Mix měsíce: Mary C

and

Nový mix měsíce připravila DJka a rozhlasová moderátorka Mary C. Mluvili jsme s ní o její tvorbě, ale také o feminismu v hudbě.


Foto Matěj Rohr

Mary C působí jako rozhlasová moderátorka na Rádiu Wave. Její pořad Scéna s Mary C se zaměřuje na prezentaci afroamerické hudby – rapu, R’n’B, soulu a nejrůznějších elektronických fúzí. Dlouhodobě přitom představuje hudebnice, producentky a DJky. Přispívá také do časopisu Full Moon, kde se pravidelně objevuje její sloupek o ženách v hudbě. Společně s Martinem Tvrdým má na starosti hudebně-edukativní platformu Kreaton, jejímž prostřednictvím se snaží popularizovat nové způsoby hudební tvorby, pořádají workshopy zaměřené na elektronickou hudbu a vydávají nahrávky mladým lokálním producentům. Mary C působí taktéž v radě hudební ceny Vinyla. Mix, který pro A2larm připravila, obsahuje téměř výlučně produkci žen, například Fatimy Al-Qadiri, Kelely, ale i Zebra Katz. V následujícím rozhovoru jsme se dotkli mimo jiné diskriminace žen v hudebním průmyslu.

Kdy ses začala aktivně věnovat hudbě?

Odmalička jsem hrála na housle. Cestu k DJingu určoval můj zájem o jazz, funk, soul, později i rap.

V jednom rozhovoru jsem četl, že tě v tomto směru dost ovlivnil otec…

Můj táta měl spoustu desek a kazet, které mě lákaly. Jako dítě mě nejvíc fascinovaly desky Future Shock od Herbieho Hancocka nebo The Black Album a Diamonds and Pearls od Prince. Později jsem se obrátila k elektronické hudbě, začala jsem objevovat britskou taneční scénu a trip hop. Tehdy jsem se rozhodla, že nemá smysl jít na konzervatoř a sedět někde x hodin v koutě a cvičit na housle, a raději jsem šla studovat humanitní studia. Můj otec byl navíc u zakládání dvou rádií, a tak jsem měla možnost se v tomto prostředí pohybovat.

Jaká byla tvá vlastní první zkušenost s rádiem?

To bylo tehdy, když mě DJ Maceo přizval do svého pořadu na Radiu Wave. Všimnul si, že se orientuju ve funku, jazzu a soulu. Začala jsem v jeho pořadu občas hostovat a pak jsem měla i svůj pořad na Rádiu DJ, což byl projekt Lagarderu, který měl prezentovat tzv. urban music. Měla jsem tam talkshow se svým kamarádem designerem a pouštěla mix všeho možného od rapu až po současnou elektronickou hudbu. Pak jsem se angažovala v protestech Nejsme budoucnost tohoto národa, které se týkaly kontroverze mezi rozhlasovou radou a Rádiem Wave. Později mi bylo nabídnuto, abych dělala na Rádiu Wave pořad o rapu po Afrovi, který tehdy odcházel. A tak vznikla Scéna s Mary C.

Tvůj zájem o afroamerickou hudbu a ženy-hudebnice je tedy dlouhodobý…

Přišlo mi divné, že hudebnice jsou prezentovány pouze jako „zpěvačky“. Pořádala jsme ve spolupráci s Chapeau Rouge večer věnovaný výhradně umělkyním s názvem SHEvening. Hrály tam různé hudebnice, prezentovaly se tam návrhářky a bylo tam třeba i autorské čtení spisovatelek. Výtěžek z akce putoval přes Člověka v tísni na pomoc ženám v Kongu.

Jak se dostala k feminismu?

Původně jsem feminismus vlastně nepovažovala za politické téma. Brala jsem to trochu naivně. Myslela jsem si, že situace žen už není tak špatná jako dřív a že by stačilo autorky víc propagovat. Dále mě posunuly různé situace, které jsem coby žena zažívala, a také to, že jsem se o tématu víc informovala. Když jsem pracovala v reklamě, poprvé jsem třeba slyšela o tom, že žena dostává na stejné pozici míň peněz než muž. V reklamce jsem se setkala i s určitým neopodstatněným podceňováním lidí, typu: „Mluvíme přeci k hlupákům, tak jim musíme naservírovat hlouposti.“ To je podle mě podstata úpadku mainstreamových medií. A podobné „předpokládání věcí“ je základním problémem i u genderových otázek.

Vidíš za poslední léta ohledně diskriminace žen a sexismu nějaký posun?

Teď jsem psala o newyorském spolku Guerilla Girls, který už přes třicet let upozorňuje na genderovou a rasovou nevyváženost ve výtvarném světě. Podle jejich průzkumů se to zlepšilo jen mírně. V hudebním průmyslu je v poslední době sexismus hodně exponované téma. Ve světě se objevuje i v mainstreamových hudebních magazínech a na webech, hovoří o něm i slavné hudebnice jako Björk nebo Beyoncé. Feminismus se začíná stávat normálním tématem. Na druhou stranu teď čtu český feministický sborník Nové čtení světa z roku 1998, kde jsou příspěvky, které se zabývají úplně totožnými věcmi, kterými se zabýváme i dnes. Není tedy důvod slavit.

Nejsou za sexismus do velké míry zodpovědná média?

Mám často problém se způsobem, jakým média toto téma prezentují. Přešlapům v této oblasti se někdy nevyhnou ani alternativní média. Často se to stává i samotným ženám, které nejsou o těchto otázkách zvyklé přemýšlet. Přitom u nás máme dost feministických spolků a organizací, které se těmto věcem věnují a poukazují na ně. Pak ale vidíme, jak některá média a novináři reagují na to, když se někdo rozhodne veřejně kritizovat třeba výstavu v Knihovně Akademie věd, která je evidentně naprosto sexistická a blbá. Najednou se ozve spousta rádoby moudrých lidí, kteří mají určité slovo v mainstreamových médiích, a začnou všem vysvětlovat, proč je ta kritika nesprávná. Já se pak vůbec nedivím, že se spousta lidí přestane v těchto otázkách angažovat. Je to únavné.

Jak se stavíš ke konfrontačnímu stylu v poukazování na sexismus a diskriminaci?

Když na problémy přestanou upozorňovat ti, kteří jsou jimi postiženi, nic se nezmění. I proto začaly Guerilla Girls dělat konfrontační akce. Já osobně mám s útočnou rétorikou trochu problém. Myslím, že když na někoho zaútočíte přímo, má pak tendenci se zablokovat. Člověk potřebuje určitý čas. Nemůžeme očekávat, že si po přečtení jednoho komentu nebo článku všichni začnou uvědomovat existenci všech genderových stereotypů. Na druhou stranu z historie je vidět, že agresivní protesty věci často hodně urychlily.

Konstruktivně se k těmto problémům staví například platforma Female:pressure, jejíž jsi členkou. Jak tato platforma funguje?

Female:pressure funguje už přes deset let. Pokud by tedy někdo měl pocit, že otázka diskriminace žen a sexismu na hudební scéně je nějaká nová móda, není to pravda. Tahle platforma je zaměřená především na elektronickou taneční hudbu. Angažují se v ní producentky, DJky, VJky, akademičky i novinářky. Jednou ze zakladatelek této platformy je Electric Indigo z Vídně, jedna z velkých osobností taneční scény. Female:pressure původně vznikla k propagaci žen na elektronické taneční scéně. Když třeba někdo udělá hudební festival a v line-upu není ani jedna žena, je to blbost, nereflektuje to realitu, a aktivity Female:pressure na to poukazují. Skvělé DJky a producentky tady jsou, ale nabídky a příležitosti dostanou spíš muži, protože to funguje do určité míry na osobních vazbách a v uzavřených kolektivech, kde dominují muži. Samotná platforma zahrnuje přes dva tisíce žen. Pravidelně zveřejňuje průzkumy týkající se účasti žen na hudebních festivalech, zabývá se podporou, propagací akcí, vzděláváním. Platforma ženám umožňuje sdílet problémy a zároveň vytváří silnou komunitu. V rámci vzdělávací akce Music Ports, kterou pořádám ve spolupráci s Goethe-Institutem, tu nedávno byla DJka a booking agentka Mo Loschelder. Podle ní měly dokonce i některé festivaly známé svou progresivní dramaturgií se zastoupením žen dříve velký problém. Díky Female:pressure se to změnilo a někde jsou poměry vystupujících žen a mužů téměř vyrovnané. Najednou to šlo a dramaturgie těch festivalů se rozhodně nezhoršila. Stačilo o tom začít přemýšlet.

Nedávno vyšlo druhé číslo fanzinu Obrovská, v němž se ženskou diskriminací v hudbě zabýváš. Proč projekt vznikl a jaké má ambice?

První číslo vyšlo tištěné a teď jsem spustila web – i z toho důvodu, že tisk stojí peníze. Projekt vznikl původně i kvůli debatám na téma ženy na hudební scéně. Jednu jsem pořádala v Českém centru, další dělalo Rádio Wave a Elekce. Fanzin tam fungoval jako doplněk. Psala jsem v něm o několika významných ženách, jsou tam uvedeny příklady sexismu a vysvětleny základní pojmy. Bylo vidět, že o to lidi mají zájem a výtisky se celkem rychle rozebraly. Teď se snažím pravidelně přidávat příspěvky na web. Do budoucna chci oslovit i další ženy, které by přispívaly. Byla bych ráda, aby z toho časem vznikl sborník.

Proč název Obrovská?

Inspirací byla skladatelka Jana Obrovská, která je typickým příkladem ženy-umělkyně. Byť se jedná o výraznou osobnost, zůstává do určité míry neviditelnou. Navíc to jméno může být vzkazem společnosti v tom smyslu, že i ženy by měly mít možnost být „obrovské“ – uznávané, vlivné, úspěšné…

Tvůj další projekt, na kterém spolupracuješ s Martinem Tvrdým, je Kreaton. Snažíte pomoci zájemcům o tvorbu elektronické hudby. Jaký byl tvůj nejsilnější zážitek při pořádání těchto workshopů?

Třeba na akci International Week of Arts Managment mě studenti oslovili s tím, že by chtěli doporučení na nějakého přednášejícího z oblasti hudby. Doporučila jsem jim Gordona Giesekinga, který vede v Berlíně label Project Mooncircle. Gordon dokázal vytvořit nejenom vlastní estetickou škatulku, ale hlavně pomohl mnoha umělcům, aby si dokázali vydělat hudbou bez toho, že by dělali kompromisy. Během diskuse mluvil Gordon i o tom, jak bylo těžké celou tu věc vybudovat a co všechno pro to musel udělat. Osobně si vážím toho, že takový člověk oceňuje mou práci. Vzhledem k tomu, že jsem opustila život s pevným platem, občas bojuju s určitou nejistotou a pochybnostmi. Gordon mi opět připomněl, že jsem si vybrala správnou cestu.

Závěrem nám, prosím, trochu přibliž svůj mix.

Chtěla jsem, aby set byl složen z větší části z tvorby hudebnic, producentek, rapperek, zpěvaček, které jdou vlastní cestou bez ohledu na žánry nebo očekávání publika. Jsou to mé oblíbené současné hudebnice, ale i dvě legendy: Delia Derbyshire a Annette Peacock. Je v tom tvoření i destrukce, abstrakce i konkrétní sdělení. Názvy a témata tracků, stejně jako závěrečný rozpad do neuchopitelnosti, tu hrají důležitou roli.

 

Podpořte vznik dalšího mixu měsíce.

Dar:





V dalším kroku upřesníte platební metodu a osobní údaje. Službu poskytuje darujme.cz

A2LARM