, v níž se budou tematizovat problémy různých komunit a rozpoznávat společné zájmy a potíže. Vzniká tak masivní politické hnutí budované zespoda a jsem přesvědčen, že přesně to je dnes potřeba. Vytvořit projekt, který spojí různé skupiny v politický subjekt, který vydrží déle než po dobu nějaké okupace. Okupace ale mají svůj smysl. Často na nich poprvé zazní hlas lidí, kteří dosud nemohli svůj názor projevit. To je samozřejmě důležité. Samo o sobě to ale nestačí. Corbyn, Sanders, Syriza, Podemos – to jsou zajímavé experimenty, které míchají horizontální politiku s vertikální. Budou úspěšné? Nejspíš ne. Jsou ale každopádně zajímavé a poučné.
V knize Inventing the Future kritizujete současnou podobu sociálního státu. Tvrdíte, že disciplinuje nezaměstnané i zaměstnané a vytváří mezi nimi konflikty. Zároveň ale sociální stát považujete za nezbytnou podmínku vytvoření postpracovní společnosti. Jakou by tedy měl hrát roli?
Kritizujeme tradiční sociální demokracii za to, o jaký sociální systém usiluje. Chce dobře placenou, dlouhodobou práci pro muže-dělníky. K současné podobě sociálního státu jsme dospěli díky bojům a vyjednávání mezi pracujícími, odbory a státem. V jádru se tento sociální projekt točí kolem práce, což je jeho největší problém. Pokud kapitalismus nebude vytvářet dostatečný počet kvalitních pracovních míst, nemůže takový sociální systém nadále fungovat. Náš projekt můžete klidně považovat za sociální demokracii pro 21. století. Je to pořád kapitalismus, ale směřuje mimo území neoliberalismu. Zároveň chce posílit politický význam obyčejného člověka. Jakmile se oprostíte od práce, nemusíte se strachovat, že přijdete o práci nebo že nebudete mít z čeho žít. Tohle všechno postpracovní společnost ruší a vytváří předpoklady pro mnohem ambicióznější politické projekty.
Máme to tedy chápat tak, že podle vaší představy bude sociální stát zajišťovat především distribuci univerzálního základního příjmu?
Ano, univerzální příjem je klíčový, ale zkrácení pracovního týdne je také důležité. Všichni jsou dnes posedlí základním příjmem. Lidé ho považují za lék na všechny problémy. To se mi nelíbí. Především proto, že může být zaveden v mnoha rozličných podobách. Je velmi nepravděpodobné, že by byl za současných podmínek aplikován plně uspokojujícím způsobem. Musíme proto usilovat o dosažení všech zásadních opatření, a nespoléhat se pouze na jedno.
Často mluvíte o potenciálu technologií. Opravdu si myslíte, že se Silicon Valley může jednoho dne stát spojencem levice?
Ano, to si skutečně myslím. Silicon Valley má teď pověst jakéhosi centra pravicových šílenců vzývajících kyberlibertariánství. Skupinky takových šílenců tu určitě najdeme, ale je zde také poměrně uspokojivý počet lidí s nejasně levicovými hodnotami. Jsou dost otevření na to, abychom je přesvědčili, že své vynikající znalosti v IT nemusí utápět v kyberlibertariánských nesmyslech. Znám celou řadu programátorů, kteří jsou hardcore marxisti. Možná je to tím, s jakými lidmi se stýkám, ale mám pocit, že je mezi programátory marxismus docela rozšířený. Když se v USA rozjížděl program Nového údělu, podporovala ho celá řada podnikatelů a lidí z byznysu. Šlo především o podnikatele v oblastech, které se nespoléhaly na náročnou práci v těžkém průmyslu. Bylo jim jedno, jestli dělníci dostanou vyšší mzdu nebo budou mít silnější odbory, protože to nemělo na jejich obchod vliv. Naopak, opatření Nového údělu měla na jejich podnikání pozitivní dopad. Dělníci například disponovali vyšší kupní silou. Ne každý byznys je nutně zlý. Některé obchodníky můžeme o prospěšnosti našeho politického projektu určitě přesvědčit a získat je na naši stranu.