Rusko žádnou alternativu nenabízí


S ruským básníkem a hudebníkem Kirillem Medveděvem o důvodech, proč Putinův režim nepředstavuje alternativu globálnímu neoliberalismu.

Kirill Medveděv (1975) je ruský básník, překladatel, aktivista, kytarista a zpěvák hudební skupiny Gruppa Arkady Kots. V Moskvě vystudoval historii a literaturu. V roce 2008 založil Svobodné marxistické vydavatelství, je spolupracovníkem ruské levicové umělecké platformy Čto dělať. V roce 2011 vstoupil do Ruského socialistického hnutí, které sjednocuje různé socialistické organizace v zemi. Účastnil se kampaně za záchranu moskevského Chimkinského lesa nebo protestů v letech 2011–2012. Hovořili jsme s ním o nadcházejících ruských parlamentních volbách, reálných nadějích opozičního hnutí a ideových základech putinského režimu.

 

V Česku se prakticky nemluvilo o tom, že se blíží ruské volby. Mohou nás nějak překvapit? Můžeme čekat mobilizaci proti režimu jako u posledních voleb v letech 2011–2012?

Stěží můžeme čekat reálnou mobilizaci. I když se protestů v letech 2011–2012 účastnily různé vrstvy obyvatelstva, důvodem mobilizace byl do velké míry definitivní a bolestivý rozpad nadějí moskevského byznysu a inteligence. Mnozí, včetně těch, kteří v roce 1999 přijali Putina jako legitimního následníka trůnu, do nějž vložili naděje na epochu, ve které se budou moci věnovat svým záležitostem, aniž by se potýkali s politikou. V jistém smyslu to byl protest těchto lidí proti vlastním padlým iluzím. A výsledné zklamání je ve společnosti stále přítomné.

Režim, který staví svou legitimitu na nekonečném oddělení svých od cizích, vede veřejnost a celou zemi buď k rozpadu, nebo k nějaké formě fašizace.

Vládnoucí stranu mají ale lidé spojenou s Putinem, Putina si zase spojují s jakousi stabilitou, mírem uvnitř země a národní hrdostí, a proto má Putin stejně jako dříve očividnou podporu většiny. Prognózy ale nechme prognózami, aktivisté by podle mě měli být připraveni na lecjaký vývoj událostí během voleb.

Je možné, že opravdová opozice, která vyzve na souboj Putina, dnes vzniká mimo Rusko? Jaká je dnes role Kyjeva ve vztahu k Rusku?

Válka nás samozřejmě dovede ke změně režimu, když se Putin rozhodne pokračovat ve svých zahraničně-politických avantýrách. Ty už ostatně nedávno dovedly NATO k aktivizaci ve východní Evropě. Když se rozhodne znovu zaútočit na Ukrajinu nebo někoho jiného, nebude to poprvé, kdy nás válka přivede k pádu režimu. Zatím ale postoje a rétorika kyjevské vlády spíš konsolidují putinův režim. Orientovat se na prohnanou oligarchickou kliku s jejími nacistickými partnery, která se objevila u moci na Ukrajině, je dost náročné i pro nás, kteří jsme si vědomi ruské agrese na Ukrajině a odsuzujeme ji. Těžko se dá očekávat, že vzájemná podpora s těmito lidmi, může v Rusku cokoli změnit k lepšímu.

Existuje dnes v Rusku nějaká síla, která se může utkat s režimem? Kdo dnes v zemi představuje opozici?

Existuje formální opozice – politické strany, které jsou dnes v Dumě a očividně tam budou i nadále. Každá z nich má své místo v architektuře režimu, který je stále postaven na tzv. krymském konsenzu. Krymský konsenzus je představa, že kdokoli pochybuje o správnosti připojení Krymu k Rusku, není jen politický oponent, ale rovnou nepřítel národa.

Vyostření situace může být spojeno s ekonomickými problémy. Potom si začnou z jedné strany komunisté z KPRF a z druhé strany liberální opozice konkurovat v tom, kdo bude mít větší vliv na pouliční protest. Cílem prvních bude udržet protest v mezích a vést jej umírněně. Skrze to si mohou s prezidentovou administrativou vyjednat o trochu více prostoru pro sebe. Příliš jej ale nepotřebují, protože očividně netuší, co mají se svými politickými možnostmi dělat. Úkolem druhých bude v podstatě zopakování finty z devadesátých let – demokratickou rétorikou protlačit neoliberální ekonomický program obohacený o dekomunizaci a debolševizaci. „Mámo má, vlasti má, jsem bolševik“ – píše náš skvělý básník Jesenin. Jesenina bude v takovém případě po ukrajinském vzoru očividně taky třeba debolševizovat.

I přes volání po dekomunizaci ze strany liberální a nacionalistické opozice je dnes stále častěji slyšet, že jediná síla, která se může vzepřít Putinovi, je komunistická strana. Má dost aktivních a kritických členů, organizace v každém městě, Putin ji nemůže zničit, protože se hlásí k pozitivnímu odkazu Sovětského svazu… Jaká je dnes pozice komunistů jako opoziční síly?

KPRF má v programu umírněné sociálnědemokratické a antineoliberální aspekty, ale přitom ideově sází na sovětskou nostalgii, protekcionizmus, nacionalizmus, kult imperiální síly a pravoslaví jako státní náboženství. S pomocí tohoto nesourodého mixu mají stejně jako dříve solidní volební potenciál. Zároveň si díky dohodě s Kremlem drží své místo ve strukturách moci a chápou, že libovolná radikálnější změna teď stranu buďto zničí, nebo smete její hodnostáře. Jakékoli snahy zdravých sil a upřímných lidí změnit něco zevnitř povedou k čistkám. Příliš mnoho míst na předních místech kandidátky si tu koupili podnikatelé nebo je obsadili kariéristé. S levicovými hodnotami nemají absolutně nic společného.

Levicový a sociálnědemokratický program se vždy pojil s progresivní světskou, kulturní a genderovou náplní. Nejde zároveň brojit proti ničení vzdělávacího systému a pro kriminalizaci potratů. Tenhle radikální antimodernizmus nevyvěrá ani tolik z pomalu tlející KPRF, jako z jí blízkých zájmů vojensko-průmyslové lobby ve vládě. Ta přes KPRF prosazuje protekcionizmus v ekonomice, „tradiční hodnoty“ v kultuře a imperiální expanzi v zahraniční politice. Nejde jen o reakční sílu, ale o jakýsi proto národně-socialistický model, který chce ovládnout všechny menšiny, dělníky i inteligenci ve jménu shora nastavených „národních zájmů“.

Jak dnes vypadá levicové hnutí v Rusku? Kolem čeho se shromažďuje? Co mají dnes dělat levičáci v zemi?

Levičáci mají, jako vždy, dost těžký úkol. Aniž by se přiklonili k liberálnímu či stalinsko-patriotickému trendu, musí formovat třetí cestu. Musí se orientovat na disidenty z obou táborů – lidi nespokojené s ekonomickou degradací a mládež, která myslí vlastní hlavou.

Je důležité nenapodobovat stalinistickou teorii sociál-fašismu. Ta ve své době vrazila klín mezi německé sociální demokraty a komunisty, a přivedla tak k vítězství nacisty. Nemáme tu sice ani normální komunisty, ani normální sociální demokraty, ani nacisty jako masovou sílu, nicméně když je libovolná kritika SSSR, včetně té z levicových nebo levicově liberálních pozic, označována za napomáhání liberální oligarchii nebo liberálnímu fašismu, je v tom něco nepříjemně známého.

Na druhou stranu jsme od části protiputinské opozice zažili přísné elitářství a často i sociální rasismus. Místo schopně manévrujícího a spekulujícího pravicového politika, který zvládá odpovědět na množství různých požadavků, viděli tihle lidé v Putinovi přímo médium pro některé strašidelné plebejské síly.

Režim, který staví svou legitimitu na nekonečném oddělení svých od cizích, vede veřejnost a celou zemi buď k rozpadu, nebo k nějaké formě fašizace. Jedinou obranou je propracovaný konsenzus, fronta, která se skládá z dostatečně různorodých sil. Od umírněných občanských patriotů po sociální liberály, sociální demokraty a konečně nás, krajní levičáky. Všechny tyhle síly musejí sdílet základní antinacistický a antineoliberální program, ale zároveň se prát za své vlastní cíle.

Jedním z úkolů levice je nakreslit kontury takového bloku a pak taky formovat sílu, která bude schopná v něm sehrát zásadní roli. Spolupracovat s odbory, skupinami aktivistů, přitahovat k nám experty, kteří s námi mohou mít sympatie a pomohou nám dát dohromady plnohodnotný antineoliberální program. Pro všechny tyto lidi musíme stvořit jednotnou platformu, aby se nakonec měl kdo bít v ulicích za náš program.

Při volbách starosty Moskvy se před třemi lety ukázalo, že odpor proti pracovním migrantům ze Severního Kavkazu a Střední Asie může být silné téma i pro městskou střední třídu. Dnes je ekonomický stav země ještě mnohem horší než tenkrát. Pokračuje boj proti cizincům, nebo už nejde – po Krymu a Donbasu – o závažné téma?

Antiimigrační téma je živé a používat jej bude jak režim, tak opozice. Nedávné demonstrace, kterou pořádali opoziční liberálové proti tzv. zákonu Jarové (posílení kontroly soukromých osob na internetu), se neúčastnili jen pravičáci, ale i lidé, kteří se otevřeně označují za národní socialisty. Například taktikou opoziční strany Parnas (strana, které až do své smrti spolupředsedal Boris Němcov) se stalo míchání liberálních a nacionalistických kandidátů. V důsledku tu stranu podporují už i ti nejnotoričtější ultrapravicoví hrdlořezové. Když se to tak vezme, tak po chvíli ticha, kterou způsobila hysterie kolem Krymu, se znovu aktivizuje pouliční ultrapravice – zvýšil se počet útoků na migranty. Pouliční nacisté mají dobrý cit na signály, které jim dává establishment – ať vládní, nebo ten opoziční.

V Česku jsou stále lidé, kteří vidí v dnešním Rusku alternativu hegemonii USA, Německa a globálnímu neoliberalismu. Jakou představuje dnešní Rusko alternativu?

Rusko žádnou alternativu neoliberalismu nepředstavuje. Vládnou mu lidé, kteří vaří podle neoliberálních receptů a jen je lehce adaptují na místní reálie. Vzdělání se komercionalizuje, v bezplatných školách se slučují třídy, učitelé jsou zavaleni čím dál větším množstvím práce a to se podepisuje na kvalitě vzdělání. Bezplatný sektor medicíny se pořád zužuje a doktoři musejí pro obživu pracovat na několika místech zároveň. Získat bezplatnou pomoc je pro pracující čím dál složitější, stát cíleně odsouvá pacienty do komerční sféry. Všudypřítomnou praxí na pracovním trhu je propouštění a snižování stavů, smlouvy na omezenou dobu, teror ze strany bank vůči dlužníkům, stále častěji se objevují debaty o nutnosti brát sociálně slabým právo na vlastní byt a tak podobně. Vše je doprovázeno agresivní antimodernistickou rétorikou, stále více státních postů zaujímají lidé s otevřeně zpátečnickými a protivědeckými postoji. Tak vypadá dnešní „ruská alternativa“.

Zároveň je vcelku jasné, na čem dnes stojí pozitivní obraz Putina v Evropě. Lidé cítí, že jsou sociálně i ekonomicky stále bezbrannější, a do toho se míchá (naprosto progresivní) požadavek tolerance a genderové emancipace. Pak se zdá, že silná ruka státu v kombinaci s obranou tradičních hodnot a tradičních společenství je ten správný lék na dnešní krizi. Putinův režim toho využívá. Investuje do propagandistických médií a zároveň podporuje ultrapravicové (a o něco méně i ultralevicové) organizace, které vystupují proti EU.

V budoucnu by se samozřejmě Rusko mohlo stát částí globální antineoliberální osy, být v kontaktu s různými silami ve světě, od příznivců Corbyna a Sanderse až po latinskoamerické levicové režimy. Může začít opět spolupracovat s bývalými postsovětskými partnery. Naše kulturní, ekonomické ani rodinné vztahy nikam nezmizely. Ale pro to je třeba odmítnout strukturální neoliberalismus uvnitř Ruska, vzdát se agresivní zahraniční politiky, která proti nám žene i dříve přátelské nebo aspoň neutrální státy, a vzdát se směšných aspirací na globální duchovní misi. Nemá cenu nutit svým vlastním i cizím občanům, s kým a jak mají spát a kolik dětí z toho má vzejít.

V médiích se dnes občas objevuje, že ekonomická krize v Rusku přivedla mnohé lidi k pocitu, že se vracejí do „divokých“ devadesátých let.

Samozřejmě, devadesátá léta jsou teprve před námi. Celý ten čas vláda úspěšně sázela na strach většiny lidí z návratu devadesátých let, nicméně osobní bolestné zkušenosti této většiny byly do té míry úspěšně mytizovány shora, že si dnes jen málokdo asociuje svůj dnešní složitý stav s devadesátkami. Na druhou stranu, liberálové se snaží rehabilitovat obraz devadesátých let a opírají se o postavu Jelcina (po zemi vznikají například Jelcinova centra a podobně). Myslím si, že o devadesátých letech je třeba se učit a vykládat je jako obrovské národní trauma, podobně jako epochu stalinismu. Jen takový přístup nám umožní shodit ideologické napětí mezi „liberasty“ (spojení slova liberál a slova pederast, které nejčastěji označuje homosexuálního pedofila) a „sováky“ (člověk s nostalgií po Sovětském svazu), přede všemi obnažit tu opravdovou sociální realitu, ve které se dnes všichni objevili, a snažit se ji konečně překonat.

Co dnes musí udělat umělec v Rusku, aby se mu země stala nepohodlnou?

Záleží na tom, jak chápeme nepohodlí. K soudu se může dostat prakticky kdokoli, třeba jen za sdílení kritického statusu na sociálních sítích. V praxi to ale vypadá tak, že když už jsi součástí opoziční scény, žiješ její kulturní a politický život a přitom se každodenně neúčastníš nepovolených akcí, je jen malá šance, že po tobě přímo půjdou. Druhá věc je, že když funguješ v kulturní, vědecké či lidskoprávní sféře a máš kontakty za hranicemi, tak se tvé možnosti pracovat nezávisle čím dál víc zhoršují. Skrze kontrolu nad financováním si režim tyto sféry podmaňuje. Důsledkem je ohromný odliv mozků za hranice. Tohle považuji za jeden z největších zločinů současné vlády na své vlastní zemi. Sám doufám, že nebudu muset nikam odjíždět. Dokud mi nepůjde o život, tak to nemám v plánu.

 

A2LARM