Zemanův shitstorm


To, co české společnosti schází, není „slušný prezident“, ale „vznešený populismus“, který by mířil na správné cíle.

Jedna z definic angloamerického pojmu shitstorm zní zhruba takto: „záměr, který zpočátku vypadá slibně, ale poté, co je uskutečněn, vede k situaci, která se úplně vymkne kontrole a je mimo veškeré lidské chápání“. K něčemu takovému může dojít třeba rozhodnutím vyvézt demokracii do Iráku. Výsledek? Statisíce obětí, celý region se hroutí jako hrad z písku a vznikne v něm islamistický chalífát s armádou hrdlořezů, kteří vyženou do okolních zemí i rozpadající se Evropy několik milionů uprchlíků.

Libozvučné slůvko ale před pár lety zdomácnělo i v německém prostředí, kde jeho popularitě napomohla samotná kancléřka Angela Merkelová během jednání o krizi evropského Jihu. V německém kontextu označuje především masovou mentální defekaci na internetu a sociálních sítích především – jak to ostatně dobře známe i z naší nešťastné vlasti. Skupina německých jazykovědců každopádně pojmu shitstorm věnovala nejen místo v německém slovníku, ale jmenovala jej rovnou i anglicismem roku.

Bylo by se naivní domnívat, že za Zemanovým jednáním jsou jen přešlapy pomstychtivého a zatrpklého dědka, který svou hůlkou mlátí po hlavách všechno, čemu ještě zbývá nějaká radost ze života.

Je zřejmé, že vývoj posledních dní si žádá i českou variantu. Prezident Zeman společně se svým ovčím mluvčáčkem až příliš často vysílá do veřejného prostoru nebezpečný hurikán, který rozmetává fekálie po celé republice. Až nápadně se v tom podobá svému zaoceánskému protějšku Donaldu Trumpovi, kterému ostatně na dálku poslal předvolební polibek. Právě na příkladu Trumpa si můžeme nejlépe všimnout oživení veřejné vulgárnosti, která není jakousi malomyslnou obsesí, ale marketingovou strategií – je užívána promyšleně, záměrně a nese své hořké plody. Je průvodním jevem rozpadání elementární důvěry v politický establishment, který je vnímán jako v zásadě zkorumpovaný a protilidový. To samo o sobě obvykle nemá daleko k pravdě, nicméně reakce na tuto situaci se jejímu řešení vyhýbá širokým obloukem.

Oprávněný hněv, který se nedaří smysluplně artikulovat, se mění v poptávku po časované bombě, jež má buď rovnou defenestrovat odcizenou a zkorumpovanou elitu, nebo ji alespoň náležitě šikanovat. Přesně to dělají postavy jako Donald Trump, Andrej Babiš nebo Miloš Zeman a jsou si toho dobře vědomy. V těchto postavách lid nevolí pouze své zástupce, ale především anděly pomsty a očekává od nich, že budou kolem sebe rozsévat zkázu v řadách těch, vůči kterým tolik zahořkl.

Zemanův symbolický teror

Bylo by tak skutečně naivní domnívat se, že za Zemanovým jednáním jsou jen přešlapy pomstychtivého a zatrpklého dědka, který svou hůlkou mlátí po hlavách všechno, čemu ještě zbývá nějaká radost ze života. Tento apoštol nihilismu dělá pouze svoji práci, pro kterou byl zvolen. Plní jakobínskou úlohu nástroje spravedlivého hněvu a s pomocí své symbolické gilotiny utíná hlavy havlistům, liberálním elitám („pražské kavárně“), zkorumpovaným politikům, stejně jako náboženským a etnickým menšinám.

Možná je ale na čase říct, že personifikace celého problému, tedy situace, kdy všechny naše roztřesené prsty ukazují směrem na hradního viníka, se míjí podstatou problému. Zeman není soukromá osoba, která se ve svém křesle ocitla jakýmsi dějinným omylem; je pouhým vrcholkem ledovce zhrzené masy „obyčejných lidí“, kteří se ocitli na okraji polistopadového dění a nemají pražádný vztah k systému, jenž jim přinesl především krev, pot a slzy, a kteří cítí, že je kdosi okradl o jejich životní možnosti. Ony elitní bubliny, do kterých se opírá hradní tiskový anus Jiří Ovčáček, tohle ovšem asi nikdy nepochopí. Taková dějová linie nezapadá do scénáře krásného nového světa, který se před námi po Listopadu rozvinul.

Je to mimo jiné důvod, proč kandidáti jako Petr Pithart nebo Michal Horáček budou mít velký problém, pokud se Zeman rozhodne roztočit druhou pětiletku svého nahnědlého jakobínství. Psychologické profilování osobnosti současného hradního pána, které mu přiznává nespočet duševních patologií, může být sice z terapeutického pohledu adekvátní, míjí se ale politickou realitou. Podíváme-li ale se na příčiny toho, proč se Zeman dostal do prezidentského křesla, mnohé nám to napoví. Pomohla mu kombinace minimálně tří hlavních faktorů: ekonomické krize, Nečasovy vlády a Karla Schwarzenberga jako jeho soupeře ve druhém kole. V odpověď na finanční krizi jsme dostali neoliberální tandem Nečase a Kalouska, který se rozhodl škrtnout všechny ty, kteří to pak Karlu Schwarzenbergovi dokonale spočítali.

Nepřekvapí ani, že vláda ODS a TOP 09, která nás měla chránit před oranžovým nebezpečím, byla možná nejen díky politickému subjektu Věcí veřejných, který vznikl doslova ad hoc, ale především zásluhou široké podpory masmédií a těch, kteří jsou dnes ze všeho dění tolik zhrzeni. Nebýt Nečasů, Kalousků a Věcí veřejných, věděli bychom o Zemanovi jenom z Levných knih, kde by se právě teď za 39 korun prodávaly jeho paměti, sepsané kdesi na Vysočině. Naříkání městských liberálů a české pravice je tak výsostným pokrytectvím – byli to především a právě oni, kdo hnojil půdu, ze které vyrostl tento zkažený květ zla.

Začarovaný kruh

Hradního golema si uplácali z hlíny lidového hněvu sami ti, kdo mu dnes nemohou přijít na chuť, na voliče zbyl už jenom symbolický šém, kterým mu vdechli ve volbách život. Od té doby kolem sebe rozmetává (politicky nekorektní) fekálie a zahlazuje za sebou stopy ruských nebo čínských zájmů. Protivníka, který by se mu dokázal postavit, ale bohužel stále nemá. Je tomu tak především proto, že v českém souboji národně sociálního konzervatismu a neoliberálního kosmopolitismu ti druzí tahají za kratší konec provazu.

Liberální elity si totiž dokonale protiřečí, když chtějí skandinávský sociální smír na straně jedné a americký kapitalismus na straně druhé. Kdo vzývá volný trh bez přívlastků jako bájný výdobytek revolučního listopadového úsilí, dostane dárek v podobě třídně-rasového konfliktu, zabaleného v hnědém papíru s rudou stuhou. Je pravděpodobné, že v rámci souboje českých protikladů liberalismu a konzervatismu se žádné řešení nenachází. Otáčení tohoto začarovaného kruhu umožňuje jen velmi pomalý pochod vpřed, který je následně zvrácen několika kroky zpátky a Česká republika tak přinejlepším přešlapuje na místě.

Vznešený populismus v nedohlednu

Ani progresivní levice není ovšem bez viny – stal se z ní názor, který se převaluje v hlavách jednotlivců, případně životní postoj nebo rovnou jakýsi životní styl namísto toho, aby hrála roli historicky ukotvené politické aktivity, která interpretuje aktuální podobu sociálního konfliktu, předkládá tuto interpretaci těm, kterých se týká, a vtahuje je do emancipačního dění.

Na parlamentní úrovni se ovšem progresivní frakce uvnitř ČSSD nechala unést do značně halucinogenních krajin – slovy Bohuslava Sobotky nebo Václava Bělohradského by se sociální demokracie měla inspirovat svými západními přáteli, opřít se o městské liberály a přestat tolik cílit na svůj tradiční elektorát. Patrně se tu vynořila domněnka, že to, co se na Západě plácá v naprostém marasmu, by u nás mohlo a mělo fungovat za dokonce ještě horších podmínek. Naštěstí to vypadá, že tato geniální strategie bude mít jepičí život – poté, co se s ní ČSSD podaří prohrát volby do Poslanecké sněmovny, bude tato skupinka uvnitř oranžové strany nahrazena formující se linií bezkrevných oportunistů, v jejichž čele by mohl stanout kupříkladu jihočeský hejtman Jiří Zimola. Andrej Babiš tak bude mít z pozice předsedy vlády pro českou levici jednoduchou zprávu: dobře už bylo.

Prozatím ale můžeme přemýšlet o tom, jestli skutečně potřebujeme dalšího „slušného prezidenta“ s vysokou politickou kulturou a občanskými ctnostmi. To, co nám naléhavě schází, je možná jakýsi „vznešený populismus“, který by se stal hlasem těch, kteří dnes jedinou oporu  nacházejí v postavách slibujících, že ve jménu národa zatočí se zkorumpovanou politikou a povýšenými kavárenskými elitami. Takový populismus by ovšem nacházel skutečné terče, nikoli jen ty fiktivní a zástupné, a ve „vlasteneckém“ zápalu by nepoklonkoval čínským zájmům. Místo líbivých frází a sprostých vtipů by si mohl vzít na mušku českou exekučně-lichvářskou mašinérii, hlasitě by odmítal strategii konkurenceschopnosti, která se opírá o levnou práci, nebo kritizoval cenu bydlení, výši životních nákladů a nízké mzdy. Dělal by tak skutečnou politickou práci, namísto toho, aby se tak jenom tvářil a musel pak podlézat strachu a morální panice. Jinými slovy: potřebujeme levicového prezidenta, nebo vůbec nejlépe – prezidentku. Že by však české prostředí během následujících let dokázalo někoho takového vygenerovat, se jistě nemusíme bát, a tak si hradní shitstorm pravděpodobně dá ještě jedno kolečko.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Podpořte nezávislé médium demokratické levice.

Dar:





V dalším kroku upřesníte platební metodu a osobní údaje. Službu poskytuje darujme.cz

A2LARM