Foto: Michael Komm
Osekání akademických svobod, hrozba privatizovaného školství a zavedení školného – to byly hlavní důvody, proč se už koncem roku 2011 začali organizovat studenti a studentky po celé republice a plánovat protesty proti tehdejšímu ministrovi školství Josefu Dobešovi. Dobeš, označený Václavem Klausem za „nejlepšího polistopadového ministra školství“, se k akademické obci choval s neskrývavým despektem a sílící odpor vůči němu vyvrcholil během tzv. Týdne neklidu. Ten se konal mezi 28. únorem a 3. březnem 2012 a kromě debat o vysokoškolské problematice a různých přenášek a rozhovorů během něj proběhla demonstrace, jíž se jen v Praze zúčastnilo na deset tisíc lidí. Protesty po celé republice tehdy spojily a aktivizovaly českou studentskou obec a i díky nim se podařilo plánovaným reformám zamezit. Josef Dobeš byl ze své funkce nakonec 30. března 2012 odvolán. V následující anketě na Týden neklidu vzpomíná několik hlavních organizátorů a organizátorek studentských akcí z té doby. Položili jsme jim trojici otázek:
1. Co pro vás znamenala participace na vysokoškolských protestech v roce 2012?
2. Jak zpětně hodnotíte aktivity platformy Za svobodné vysoké školy (ZSVŠ)? Podařilo se jí ovlivnit vývoj v českém vysokém školství?
3. Jak se na stav vysokého školství díváte dnes?
Michal Uhl (Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy)
1. Byl to pro mě zásadní moment. Seznámil jsem se s řadou lidí, se kterými jsem si hodnotově velmi dobře rozuměl. Moc si kolegyň a kolegů ze ZSVŠ vážím a řada z nich se stala mými dobrými přáteli, se kterými se pravidelně potkávám dodnes. Zní to trochu pateticky, ale pravda je, že to pro mě bylo velmi formativní období.
2. Považuji úlohu ZSVŠ za mimořádně úspěšnou. Podařilo se odrazit neoliberální útok na české vysoké školství v podobě požadavku na placení školného. Tím protestem to téma vymazalo z politické mapy. Dnes je celospolečenský konsenzus o tom, že vysokoškolské vzdělání má být bezplatné. Myslím, že je čas otevřít debatu o tom, zda bychom vysokoškolským studentům a studentkám za studium neměli platit mzdu. Mají se soustředit na studium, ale z čeho žijí, nikdo neřeší.
3. Nejvíc mě mrzí konfliktní diskurz o sporu humanitních a technických oborů. Nesmíme to vnímat takto dualisticky. Zapotřebí je obojího, jeden nesmí ukrajovat druhému. V střednědobém horizontu budou blahobytné ty společnosti, které budou mít vysoký podíl vysokoškoláků a vysokoškolaček ve společnosti. Cíl 70 procent populačního ročníku vstupující do prvního ročníku VŠ není nereálný.
Martina Malinová (Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity)
1. Kdo jiný než studenti a studentky vysokých škol se měli spojit v boji proti „reformě“ vysokých škol. Po delší době jsem viděla vzedmutou vlnu odporu jinde než v kruzích těch, které vnitro nazývá extremisty. Protesty, které kritizovaly zavádění školného a omezování akademických svobod, mi do života přinesly mnoho skvělých lidí, kteří dodnes dělají důležité věci. Pochopila jsem díky nim, že i naše generace je ochotná se bouřit.
2. V Brně se do protestů zapojilo mnoho lidí, podpořili nás i akademici a akademičky, cítila jsem velké nadšení kolem sebe. Myslím, že pro hodně lidí to byla první demonstrace a bylo dobré vidět, že studenty i všechny, kterým není osud vysokých škol lhostejný, zvedla ze židlí. Zkušenost mi říká, že vyjít do ulic je posilující. Debata o zavádění školného je každopádně pryč a doufám, že se k ní už nevracíme i díky tomu, že lidé řekli celkem nahlas „ne“. Chci tu ještě poděkovat lidem z Hradce Králové, kteří začali okupovat univerzitu. Myslím, že kdyby se naše brněnská parta sešla dnes, okupací bychom rovnou začali a nebrali ji až jako krajní řešení.
3. Je podfinancované, především, co se platů týče. Chybí mi větší propojení technických a humanitních oborů, například si myslím, že by každý měl mít alespoň základní kurz sociální antropologie, protože nás formuje především společnost a je tristní, jak je mnoho lidí stále svázaných představou o jediné správné společnosti (té naší, bílé, evropské). Podpořila bych i plošné vyplácení magisterských stipendií, aby žádný magisterský student nemusel pracovat po nocích za barem, v call-centru a jiných prekarizovaných pracích. Vadí mi i poplatky za různé úkony v rámci jednání se studijními odděleními. Na druhou stranu si myslím, že máme spoustu skvělých osobností, které se věnují akademické kariéře a mají silný vliv na své posluchače. Bylo by fajn takové lidi lépe zaplatit.
Apolena Rychlíková (FAMU)
1. FAMU byla vedle FF UK jednou z prvních škol, které připravovanou vysokoškolskou reformu začaly řešit. Už koncem roku 2011 jsme uspořádali první protest, přímo před MŠMT. Bylo to tehdy hodně zásluhou Katky Krejčové, která nás o chystaných změnách informovala a dokázala nás zaktivizovat. Pro mě osobně to bylo zásadní, formativní střetnutí s jinou formou vysokoškolského života. Praktické poznání, že studium není jen úmorné chození do školy, ale i možnost politické organizace, která člověka učí respektu a dialogu. Touha věci kolem sebe měnit. Ač jsem byla studentkou dokumentární tvorby a o „věci veřejné“ jsem se hodně zajímala, nepřekračovala jsem profesní a aktivistickou linku. Myslím, že právě od dob existence ZSVŠ se mi tyto dvě trajektorie protnuly. A moje „mentální rodina“ se díky těm všem silným, euforickým, občas i vyhroceným setkáním značně rozrostla.
2. Protesty se odehrávaly v atmosféře, která byla ještě dost zatížená představou, že v našem krásném novém světě je všechno v pořádku. Byli jsme osočovaní z toho, že se nám nechce platit školné, Václav Klaus mluvil o „falešných akademických svobodách“. Přesto se studenti – někdy skrz akademické senáty, jindy skrz Studentskou radu vysokých škol – do debaty zapojovali a ve veřejných diskuzích v rámci akademické obce hledali odpovědi na nepříjemné otázky, které reforma vyvolávala. Mimo jiné se tím podařilo i nastolit otázku privatizace veřejné infrastruktury, která by v té míře, v jaké ji tehdejší vláda prosazovala, dle mého už nebyla možná. I když se pak Petr Nečas tvářil, že ministra Dobeše neodvolal kvůli našim protestům, jsem přesvědčená, že svůj podíl na jeho neslavném konci nesly.
3. Asi budou takto odpovídat všichni, ale české školství obecně je silně podfinancované, zatížené nutností vytvářet RIVY a RUVY. Zdá se mi, že nefunguje jako inkluzivní prostředí pro otevřenou debatu, že se stále nechápe jako svého druhu politický nástroj, který má i jistou symbolickou společenskou roli a s ní spojenou odpovědnost. Kolik fakult třeba vyvěsilo bannery „Refugees welcome“, kolik univerzit podpořilo přijímání uprchlíků třeba nabídkou, že se můžou zadarmo stát studenty některých oborů, kolik se se jich staví vůči diskriminaci, a to nejen teoreticky? V neposlední řadě je české vysoké školství těžce genderově nerovné a nepropustné. Reflexe této problematiky nám ale z akademických debat vypadla takřka úplně.
Marta Harasimowicz (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy)
1. Vysokoškolské protesty v roce 2012 byly pro mě, co se týče veřejné činnosti, jedním z formativních zážitků. Přestože jsem se občansky angažovala i dříve, Týden neklidu byl pro mě první zkušeností organizování politických aktivit v součinnosti s tolika tak rozdílnými osobnostmi a prostředími – navíc v každou chvíli se měnící situaci a se širokým celospolečenským ohlasem. Zima 2012 mi pomohla si uvědomit, jak důležitá je ve veřejném životě bezpředsudečnost a ochota si vzájemně naslouchat – a to i tehdy, když dojde na jednání s lidmi, s jejichž světonázorovým světem se ten náš na první pohled nepotkává. Kdyby tehdy na straně studentských aktivistů i akademických reprezentací nebyla vůle k vzájemnému dialogu, podobně masové protesty by se nikdy neuskutečnily. Principem otevřenosti se snažím ve svých veřejných aktivitách řídit i dnes.
2. V kontextu ovlivňování politického vývoje mi přijde poctivější mluvit spíše obecně o Týdnu neklidu než o samotné iniciativě Za svobodné vysoké školy – přestože ZSVŠ dalo protestům rozpoznatelnou značku, jejich organizace byla decentralizovaná a podílelo se na ní mnoho dalších studentů a studentek. Zda osud Dobešových reforem zpečetily právě naše únorové aktivity, je pochopitelně otázkou k debatě. Nicméně Týden neklidu zcela určitě posílil sebevědomí vysokoškolského prostředí a ukázal politickým elitám, že dokážeme být výrazným a odhodlaným aktérem společenského dění. Přestože jako každé „single issue“ hnutí, ani to naše nemělo příliš dlouhého trvání, zdá se mi, že z onoho pocitu síly částečně těží vysoké školy dodnes: jako důkaz lze uvést podíl studentů a akademiků na protestech proti Zemanovi, ale také řadu aktivit směřovaných dovnitř vysokoškolského prostředí.
3. Přetrvávajícím problémem českého vysokého školství je jeho podfinancování, které se pochopitelně nejvýrazněji projevuje v oblastech, jež nemají šanci na propojení s rentabilním aplikovaným výzkumem. Každodenní realitou řady fakult i celých škol je tak fungování v podmínkách svého druhu krizového managementu, kde velká část energie a kreativity je investována do hledání zdrojů financování a vymýšlení rozmanitých – aktuálních i záložních – strategií přežití. Jako další riziko vidím všeobecný trend prekarizace akademické práce, který se z výzkumných institucí pomalu začíná šířit i na půdu vysokých škol a významně ovlivňuje především životní podmínky a příležitosti začínajících akademiků. V tomto kontextu velmi vítám skutečnost, že se tato problematika v posledních měsících stává předmětem veřejné debaty.
Lukáš Likavčan (Filozofická Fakulta Masarykovy univerzity)
1. Šlo o můj osobní levičácký coming out. Poprvé v životě jsem si uvědomil hlubokou disonanci mezi svým politickým přesvědčením a svými intuitivními politickými zájmy. Byl jsem v té době bakalářským studentem filosofie, který se s politikou a veřejným světem obecně nijak extra nekamarádil, a studentské protesty byly hnací silou kompletní reorganizace mého myšlení, z které těžím dodnes. Navíc jsem se stal členem velké komunity, z níž pak vzešlo mnoho osobních přátelství a silných vazeb.
2. Vývoj českého vysokého školství se nám podařilo ovlivnit tím, že dodnes nemusíme platit školné, ale tím zřejmě výčet úspěchů končí. Ministři a ministryně školství po Josefu Dobešovi za posledních pět let udržovali status quo a skutečné problémy českého školství nechali spíše vyhnívat. Selháním ZSVŠ byla neschopnost navázat na jednorázově vybudovanou iniciativu dlouhodobým projektem politické organizace studentů a studentek – ať už ve formě politických spolků, vzdělávacích kroužků nebo studentských odborů. Na druhé straně bychom možná chtěli po ZSVŠ příliš – přes relativní masovost protestů šlo v jádru o malou skupinku lidí, kteří svou politickou aktivitou zaskočili i sami sebe. Někteří z nich se pak vydali na dlouhý pochod akademickými pracovišti, státními institucemi či politickými stranami, jiní zúročili své aktivistické zkušenosti v ekologickém, sociálním nebo squatterském hnutí. ZSVŠ tak snad může posloužit jako případová studie pro podstatně úspěšnější studentské hnutí v budoucnu.
3. Ve světovém měřítku jsou české univerzity podfinancovány, a co do kvality nedělají žádné významné pokroky. Humanitní a sociální vědy jsou nadále šikanovány (nebo přinejlepším tiše trpěny), genderové nerovnosti bijí do očí a akademická svoboda se stala prázdným pojmem. Obecně jsem ztratil iluzi, že akademické prostředí v ČR je jakousi kulturní avantgardou společnosti. Právě naopak – mimo několika ohnisek skutečně kritického myšlení je česká univerzita tristním odrazem společnosti – je plná sexismu, šovinismu, maloměšťáctví a intelektuální přízemnosti. Jako doktorand mám z českého vysokého školství těžkou hlavu i proto, že podobně jako jinde ve světě i tady čelí akademičtí pracovníci neuvěřitelné prekarizaci, přetížení svých pracovišť a podivnému systémem hodnocení výkonu, který nepřeje pečlivé, trpělivé a dlouhodobé výzkumné činnosti. Těší mě proto alespoň aktivita České asociace doktorandek a doktorandů, která volá po vyjasnění statutu doktorských studentů a studentek a které se podařilo získat slib ministryně Valachové o zdvojnásobení stipendií pro mladé badatele a badatelky.