Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Chvilka estrádního fašismu na stránkách Lidových novin

Pamflet francouzského identitárního hnutí se stal knihou týdne v příloze Orientace Lidových novin.

Okurková sezóna je krutá. Politický život se zpomaluje, zahraniční scéna, pokud zrovna neprobíhá teroristický útok či válka, se stává nudnější, a tak často nezbývá než se zaměřit na černou kroniku, pseudokauzy a celebrity v plavkách. Nejinak tomu je v kulturním zpravodajství. Literární recenzenti musí často čekat až na září, kdy jdou na pulty literární novinky. Noviny ovšem musí vycházet, a tak kulturní redaktoři vyhrabávají klasiky, díla, která se nestihla zpracovat během roku, anebo berou zavděk podnětem jakéhokoli typu. Poslední zmíněnou cestou se zřejmě vydaly Lidové noviny. Ty v sobotní příloze Orientace z 9. července zveřejnily recenzi a reflexi pamfletu Proč bojujeme francouzského pravicového aktivisty a intelektuála Guillauma Faye. Pamflet z roku 2000 u nás vydalo nakladatelství Délský potápěč, jehož stránky slouží jako kulturní blog tuzemských sil, jež vzhlíží ke zkušenostem francouzského identitárního hnutí. Kromě toho stránky slouží jako kolektor všech možných bizarností a konspiračních teorií, především těch antisemitských: na stránkách lze najít mnoho článků o tom, jak Židé ovládají takřka všechno – od Evropské komise až po porno průmysl.

Zamlčená fakta

„Náš knižní trh neoplývá publikacemi věnovanými současnému politickému myšlení,“ začíná pochvalně svou recenzi historik umění Pavel Kalina. Hned první věta recenze tak obsahuje dvě hrubá zkreslení. Daný pamflet totiž není na knižním trhu běžné k dostání, a není se čemu divit. Jedná se o publikaci zacílenou především na krajně pravicové subkultury a nemající žádný intelektuální ani filosofický přesah. Proč bojujeme, jak napovídá samotný titul, je politický manifest, který chce oslovit především aktivisty a militanty na krajní pravici. „Podobně jako Komunistický manifest od Karla Marxe, tak i text Proč bojujeme by se měl stát hlavní příručkou pro identitáře 21. století. Jeho pozorná četba je naprosto nezbytná,“ tvrdí v jedné recenzi další identitářský intelektuál Pierre Vial. Není náhoda, že publikace obsahuje i předmluvu známého neonacistického aktivisty Adama Berčíka z tuzemské Generace Identity.

Identitární hnutí se dlouho snažila věnovat celé řadě témat, od nacionalistického pojetí ekologie až po kritiku kapitalismu. Jádrem však zůstává zachování kulturní a etnické čistoty Evropy.

Hlavní nedostatek recenze vyplývá právě z tohoto zamlčeného faktu. Ze stránek Lidových novin se čtenář nedozví, kdo je to ono „my“, na něž se Faye obrací, ani jakou roli on sám vůči této politické síle zaujímá. Sám Faye přitom patří od sedmdesátých let, kdy se zúčastnil známé Výzkumné skupiny pro evropskou civilizaci (GRECE), k intelektuálům kolem takzvané Nové pravice. Faye sdílí s touto subkulturou francouzské krajní pravice jistý eklektismus, kterým se tyto intelektuální kruhy vyznačují. A tak Faye několikrát spolupracoval s magazínem Gaie France, v Evropě ojedinělým projektem gay časopisu s otevřeně ultrapravicovými myšlenkami. Koneckonců tato část intelektuálů často projevuje obdiv ke kasárenské mužnosti sparťanských hoplitů, která latentní homoerotikou doslova přetéká. V Gaie France však preferovali pederastii, a sice pro onen eroticko-pedagogický vztah mezi dospívajícím mladíkem a starším mužem. V roce 1992 byl francouzskými úřady zakázán prodej časopisu mladším osmnácti let. Kvůli této teplé epizodce celá řada reakčních aktivistů nemůže Fayeovi dosud přijít na jméno.

C’est bien l’invasion!

Aktivisté a intelektuálové identitářského hnutí se nepochybně vyznačují snahou zkombinovat to, co nám připadá na první pohled nekombinovatelné. Často tak mluví o „nacionalistickém evropanství“, snaží si přivlastnit celou řadu symbolů (někdy i dědictví antifašistického odboje) či přebírají některé aktivity militantní levice. Jejich diskurs se snaží působit filosoficky hluboce, byť při bližším zkoumání se rychle zjistí, že se jedná o obvyklé stereotypy zabalené do pseudofilosofického tlachání. Tyto snahy o postmoderní „mélange“ působí v důsledku dosti komicky. Samotná taktika převracení symbolů je odvozená od situacionistického détournementu, který se stává v rukou těchto neumětelů nepovedenou fraškou.

Ve Francii má tato subkultura specifické vztahy s ostatními silami na radikální pravici, a s Národní frontou především. Tradicionalisté dojímající se nad ztracenou „grandeur“ Francie jsou pro tyto novátory příliš staří a papučoví. Není tak divu, že příznivci tohoto hnutí se účastnili mobilizací proti homosexuálním svatbám jen okrajově. Vztahy jsou napjaté i s dalšími subkulturami vycházejícími z takzvané Nouvelle Droite. Například Alain de Benoiste, nejvýznamnější myslitel Nouvelle Droite, tvrdí, že identitární myšlení je jen způsobem jak legitimovat nevědomost a strach z jiného. Národní fronta je pak často touto subkulturou kritizována pro svoji smířlivost a umírněnost. Na druhé straně identitární představitelé se občas v jejích barvách nechají zvolit do zastupitelských sborů. Pozvánka k prostřenému stolu se přece neodmítá, tvoří-li hlavní chod mandáty a tučné platy ze státní kasy.

Identitární hnutí se dlouho snažila věnovat celé řadě témat, od nacionalistického pojetí ekologie až po kritiku kapitalismu. Jádrem však zůstává zachování kulturní a etnické čistoty Evropy. Dle těchto myslitelů jsou migrační proudy do Evropy systematickou invazí, které napomáhají evropské elity s cílem zlomit kulturní a etnickou jednotu kontinentu. Aktivisté a intelektuálové přímo nemluví o evropské nadřazenosti a spíše plédují za to, aby každý zůstal tam, kde se narodil. Mezi Evropany by se měla vytvořit jakási „Evropa národů“, jejímž hlavním úkolem by měla být obrana vůči jiným světovým velmocem. Občané neevropského původu by měli být přinuceni k reemigraci do zemí, odkud pocházeli jejich předci. Bez rétorických pentliček je právě toto poselstvím manifestu recenzovaného Pavlem Kalinou – to však bdělému historikovi umění jaksi uniklo. Nutno ale podotknout, že jsou to názory, které dnes pronikají za hranice této estrádní fašistické subkultury.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image