Foto Petr Vrabec
Založíte si hnutí s autentickým xenofobním sdělením, organizujete demonstrace, na které vám chodí na české poměry dost lidí, pak se ale pohádáte s kamarády, vaši originální xenofobní agendu přeberou všechny strany středního proudu a zůstanou vám jen vzpomínky a oči pro pláč. Co uděláte? Prostě přijedete v hummeru na Staroměstské náměstí a převlečení za teroristy tam střílíte slepými náboji do vzduchu. Zkrátka: co nejde realizovat politicky, jde v nejhorším případě vždycky aspoň performovat jako umění.
Funkcí umění, mezi všemi dalšími a jistě užitečnými funkcemi, je prý i vidět společenské tendence, které v ubíjejícím stereotypu uzavření občané vidět nemůžou. Vedle toho taky existuje i méně slavná funkce umění, která tvůrcům poskytuje možnost dostat se do situací, do kterých by se vlastními silami nedostali. A tak pořád dokola čteme povídky o nezvyklém seznámení adolescenta s tajemnou ženou a válečná dramata z hlav obézních maminčiných mazánků. V situaci umělce, kdy si hlava něco přeje, ale okolí na to nereaguje a kdy oči vidí, ale společnost vidět nechce, se ocitl i nešťastný imám Martin Konvička.
Škodolibé potěšení z rostoucí Konvičkovy trapnosti, Hamplovy paranoie a Hrindové blbosti není na místě.
Politicky mu to se sázkou na xenofobii nevyšlo. Dnes nenabízí v tomto ranku nic, co by nenabízel i koaliční Babiš nebo opoziční Fiala a Filip. Se svými liberálními sentimenty k ochraně přírody a respektu k homosexuálům se dokonce může opravdovým pravicovým tvrďákům jevit až tolerantně. Jediná šance pro první české islamofobní hnutí a prvního českého islamofoba (nepočítáme-li falešného Wericha) tak zůstává v útoku Islámského státu přímo v Praze.
Bez takovéhoto útoku se můžou vládou přijatá opatření jevit jako účinná, a je dokonce jedno, že třeba smíšené policejní a vojenské hlídky na nádražích a v ulicích měly jen psychologický efekt. Politika vyvolávání strachu má efekt pouze v případě, že jde strach pořád dál stupňovat. A to bez skutečných útoků nejde do nekonečna. Česká islamofobní scéna oslněná vlastním úspěchem na Facebooku si nevšimla, že tisíce sdílení a lajků se většinou týkají jen článků a videí odsuzujících islám za jeho domnělou krutost a nic jiného početnou komunitu nezajímalo. Podobný obsah sdílí odkudkoli a neznamená to skutečnou a trvalou podporu pro konkrétní hnutí.
Je třeba neustále předstírat
Zacyklenost stylu „vyvoláváme strach, který pak následně řešíme“ s Konvičkou, jenž teroristický útok prostě předstírá, vyvrcholila. Jak jinak ukončit kampaň od začátku založenou na hoaxech a manipulaci než uměleckým činem, ve kterém názorně předvedete, že pro vaši politiku je potřeba neustále předstírat? Autismus české islamofobie se naplnil. Místo zfalšovaných informací začali smyšlené útoky rovnou sami předvádět.
Škodolibé potěšení z rostoucí Konvičkovy trapnosti, Hamplovy paranoie a Hrindové blbosti ovšem není na místě. Neúspěch islamofobních hnutí totiž všeobecnou fašizaci společnosti a nenávistné nálady nikterak nezmírní. Demokratická levice, která by vážně a skutečně hájila lidská práva, by v parlamentu dokázala fašismu odolat. Zvlášť pokud by byl reprezentovaný lidmi, jako je Konvička nebo Okamura. Takzvaně realistický ústup z demokratických a lidskoprávních pozic, které dnes nehájí už ani ti, kteří se k nim oficiálně hlásí, fašizující tendence ovšem jen posiluje.
Autor je redaktor A2larmu.