Co nechceme vědět o novodobých koncentrácích


Mezinárodní kauza detenčního centra pro uprchlíky na ostrově Nauru ukázala, že opěvovat australské řešení migrace je nepřípustné.

Politické krize a světové problémy k nám přestaly doléhat. Zastínili je Škromach v bazénku a Haškova neexistující mluvčí. Populární uprchlické téma už je lehce vyčpělé a tolik netáhne. Další mrtví civilisté v Sýrii už také nikoho nedojmou natolik, aby klikl na článek. Zcela zásadní kauza, se kterou před několika dny přišel deník The Guardian, proto prolétla českými médii jenom velmi okrajově. Takzvané dokumenty z Nauru (Nauru files), na nichž redaktoři australské redakce Guardianu pracovali několik let, by přitom naší pozornosti rozhodně uniknout neměly. Odhalují totiž podstatu v Česku tolik vzývaného australského imigračního systému.

Pacifické řešení

Dokumenty z Nauru jsou uniklé reporty z australského detenčního centra umístěného na pacifickém ostrově Nauru, nejmenším ostrovním státě na světě, který má celkem 10 tisíc obyvatel a od australského pobřeží je vzdálen téměř pět tisíc kilometrů. Podobný tábor existuje i na Papui-Nové Guineji. Systém detenčních center mimo australskou pevninu zřídila země roku 2001 jako součást tzv. Pacifického řešení, které prosadil bývalý konzervativní ministerský předseda John Howard. Toto řešení ve zkratce spočívá v militarizaci námořních hranic a v zřízení uprchlických táborů mimo australskou půdu. Howard svůj radikální přístup k imigrační politice proslavil, když odmítl vpustit na australské území norskou nákladní loď, která zachránila 433 afghánských uprchlíků před utonutím. Když se norský kapitán přesto pokusil přistát u australského Vánočního ostrova, Howard na něj poslal armádu. Na palubě přitom byly i děti a těhotné ženy. Uprchlíci nakonec (po osmi dnech nátlaku mezinárodních a lidskoprávních organizací) skončili právě na Nauru.

Za poslední rok jsme si už museli zvyknout, že jisté procento našich spoluobčanů chce do uprchlíků prostě střílet a jejich tonutí ve Středozemním moři má za formu vydírání. Australský přístup ale rezonuje i u relativně umírněných středových komentátorů.

Pacifické řešení bylo implementováno mezi lety 2001 a 2007. Detenční centra se pak znovu otevřela v roce 2010. Byla to reakce na zvýšené množství uprchlíků z Blízkého východu, kteří do země připlouvali z Indonésie. Ti často cestu nepřežili a jejich těla oceán vyplavil na pobřeží některého z australských ostrovů. Tehdejší premiér Tony Albott pak přišel s jedním z nejtvrdších antiimigračních opatření na světě: čluny jsou nemilosrdně vraceny, detence na okolních ostrovech znovu otevřeny a uprchlíkům je v podstatě garantováno, že v Austrálii nebudou moci nikdy zůstat.

„Boat people“, jak se lidem připlouvajícím na člunech v Austrálii říká, zkrátka nemají šanci azyl získat, i kdyby prokazatelně utíkali před smrtelným nebezpečím. Austrálie tak de facto popírá základní prvky Ženevské dohody, podle níž nemůže být někdo trestán za nelegální překročení hranice, pokud se prokáže nárok této osoby na azyl. Australská imigrační politika však obsahuje i jiné kontroverzní prvky. Pobyt uprchlíků v detencích například není nijak časově omezený a mnozí z nich zde stráví celé roky.

Australská neústupnost uplatňovaná dle hesla „My rozhodujeme, kdo na naše území vstoupí“ je inspirací pro mnohé české odpůrce přijímání uprchlíků. Změní na tom něco fakt, že součástí Pacifického řešení je podle nejnovějších informací i týrání dětí, sexuální násilí a životní podmínky, které dohnaly náctileté uprchlíky k sebepoškozování a pokusům o sebevraždu?

Inspirace pro krajní pravici i Babiše

Uniklých dokumentů, které Guardian zmapoval, je celkem dva tisíce a z toho se jich 1068 týká právě dětí. Ty přitom tvoří jenom 18 procent sledovaných případů. Jednou dozorce vyhrožoval náctiletému chlapci, že ho zabije, jakmile se dostane z detence, jindy šlo o fackování dětí nebo vyžadování sexuálních služeb výměnou za různé výhody. Všechny zprávy mapující období mezi lety 2013 a 2015 je možné si na stránkách Guardianu proklikat, máte-li na to žaludek. Objevují se zde také případy sebepoškozování jako sešívání rtů na protest proti tomu, jak dlouho jsou uprchlíci nucení zůstávat ve vězeňském režimu, aniž by jim kdokoliv dal jakýkoliv výhled do budoucna. K australským břehům přitom míří kromě válečných uprchlíků z Blízkého východu především lidé z chudé Kambodži, kteří hledají možnost obživy.

Zprávy psané formálním, úředním jazykem odhalují na dřeň zoufalství a bezvýchodnost těch, kteří nedostali příležitost žít život spokojených rodilých Australanů. Zároveň ukazují násilí těch, kteří nad nimi mají na odlehlém pacifickém ostrově naprostou moc. Australský ministr pro imigraci nejprve na zjištění zareagoval prohlášením, že zveřejněné dokumenty svědčí především o důkladnosti úředníků, kteří všechny incidenty prošetřují. Následně ale pod tlakem prohlásil, že si uprchlíci většinu případů pravděpodobně vymysleli, aby nebohé Australany vydírali. O tom nás nezapomněl informovat ani iDnes, který jinak celou kauzu téměř nesledoval.

Proč by nás měl australský příběh zajímat? Protože mnoho zcela vážně míněných návrhů českých politiků a „expertů“ počítá s podobným řešením. O budování záchytných táborů mimo Evropu rád mluvil například Andrej Babiš a obecně je to postup, který mnoho českých a evropských politiků – především z pravé strany názorového spektra – považuje za racionální a efektivní. Koneckonců sami Australané loni Evropě svůj efektivní přístup k řešení migračních krizí doporučili. Představit si Nigela Farage (nebo jeho českého fanouška Václava Klause mladšího) v podobném motivačním videu bohužel není vůbec těžké.

Evropa ovšem není ostrov ze všech stran obklopený oceánem a ochrana námořních hranic je v podstatě nemožná. Stačí se podívat na mapu řeckých ostrovů v Egejském moři, kde přistávají čluny s uprchlíky vyplouvající z Turecka. Další věcí je, že Austrálie vrací pašerácké čluny do Indonésie, kterou lze v podstatě považovat za bezpečnou zemi. Země, které by při vybudování mimo-evropských detencí připadaly v úvahu (Libye, Turecko) ale tuhle podmínku rozhodně nesplňují. Doplňme, že do českých médií bohužel také nepronikly zprávy o tom, jak turecká armáda na hranicích střílí do syrských uprchlíků.

I když ale odhlédneme od praktických nedostatků při prosazování „australského řešení“ na evropské půdě, musíme si položit otázku, co o nás touha po radikálních (a léta kritizovaných) řešeních imigrace vypovídá?

Novodobý koncentrák

Názory diskutérů z iDnesu, kteří doma u počítačů drží australské vládě palce, asi nelze brát vážně. Za poslední rok jsme si už museli zvyknout, že jisté procento našich spoluobčanů chce do uprchlíků prostě střílet a jejich tonutí ve Středozemním moři má za formu vydírání. Australský přístup ale rezonuje i u relativně umírněných středových komentátorů a debata o zřizování detencí mimo Evropu se vede zcela vážně. Těm, kteří si představují podobný postup v humánním provedení, je potřeba připomenout, co jsme dokázali napáchat v detencích hodinu cesty od Prahy.

Když jsem loni v listopadu v půl jedné ráno četla prohlášení uprchlíků z Drahonic, které mi zaslala jedna z dobrovolnic, překladatelka z arabštiny, dělalo se mi fyzicky nevolno. Desítky Iráčanů se rozhodli držet hladovku v reakci na to, že jim byla bez jakéhokoliv vysvětlení prodloužena doba zadržení o další tři měsíce. Několik jejich spolubydlících bylo uprostřed noci kamsi bez vysvětlení odvezeno (byli deportování do Maďarska, ale ostatní se obávali, že jsou vraceni do Iráku – nikdo se jim totiž neobtěžoval cokoli vysvětlovat). Hodinu před tím mi volala jiná z českých dobrovolnic, která stála před budovou v Drahonicích a brečela do telefonu, protože ji nepustili dovnitř. Uprchlíci, které měla navštívit, jí posílali zoufalé vzkazy a jeden z nich byl pravděpodobně po potyčce s ostrahou v nemocnici. Nevěděli jsme proč, ani v jakém stavu je. Nevěděli jsme, jestli je pravda, že se někdo pokusil o sebevraždu. Netušili jsme, zda jsou všichni pořád ještě naživu.

Volala jsem právníkům Organizace pro pomoc uprchlíkům a hned potom do agentury Reuters. Česká média samozřejmě po „hladovce uprchlíků“ hned skočila. Musela jsem čelit obvinění policejní mluvčí, že lžeme, protože uprchlíci v Drahonicích jsou prý úplně v pohodě. Na tu bezmoc, když ochránci pořádku bezostyšně zametají pod koberec brutální násilí a neváhají novinářům do očí lhát o zoufalých podmínkách uprchlíků, se těžko zapomíná. Dodnes nevíme, co přesně se v Drahonicích stalo. Někteří uprchlíci přestali mluvit dříve, než jsme k nim byli vpuštěni. Žádné „dokumenty z Drahonic“ se nám zatím dát dohromady nepodařilo.

Fyzicky nevolno mi bylo hlavně z toho, že na území vlastního státu vybudujeme v podstatě koncentrační tábor a polovině veřejnosti je to jedno a druhá polovina tomu tleská. Australské koncentráky jsou nám teď předkládány jako vzorové řešení a my se nad ním vážně zamýšlíme. A když se objeví jasný důkaz, že koncentrák zůstává koncentrákem, i když ho pojmenujeme třeba „hotspot“ nebo „offshoreové detenční centrum“, prostě ho ignorujeme. Ve chvíli, kdy se utrpení začne odehrávat příliš blízko našim dveřím, prostě zavřeme oči a následně ho odsuneme někam, kde nebude tolik na očích. A mimochodem: dostane se do českých médií nejčerstvější zpráva o podmínkách v armádních uprchlických táborech v Řecku, která poukazuje na sexuální násilí na dětech a ženách? Nechme se překvapit.

Autorka je doktorandka sociální antropologie na FHS UK.

 

A2LARM