U příležitosti Světových dnů mládeže v Polsku označil Slawomir Sierakowski papeže Františka za vůdce levice. „Je dnes nejdůležitějším světovým vůdcem, jenž bojuje proti diskriminaci lidí a vyloučení. Není to zdaleka jen selektivní boj s ekonomickými nerovnostmi, ale v podstatě se všemi,“ píše zakladatel Krytyky Politiczne. Pokud by autor nedeklaroval naprostou vážnost, bylo by možné jeho text považovat za intelektuální provokaci.
Sierakowski však není se svou vizí osamocen. Před několika dny byl zveřejněn článek polského ombudsmana pro lidská práva v podobném duchu, v němž píše, že „když František připomíná práva žen, homosexuálů, ateistů, když vyzývá k otevřenosti vůči lidem rozvedeným a jinověrcům, spatřuji v tom velký respekt k lidským právům“. Je opravdu papež František nezlomný levicově smýšlející ochránce lidských prav, jenž povede svět k lepší, spravedlivější budoucnosti? Podle mého názoru ne. Myslím si totiž, že podobné teze svědčí o nepochopení úlohy katolické církve ve vítězství populistické pravice a že pro polskou levici nevěstí nic dobrého.
Revoluce se v církvi zatím nekoná
Ve srovnání se svými předchůdci reprezentuje František samozřejmě určitý obrat – ani ne tak doleva, jako k celkové otevřenosti. Je možné si ho oblíbit. Oproti Benediktovi působí jako člověk citlivý, empaticky i skromný. Jeho gesta na veřejnosti – umytí nohou uprchlíkům, vzdání se pompéznosti a přepychu – svědčí o tom, že chce změnit obraz papežství a být blíž „obyčejným lidem“. Je nutné ocenit také jeho křesťanský postoj k migrační krizi, ačkoliv zde je jeho vliv nejen na věřící, ale i na vlastní podřízené nepatrný.
Papež František, oblíbený částí levice, je vůdcem instituce, která aktivně podporuje pravicový populismus ve světě.
Otázka zní: dochází kromě změny image také ke změně praktik a hlásané ideologie? Otevřela se církev jakožto instituce hlubším reformám? Obrací se Vatikán jakožto člen mezinárodní společnosti doleva? Ovšemže ne. Střízlivá analýza papežových projevů a činů a také posledních událostí v katolické církvi (zvlášť směřování katolických organizací a hnutí zdola, k nimž patří silné a dobře kooperující konzervativní rodičovská a mezinárodní antigenderová hnutí), poukazují na to, že papež František nezavádí žádnou levicovou revoluci. Je sice pravda, že působí jako ochránce vyloučených, vztahuje se to ale pouze na sféry ekonomické a společensko-politické nerovnosti. Zato pokud jde o pohlaví, sexualitu a rodinu, tedy pro církev základní témata, není vidět žádná reálná změna. S výroky o úctě k ženám či respektování homosexuálů přišel už Jan Pavel II. (např. o ženském géniu nebo odsouzení činů místo lidí).
Církev nezměnila svůj postoj k antikoncepci, potratům, rozvodům, celibátům ani svěcení žen. V zásadě tedy stále pozorujeme dobře známou katolickou ortodoxii, jenže v novém kabátě. Kdo si myslí, že je otázkou času, kdy církev v oblasti pohlaví a sexuality povolí, poté co začala tíhnout v názorech na ekonomiku doleva, se hluboce mýlí. Je tomu přesně naopak. Konzervatismus je nedílnou součástí koherentního světonázoru a hodnot, s nimiž zde máme co do činění. Nesouhlas s nerovnostmi a vyloučením způsobených globálním liberalismem jde ruku v ruce s hluboce tradičním vnímáním rodiny, podřízenou úlohou žen a odstrkování sexuálních menšin. Za nespravedlnost může liberalismus a mravní úpadek Západu a lékem proti zlu má být návrat k tradici. Nepřipomíná vám tento světonázor něco? Nám ano. Papež František, oblíbený částí levice, je vůdcem instituce, která aktivně podporuje pravicový populismus ve světě. Je integrální součástí rostoucí populistické vlny, díky níž političtí nepřátelé liberalismu (a levice) vyhrávají volby – ostatně nejen v Polsku. Papežova slova se mohou spoustě levicově smýšlejících lidí líbit, protože mluví „naším“ jazykem.
Sierakowski si zřejmě nevšiml, že konzervativní pravice již delší dobu využívá lidskoprávní rétoriku. V případě potratu z důvodu vývojových vad plodu mluví o „diskriminaci hendikepovaných lidí“ nebo označuje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o uznání homosexuálních sňatků za „nepřípustnou diskriminaci věřících“. František tento jazyk rád používá, avšak celkem obecné konstatování nutnosti úcty a odsouzení diskriminace není doprovázeno žádnými činy.
Nová rétorika, staré činy
Podívejme se kupříkladu na postavení žen v církvi, které by papež mohl změnit docela rychle. Nedávno se v médiích objevila zpráva, že František zvažuje možnost povolení ženám plnit službu jáhnů s odůvodněním, že je na čase, aby již neplnily roli služky, nýbrž působily v církvi jako rovnoprávné sestry. Informace o pro ženy příznivém postoji papeže oběhla světová média, avšak nikdo se nepokusil zkontrolovat, co tím chtěl opravdu říct a co z toho vyplývá. Mezitím se ukázalo, že během setkání se zástupkyněmi ženských řádů jen opakoval seznam důvodů proti zrovnoprávnění postavení žen v církvi a tímto prakticky uzavřel diskusi nejen na téma diakonátu, ale především ženského kněžství.
Podobné je to s potraty, které papež před několika měsíci nazval „zločinem“ a „absolutním zlem“, načež zdůraznil, že názor katolické církve se ani v budoucnu nemůže změnit. K uznání Františka za přátele žen Sierakowskému zjevně stačí pouhý výrok o šanci vyhnout se exkomunikaci pro ženy, které podstoupily potrat. My však oceníme levicovost papeže teprve tehdy, až církev přestane podporovat radikální hnutí brojící proti právu na přerušení těhotenství (např. organizaci, která nedávno předložila polskému Sejmu návrh zákona o úplném zákazu interrupcí).
Z levicového úhlu pohledu je Vatikán důležitým globálním politickým hráčem, který soustřeďuje své úsilí hlavně na odmítnutí reprodukčních práv jakožto práv lidských (tedy na odmítnutí postoje, který třeba OSN zastává už skoro dvě desetiletí). Otázka potratů je především otázkou práva a přístupu ke zdravotním službám, ne věčného života. Upuštění církve od strašení exkomunikací je vnitřní záležitostí této instituce a věcí ryze teologickou. Ovšem z levicového (a liberálního) hlediska je to exotický folklór, který může být zajímavý pouze jako součást nové strategie církevního PR. Strategie, která evidentně funguje, protože díky ní mnoho lidí (včetně těch na levici) dokáže v papeži vidět revolucionáře, nehledě na mlhavá prohlášení a obecné výzvy k respektu vůči všem.
Máme samozřejmě radost ze smířlivého tónu papežových vyjádření o homosexuálech. Pro mnoho gayů a leseb, kteří jsou členy katolické církve, je to bezpochyby úleva. Zároveň nic nenasvědčuje tomu, že by tato instituce hodlala změnit svůj postoj ohledně zásadních, právních otázek (např. rovností manželství). Stojí za to připomenout, že František se proti tomu stavěl již v roce 2009, kdy působil jako kardinál. Psal tehdy: „Nebuďme naivní, nejedná se o pouhý politický boj, je to destruktivní záměr zničit Boží plán. Návrh zákona na legalizaci homosexuálního manželství není jen obyčejný projekt, nýbrž machinace Satana, který touží svést a zkazit Boží děti.“ Je sice skvělé, že František vyzývá křesťany, aby uznali své viny vůči LGBT společnosti, přístup Vatikánu v této otázce to ovšem neovlivnilo: v červnu 2016 spolu s Ruskem a Íránem odmítl Vatikán přijmout rezoluci OSN týkající se dekriminalizace homosexuality. Jak je vidět, obecné deklarace v médiích jsou jedna věc, ale praxe věc druhá: papež, který veřejně přiznává, že nemá právo odsuzovat homosexuální osoby, nemá nic proti tomu, aby instituce, která je mu podřízena, šla ruku v ruce s těmi, kteří zastávají názor, že za homosexuální styky je možné lidí věznit nebo i zabíjet.
Vůdce pravicových populistů
Leckdo tvrdí, že papež je v podstatě revolucionář a reformátor, ale nemůže naplno rozepnout svá křídla kvůli vlivným strukturám v samotné církvi a vatikánské kurii. Je možné, že je to tak, třebaže to poněkud připomíná příběh o dobrém carovi a zlých úřednících, kteří utlačují lid. Je-li František odhodlaný, plody onoho odhodlání jistě konečně brzy uvidíme. S prohlašováním Františka za „vůdce levice“ bude možná lepší počkat do doby, kdy ženy budou moci plnit kněžské funkce, církev přestane nahlížet pod peřinu svým věrným i nevěřícím, a namísto toho si začne dávat do pořádku vlastní finance, aby se stala transparentní obecně prospěšnou společností.
Když se namísto novinových titulků podíváme blíže na fakta, zjistíme, že představa Františka jako levicového předáka, který „bojuje proti diskriminaci a vyloučení“ na všech frontách, není moc přesvědčivá. Záleží na tom, jak kdo definuje „levicovost“. Zrovnoprávněni žen či sexuálních menšin nejspíš není pro Sierakowského natolik zásadní, neboť klíčový význam má postoj k ekonomickému znevýhodnění. Vždyť korunním argumentem pro nazývání papeže „lídrem levice“ je jeho kritický postoj vůči kapitalismu. Samozřejmě je možné ironicky konstatovat, že po krizi v roce 2008 přibylo kritiků neoliberalismu jako hub po dešti, a tak bychom ke ctěnému klubu „vůdců levice“ měli pozvat i osobnosti, jakými jsou Jonathan D. Ostry či David Furcer z Mezinárodního měnového fondu. Oni také přiznali, že neoliberalismus je špatný, a to navíc na stránkách Finance & Development.
Ale jízlivost stranou. Zásadní otázka zní: jak si dnes představujeme levicovost? Nakolik bere vážně současná levice abecedu liberální demokracie čili lidská práva, včetně práv žen a sexuálních menšin? Dokáže posoudit, jak zásadní místo zaujímají tyto otázky v myšlení populistické pravice? Vnímá, jakým způsobem jsou propojené s vymezováním se vůči kapitalismu? Zdá se, že ne. Rozdělení na levici ekonomickou a „světonázorovou“ je patrně v mentalitě levice samotné pořád živé. Stanovisko Sierakowského je příznakem širšího problému: velká část levicových kruhů žije v přesvědčení, že má monopol na kritiku neoliberálního řádu a zároveň věří, že zbožňování vražedného kapitalismu jde ruku v ruce se společenským konzervatismem. Poslední roky tomu tak ale není. Podobné uvažování patří minulosti – výjimku tvoří snad jen Spojené státy, kde má volný trh i mezi pravicovými populisty stále status Boha. Mezitím se v jiných částech světa populistická pravice poučila z vlastní minulosti a také z neúspěchů liberálů zavádějících další úsporná opatření a snižovaní sociálních nákladů. Příklad vládní strany Právo a spravedlnosti (PiS) nejvýstižněji odráží onu změnu směřování. Strana, jejíž lídři před několika lety budovali kapitalismus, vystupuje nyní jako ochránce lidu před krutostí globálního kapitálu a slibuje sociální jistotu v balíčku s „tradičními“ hodnotami a národní jednotou. Papež dělá v podstatě totéž, ačkoliv vyzývá věřící k empatii k utečencům.
Levicová kritika globálního kapitalismu se od té pravicové liší především historickou interpretací společensko-ekonomických změn. Zatímco levice vysvětluje radostný pochod k neoliberalismu v ekonomicko-politických kategoriích, pravice se soustředí na kulturní procesy. Jak populistická pravice, tak církev ztotožňují neoliberalismus hlavně s radikálním individualismem a rozpadem rodiny. Zdroj těchto procesů nacházejí v ideologii genderu, sexuální revoluci, feministickém hnutí a boji za lidská práva, což jsou ideologické trendy, které podle nich vyzdvihují jednotlivce nad skupinu. Jak zdůrazňují badatelé a badatelky zabývající se tak zdánlivě exotickým jevem, jakým je pravicová „válka s genderem“, vztah k pohlaví a sexualitě má pro budování široké fronty populistické pravice zásadní význam jak na lokální, tak na nadnárodní úrovni. Ideologicky chápaný „gender“ se stává symbolickým pojivem stmelujícím nacionalisty a krajní pravici napříč zeměmi. Pravice tak mobilizuje široké masy lidí, jinak lhostejných vůči politice (např. rodiče, kteří jsou strašeni nebezpečím, jež číhá na jejich děti).
Právě démonizace „genderismu“ umožňuje vybudování soudržného vyprávění spojujícího odpor vůči nadvládě globálního kapitalismu s odporem vůči „ideologické kolonizaci“ ze strany mezinárodních institucí, jakými jsou EU, OSN nebo WHO. Globální populistická pravice spatřuje v těchto organizacích hnízdo liberálů/levičáků/feministek, kteří chtějí zničit tradiční rodinu i společnost, aby následně vydali bezbranné jednotlivce napospas mezinárodním koncernům, nejlépe farmaceutickým. Pro pravici je dnes genderová politika silně spojena se vztahem ke kapitalismu. Není omylem ani náhodou, že papež František v knize Pope Francis: This Economy Kills přirovnává „gender“ k atomové bombě. Kromě toho se zde vyjadřuje k otázkám chudoby a vyzývá k sociální spravedlnosti a ochraně životního prostředí. Tažení proti genderu, započaté Vatikánem v devadesátých letech, se v posledních letech stalo nástrojem pravicové kritiky neoliberálního řádu. Papež František je rozhodně vynikajícím politickým i ideovým vůdcem – vůdcem pravicových populistů.
Autorky jsou akademičky a feministky.
Z polského originálu Papież, lewica i gender publikovaného na stránkách Dzienniku opinii přeložila Justyna Janowska.