Marine versus Hillary


Globální vzestup krajní pravice je způsobem, jak se vypořádat s nefunkčními strategiemi nové levice.

Vlna pravicového radikalismu neustává, naopak, nabírá na síle. Z Visegrádské čtyřky se na půdě Evropy stal ostrůvek negativní deviace, kritické množství britských občanů se rozhodlo opustit Evropskou unii, ve Spojených státech šokoval Donald Trump celý svět svým vítězstvím nad Hillary Clintonovou. Establishment, ustavený po konci studené války, prožívá hlubokou krizi, která snese nejednu analogii s třicátými léty – především proto, že prasklinami ve zdivu neoliberálního paláce teče dobře známá hnědá břečka. Systém se ale bohužel neotřásá v základech, takže poptávka po architektech nové budovy prakticky neexistuje, spíše jen prasklo záchodové potrubí, a tak se hledají instalatéři, abychom se ve vyplavených fekáliích nemuseli brodit déle, než je nezbytně nutné. Práci jim ovšem významně ztěžuje ten fakt, že širokým vrstvám společnosti se docela zalíbilo, že mohou konečně do navoněných kuloárů novodobé aristokracie vnést trochu trpkosti svého vlastního životního údělu. Úspěch tak sklízí ti, kteří slibují, že celé potrubí vyhodí do povětří a zaplaví všechny kouty světa splašky politické nekorektnosti.

Vykopávání dinosaurů

Patří mezi ně i Marine Le Pen, na kterou se po odeznění amerického hurikánu soustředí pozornost světových médií. V britském deníku The Independent tak vyšel „šokující“ článek o výrazném náskoku Marine Le Pen v nejnovějších průzkumech veřejného mínění před francouzskými prezidentskými volbami. Bohužel více než o francouzské politice vypovídá tento text o povaze britského plátku, který dává přednost senzacím před informacemi. Titulek, nad nímž jedněm zaskočí, zatímco pro druhé je důvodem k bujarému veselí, neříká ve skutečnosti nic nového. Francouzské nacionalistce průzkumy už celkem dlouhodobě přisuzují okolo třiceti procent voličské přízně v prvním kole. Pokud se ovšem podíváme na to, jak by Le Pen dopadla v kole druhém, rychle zjistíme, že by ji byl schopen porazit prakticky kdokoli.

Smysl má uvažovat jen o takovém politickém projektu, který bude řešit příčiny frustrace, a nikoli vést mediálně-morální boj s jejich důsledky.

Jinými slovy: ačkoliv má Le Pen stabilní a silnou podporu nemalé části francouzské společnosti, nedaří se jí zbavit se své nechvalné pověsti, která ji udržuje v politické izolaci. Navzdory tomu jsme ale svědky jevu, dobře známého i z českého prostředí, který můžeme označit jako „politickou archeologii“: v napjatých situacích dochází k vykopávání dinosaurů. Zdiskreditované osobnosti ucítily příležitost, jak se znovu vrátit k řemeslu, které tolik milují – technologii moci. Svoji kandidaturu tak mezi jinými nabídl i Nicolas Sarkozy (stihl ji ale naštěstí odvolat) nebo Alain Juppé, který byl v letech 1995 až 1997 premiérem konzervativní vlády a v roce 2004 byl odsouzen za trestný čin zneužívání veřejných peněz. Dostal podmíněný trest na jeden a půl roku a desetiletý zákaz vykonávat veřejné funkce. Trest mu ale byl nakonec snížen a dnes je v průzkumech veřejného mínění favoritem francouzských voleb.

Fašismus s lidskou tváří

V tomto kontextu stojí za to připomenout si vývoj Národní fronty rodiny Le Penových. Její počátky v sedmdesátých letech byly nevalné – ultrapravicová rétorika v tehdejší době neměla na růžích ustláno, a tak v roce 1973 získala Front national v prezidentských volbách pouhých pět promile. Může se to dnes zdát paradoxní, ale Le Penovi dlouhodobě představují umírněné křídlo francouzské krajní pravice. A právě díky tomuto „fašismu s lidskou tváří“ se jim nakonec podařilo dosáhnout významnějších výsledků a vystoupit z politického podsvětí. Když se moci ve straně ujal Jean-Marie Le Pen, vyházel z vedení i ze strany nemálo radikálů a ztratil i pouliční militantní bojůvky.

Jestliže chceme pochopit, proč Národní fronta začala být jednou z hybných sil francouzské politiky, musíme se na prvním místě podívat do smutné tváře Françoise Mitteranda. Jeho postava je v mnoha ohledech ojedinělá a tragická zároveň. Novým způsobem potvrzuje starou představu o tom, že každý fašismus křepčí na troskách zkrachovalé revoluce.

V osmdesátých letech, kdy světem cloumala nastupující neoliberální doktrína, zvítězil ve Francii ambiciózní levicový program. Socialistická strana v čele s Mitterandem neváhala přizvat do vlády komunisty a získala v roce 1981 absolutní většinu. Národní fronta tehdy získala pouhá dvě promile hlasů. Po sérii žalostných klopýtnutí se však socialisté začali rychle přesouvat do politického středu, až byli sotva rozeznatelní od svých politických protivníků. Když pak Mitterand uvolnil „informační embargo“ uvalené na Národní frontu ze strany hlavních médií, otevřela se stavidla ultrapravicové stoky dokořán, k čemuž jen přispělo selhání levice. Současné fiasko Hollandeova „socialismu“ dosáhlo totiž tak obludných rozměrů, že oproti němu vypadá Mitterand jako politický génius.

Pokud něco dokáže čelit misantropické frustraci a resentimentu širokých lidových vrstev, je to široce pojatá emancipační politika. K té se ale ve Francii skutečně neschyluje. Ačkoliv to francouzští socialisté nikdy otevřeně nepřiznali, jejich politika se v ničem neliší od oné „třetí cesty“ nové levice, kterou historicky reprezentovalo trio Bill Clinton, Tony Blair a Gerhard Schröder.

Stařecké vrásky nové levice

Třetí cesta se rychle stala součástí „nové levice“. Ta se na parlamentní úrovni omezila na uchovávání zbytků sociálního státu, od původních sociálních hnutí převzala důraz na emancipaci menšin a ze střední třídy učinila svůj nový elektorát, který jí vynesl několik volebních vítězství. Samozřejmě z velké části opustila starou dělnickou třídu i venkovskou populaci a stala se de facto levicí městských liberálů se sociálním cítěním a pokrokářským smýšlením, ať už to znamená cokoliv.

Cena, kterou za to nová levice zaplatila, je ovšem nemalá. Prázdné místo v srdcích dělníků a venkovanů na okraji společenského zájmu zaplnily nacionalistické choutky a z národovectví se stalo nové opium lidu, které tlumí jeho existenční bolest. Politiku menšin, kterou francouzský filosof Alain Badiou označuje jako „minoritarismus“, si ale osvojili i mimoparlamentní radikálové utvářející v reakci na staronovou fašizaci strategii „morálního antifašismu“, kterým nahrazují antifašismus třídní. Jako by veškeré dosavadní analýzy situace těch společenských vrstev, které se přiklánějí k hnědým proudům, byly najednou smeteny veskrze fiktivní interpretací, která říká, že chyba se nachází kdesi ve svědomí nějakých defektních jednotlivců, jež je potřeba probudit neustálým vysíláním morálních apelů do veřejného prostoru.

I díky tomu, že bílí pracující hnědnou, přestávají být pro novou levici cool, a situace se tak začíná točit v kruhu. Při hledání takové strategie boje proti novým fašismům, která se opírá o kategorii třídy, a nikoli jenom o představu morální odpovědnosti atomizovaných jednotlivců, je na místě uvědomit si, že vítězství nelze dosáhnout zákopovou válkou, při níž po sobě jednotlivé frakce ze svých krytů házejí gesty. Jediným způsobem, jak porazit ultrapravicové generály v naleštěných holínkách, je ukrást jim jejich vlastní armádu. Smysl má uvažovat jen o takovém politickém projektu, který bude řešit příčiny frustrace, a nikoli vést mediálně-morální boj s jejich důsledky.

Dlouhodobý stav

Interpretace, které se vynořily záhy po Trumpově vítězství, začaly klást důraz na vzpouru neprivilegovaných bílých mužů i žen jako hlavní faktor jeho volebního úspěchu. Je to jistý pokrok oproti pojetí, které se snaží sugerovat, že základní problém spočívá prostě v nenapravitelnosti části populace, kterou by patrně bylo nejlépe poslat na liberální převýchovu. Stejně tak se vynořily i analýzy, které se snaží poukázat na to, že se ve Spojených státech vlastně nic nového nestalo, a snaží se ukázat, že na vině je především mizerný volební systém USA, a žádná radikalizace lidových vrstev se tak nekoná. To má bezesporu své opodstatnění, bohužel ale takové analýze uniká, že hlavním problémem úspěchu krajně pravicového populismu není to, že by byl výslednicí razantních společenských změn, a tedy jakýmsi „výjimečným stavem“. Skutečnost je mnohem horší – možnost úspěchu krajní pravice netkví v historicky výjimečné situaci, tedy jakési vlně, která přijde a zase pomine, ale je naopak součástí dlouhodobého stavu. Tragédie nastupujícího vojenského pochodu nacionalistů nespočívá v turbulentních změnách, o které by se opírala, ale naopak v tom, že k rozkvětu jí bohatě postačuje status quo, kterého je krajní pravice pouhým symptomem.

Zosobněním „morální“ strategie boje s národoveckým nihilismem byla doposud Hillary Clintonová, okolo které se rychle utvořil „špinavý morální konsensus“ proti Trumpovi. Na opačné straně politického spektra stojí Marine Le Pen, která vůči symbolické postavě Clintonové tvoří stejně symbolický kontrapunkt. Obě tyto postavy reprezentují politickou strategii, která nemá budoucnost – strategii Clintonové je potřeba odvrhnout, abychom strategii Le Pen mohli zničit.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM