Překvapení některých analytiků strategickými námluvami mezi Bělobrádkovou KDU-ČSL a Gazdíkovými Starosty a nezávislými (STAN) je v určitém smyslu nemístné. Odpoutávání Starostů od upadlé Kalouskovy TOP 09, kde hráli úlohu horizontálního podloží, zatímco Karel Schwarzenberg jistil aristokratickou vertikálu „lidové“ asociální politiky, probíhá již od parlamentních voleb 2013. A nejméně dva roky se odehrává jejich sbližování s lidovci. Ti dokonce Starostům „zapůjčili“ svého člověka, senátora Zdeňka Brože, aby STAN mohli vytvořit vlastní klub. Zdá se tedy logické, že dva měsíce již probíhají intenzivní jednání o spolupráci, ba o společném postupu před říjnovými volbami do Sněmovny. Jenže ve skutečnosti tady takřka veškerá logika končí.
Proč riskovat sebevraždu?
Že se Starostům zalíbilo ve vysoké politice a chtějí se v jejích rozvířených vodách udržet na lidoveckém hřbetě, není těžké pochopit. Bylo rovněž pochopitelné, že si chtěli posichrovat posty rozplynutím v jediném osvědčeném konzervativním subjektu, jenž by je pod změněným názvem a na společných kandidátkách snadno přenesl přes pětiprocentní sněmovní práh. A logiku měl i protivítr Pavla Bělobrádka, který nedovolil ohrozit značku KDU-ČSL, potažmo citovou vazbu kmenových voličů, kteří vždy kráčejí hodit hlas své „rodné straně“ se stejnou samozřejmostí, s jakou předtím v kostele při pozdvihování klekali. Jenže Bělobrádek a jeho partaj zároveň připustili koalici se STAN. A s nutností ubránit se mimoparlamentnímu zapomnění se skórem alespoň deseti procent hlasů, jichž musí koalice dosáhnout pro vstup do sněmovních lavic, započali jízdu strašidelným zámkem, v němž se snadno může objevit i reálná smrtka. Sekáč, který se už – jak víme z Cimrmana – nezakecá.
Volby jsou ještě vzdálené, měříme-li čas vteřinovkou, ba i na dny a týdny. Konec lidovců je však možná blízko historicky, ne-li epochálně.
Proč tenhle vabank? Proč se KDU-ČSL, která přežila Habsburky, Masarykovu republiku, komunisty i Klause a vládne si i za Sobotky a Zemana, rozhodla riskovat politickou sebevraždu? Taková věc se nedělá, když průzkumy kolísají právě jen kolem těch deseti procent a nejméně jeden už spadl pod sedm. V takové chvíli je vhodné usednout na tradiční kořeny, spoléhat na samospád disciplinovaného – moravského a konfesního – elektorátu, a ne se bratříčkovat s tříhlavou starostenskou saní – Petrem Gazdíkem, Martinem Půtou a Stanislavem Polčákem. Jen tak mimochodem: lidovci asi budou nuceni se dívat, jak Půta nakonec doválčí ve své kauze, která začala obviněním z úplatku v souvislosti s rekonstrukcí libereckého kostela sv. Máří Magdalény. Svatokrádež? Budou se možná rovněž ptát, jak Polčák přišel k pohledávce na sedm a půl milionu korun, kvůli které ho před třemi lety začala vyšetřovat policie. A budou nuceni – což je asi vůbec nejhorší – naslouchat politickým sentencím Petra Gazdíka, například této z konce ledna: „My chceme mít konkrétnější program, a to dokonce konkrétnější v jednotlivých krocích.“
Konec se blíží
Jistě, už dávno neplatí, že bez lidovců se neobejde žádná vláda. Nebyli ve vládě v letech 1998 až 2002 a pak znovu v letech 2010 až 2013 (tehdy chyběli dokonce i ve Sněmovně). Ale vzpomínka na čtyřkoalici, která stála u jejich první exekutivní výluky, zůstává varováním, že do třetice může být nadobro konec. I dnes zůstává vážným mementem ta kvadratura kruhu lidovců (KDU-ČSL), Unie svobody (US), Občanské demokratické aliance (ODA) a Demokratické unie (DEU), která měla čelit „opoziční smlouvě“ Zemana s Klausem a kterou oživovala Hana Marvanová (US) donášením novinových výstřižků na Miroslava Kalouska (tehdy ještě lidovce a pak i předsedy strany) o tom, že je zloděj. Tehdy začal sešup KDU-ČSL do neudržitelné politické prázdnoty Cyrila Svobody a přes Kalouskovo nezapomenutelné intermezzo, oživené dohodou s Jiřím Paroubkem o spoluvládnutí s tichou podporou komunistů, až ke dvěma občankám Jiřího Čunka, vymítače romského „vředu“ z centra Vsetína a chráněnce nejvyšší žalobkyně Vesecké. Charismatický Josef Lux, objevitel „klidné síly“ coby jazýčku na vahách mezi nejmocnějšími, rotoval v hrobě. Ještě před smrtí však sám poznal, jak blízko může být pád z politických výšin do té nejhlubší propasti; ostatně ještě se stihl pod nanicovatý koncept čtyřkoalice podepsat.
Tandem KDU-ČSL a STAN se dnes domnívá, že všechno je jinak. Jeho stratégové se usnesli, že ve společnosti je poptávka po „třetí síle“, která se podle nich bude smát, až se dva největší soupeři – Babišovo ANO a Sobotkova ČSSD – sevřou do klinče. Bělobrádek však situaci dost komplikuje tvrzením, že KDU-ČSL a STAN jsou alternativou k ČSSD, ANO a také k pravici. Tři mušketýři byli sice také vlastně čtyři, ale dumasovské podání v politické sféře musí voličstvo nutně zmást. A zmatený, dosud nerozhodnutý elektorát se naráz nepřivine k dubisku moravských křesťanů. A to ani v okamžiku, kdy si na své vinici postavili STAN pro lišky, které tvrdí, že mají – na rozdíl od lidovců – slušné loviště rovněž v Čechách. Zmatené voličstvo se nanejvýš nechá vyhecovat očekávanou osou nadcházejícího zápasu, střetem mezi Andrejem Babišem a Bohuslavem Sobotkou, mezi „anonisty“ a sociálními demokraty. Půjdou-li občané volit masově, nejenže už jen tím zmenší váhu disciplinovaných partajních úderek, ale přihodí polínko pod jednoho či druhého z ostře sledovaných borců. A po lidovcích „s podporou starostů“ neštěkne pes.
Volby jsou ještě vzdálené, měříme-li čas vteřinovkou, ba i na dny a týdny. Konec lidovců je však možná blízko historicky, ne-li epochálně.
Autor je politický komentátor.