Foto Pes Communications, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0 DEED
Pět dní přemítal španělský premiér Pedro Sánchez o své politické kariéře, aby nakonec dospěl k rozhodnutí, že k žádné změně nedojde. Předseda vlády, přezdívaný v Evropě „mistr kompromisu“, ve své funkci zůstává, a navíc vyrazil do protiútoku proti španělské pravici. „Rozhodl jsem se pokračovat s ještě větším odhodláním jako předseda španělské vlády,“ oznámil poslední dubnové pondělí.
Důvodem Sánchezova přehodnocování byla žaloba mířící na jeho ženu Begoñu Goméz, jejímž předmětem byla údajná korupce a střet zájmů. Za žalobou stála kontroverzní organizace Manos Limpias (Čisté ruce), která k podobnému kroku nepřistoupila poprvé. Nátlaková skupina s vazbami na krajní pravici totiž v minulosti neváhala podávat žaloby na levicové osobnosti i okolí královské rodiny, často naprosto bez důkazů.
Celá kauza se točila okolo působení Goméz v projektu Africa Center, provozovaném soukromou španělskou univerzitou Instituto de Empresa. Africa Center podle médií v letech 2021 a 2022 dostávalo peníze od společnosti Globalía podnikající v cestovním ruchu, které Sánchezova vláda schválila v rámci záchranného balíku pro firmy zasažené covidovým výpadkem příjmů státní podporu. Společnost Globalía spolu s aerolinkami Air Europa, se kterými byla Goméz v žalobě taktéž spojována, ve společném prohlášení uvedly, že pomoc od španělské vlády získaly „v souladu s parametry jiné pomoci obdržené různými společnostmi v tomto odvětví ve Španělsku a ve zbytku Evropy“. Ještě ten samý týden pak madridská prokuratura oznámila, že ke stíhání premiérovy ženy nevidí důvod, a žalobu zamítla.
Mobilizace levice
Zamítnutí žaloby už ale rozběhnuté politické události nezastavilo. Ještě týž den, kdy informace o žalobě vypluly na povrch, oznámil Sánchez v otevřeném dopise, že už má dost útoků na svou osobu i rodinu a že za pět dnů (tedy v pondělí 29. dubna) bude informovat veřejnost o svém dalším politickém působení. „Potřebuji se zastavit a přemýšlet o tom, zda stojí za to pokračovat v čele vlády, či se této pocty vzdát,“ napsal předseda vlády.
Útoky na politické oponenty ve Španělsku značně ulehčuje právní systém. V zemi je totiž možné podat na někoho žalobu, aniž by její původce byl obětí nebo poškozeným.
Zatímco úřadující premiér zmizel z očí veřejnosti, levicová scéna začala mobilizovat své podporovatele. Vicepremiérka a lídryně levicového hnutí Sumar Yolanda Díaz mluvila o „obraně demokracie“, bývalý socialistický předseda vlády José Luis Rodríguez Zapatero vyzval k aktivitě. „Musíme reagovat demokraticky. Je třeba, abychom my všichni, kdo máme rádi PSOE a demokracii, mezi dneškem a pondělím něco udělali, aby demokracie zvítězila nad nenávistí,“ řekl expremiér.
Současného lídra socialistů se zastaly i kulturní osobnosti. Slavný režisér Pedro Almódovar zveřejnil v deníku El Diario komentář s jasným vzkazem: „Pedro Sánchez už nemůže dál a my také ne“. „Co naši premiéři zažívají v posledních letech, přesahuje vše dosud představitelné,“ píše režisér, pracující toho času v USA na novém snímku.
Víkend před Sánchezovým rozhodnutím pak patřil několika manifestacím v Madridu i některých regionech, zatímco na sociálních sítích se šířily příspěvky na premiérovu podporu pod heslem #PedroNoTeRindas (#PedroNevzdávejSe).
(Další) nečekaný tah
Sánchez ale pondělním projevem znovu všechny překvapil, jako už ve své politické kariéře několikrát. Naposledy se tak stalo loni v létě, kdy vládní socialisté i ostatní levicové subjekty propadli v regionálních volbách. Lídr socialistů tehdy neváhal a vyhlásil předčasné volby, které se posunuly z prosince na červenec. Riskantní tah se levici vyplatil a socialisté spolu s hnutím Sumar za podpory regionálních stran (mezi nimi i separatistických uskupení z Baskicka a Katalánska) sestavili vládu, do jejíhož čela se postavil muž, který je v premiérské funkci už od roku 2018.
Tentokrát politologové a komentátoři očekávali, že Sánchezův čas na rozmyšlenou skončí jednou ze tří možností. Buď setrváním ve funkci, které si nechá Sánchez potvrdit hlasováním o důvěře vládě, nebo rezignací a předáním iniciativy španělskému králi, který by dal šanci sestavit vládu pravici či levici, anebo vyhlášením předčasných voleb.
„Pokud akceptujeme takovou politiku, která obsahuje útoky na nevinné, nestojí to za to,“ zahájil projev Sánchez. Namísto odstoupení se ale diváci dočkali ocenění podpory a mobilizace ze strany levicových politiků i voličů, což Sánchez označil za klíčové v jeho rozhodování.
Premiér také obvinil pravici a krajní pravici z veřejného útoku na jeho ženu. „Jde o pravidla hry. Pokud bychom dovolili, aby politiku řídily falešné zprávy, aby křivě obvinění museli prokazovat svou nevinu, aby se ženy musely vrátit do domácností, napáchali bychom nevratné škody na demokracii,“ uvedl předseda vlády. Na závěr španělskou společnost vyzval, aby „ukázala světu, jak se brání demokracie“.
Bahno španělské politiky… a justice
Ze strany španělského premiéra to nebyly pouhé fráze. Španělská politika v posledních letech výrazně hrubne, jak připomíná BBC. Začalo to slovními útoky na lídra levicové koalice Podemos Pabla Iglesiase, který se kvůli nim musel dokonce vrátit se svou rodinou předčasně z dovolené na severu země. Krajně pravicoví aktivisté následně po několik týdnů okupovali prostor okolo jeho domu. Po konci Iglesiase v politice se hromosvodem pro hněv pravice stal právě Sánchez. Loni na Silvestra vyvěsili demonstranti před sídlo Socialistické strany podobiznu premiéra a bili do ní různými holemi a pálkami.
Poslední kauza navíc nebyla prvním útokem na Sánchezovu rodinu. Nejen krajně pravicovými médii měsíce kolují konspirační teorie včetně tvrzení, že Gómez je transgender osoba a že jeho rodina měla vazby na obchod s drogami a provozuje sex kluby.
Útoky na politické oponenty ve Španělsku značně ulehčuje právní systém. V zemi je totiž možné podat na někoho žalobu, aniž by její původce byl obětí nebo poškozeným. Právě nástroj nazývaný „lawfare“, tedy využití justice jako politické zbraně, je ve španělské politice stále více využívaný. „Pedro Sánchez zůstává. Lawfare také?“ rýpla si v pondělí exministryně pro rovnost Irene Montero (Podemos).
Nejen španělská média si čím dál více všímají rozpolcenosti politické scény a pochybností o nezávislosti španělské justice. Předmětem sporu je především reforma Generální soudní rady (GCJP), která je odpovědná za jmenování soudců a zajištění nezávislosti soudů i soudců v zemi. Jenže kvůli sporům mezi vládou a opozicí (především Lidovou stranou) o podobě této instituce je GCJP od prosince 2018 zablokovaná a nedochází k obměně členů – členové, kterým již skončil mandát, odmítají odstoupit a v dolní komoře parlamentu se kvůli odporu pravice nedaří najít tři pětiny hlasů potřebné pro zvolení nových členů. Do situace se na začátku tohoto roku vložil i evropský komisař pro spravedlnost Didier Reynders. Španělská vláda už oznámila, že se reformy pokusí dosáhnout i bez Lidové strany.
Nepřátelství současné podoby GCJP vůči Sánchezovi pramení z jeho přístupu ke katalánským separatistům. Ti podporují jeho vládu výměnou za amnestii pro strůjce neústavního referenda o nezávislosti, které konzervativní pravicí ovládaná soudní rada označuje za „erozi, ne-li konec právního státu“.
Důkazem o politickém vychýlení španělské justice směrem doprava bylo podle komentátora magazínu Jacobin Eoghana Gilmartina obvinění katalánského expremiéra v exilu Carlese Puigdemonta z terorismu během vyjednávání o vládě. Nejvyšší soud tehdy argumentoval, že demonstranti okupující barcelonské letiště „používali nebezpečné nástroje a předměty“, což například deník El País označil za „přinejmenším sporné“ a „vyvolávající hlubokou právní nejistotu“. Terorismus je totiž jedním z mála trestných činů, na které se navrhovaná legislativa o amnestii nevztahuje. Puigdemontovi a dalším katalánským exulantům tak toto obvinění výrazně komplikuje návrat do vlasti.
Nepříliš nadějné vyhlídky
Politické i soudní konflikty a všeobecný chaos ovšem jen přispívají k rozdělení španělské společnosti. Nedávná studie španělského Centra pro ekonomickou politiku odhalila, že „afektivní polarizace“, tedy to, jak se politické tábory navzájem nenávidí, je v zemi vyšší než například ve Spojených státech. Na základních problémech jako klimatická krize nebo nerovnost sice panuje shoda, jinak ale nenávist mezi krajními tábory politického spektra roste.
Španělé pak poukazují na politiky jako na hlavní problém země. V nejnovějším průzkumu veřejného mínění s údaji z března bylo jako největší problém země nejčastěji označeno téma „vláda a politické strany“. Procento Španělů, kteří důvěřují médiím, pak kleslo od roku 2017 o 18 procentních bodů, uvádí Reuters Institute for the Study of Journalism.
Zemi čekají v nejbližším měsíci a půl hned dvoje sledované volby. Nejprve si 12. května zvolí Katalánsko novou vládu a následně v červnu Španělsko rozhodne o svých zástupcích v Evropském parlamentu. V obou se dost možná ukáže, nakolik jsou obyvatelé jihoevropského státu nespokojení s politickým ovzduším, které je čím dál otrávenější.
Autor je spolupracovník redakce.