Foto Alarm / Kateřina Hrachová
Co dělat, když počty vašich poslanců neodpovídají reálné podpoře voličů, ale prostě tomu, že jste ve volbách podrazili svého mnohem oblíbenějšího koaličního partnera? Když vaši image antikorupční strany rozhlodal korupční skandál a krátce před jeho odhalením navíc zčistajasna zemřel ekonomický mozek strany? Když má váš lídr charisma snaživého tělocvikáře a politické schopnosti jako… inu, prostě jako Vít Rakušan? Když jste svého potenciálního liberálního spojence oslabili tak dokonale, že ve vládě dominované konzervativci, teď nejste schopni prosadit nic? To je pak každá rada drahá, nicméně kvalitní političtí marketéři Michal Repa a Martin Burgr jedno doporučení našli: Pořádně vytěžit sociální rozdělení české společnosti! Že liberálové až donedávna říkali, že něco podobného je nezodpovědné a dělají to pouze ošklivá stvoření, kterým se ve slušné společnosti říká „populisté“? Vzal to čert, počítají se preference!
Statečný vstup do pekla
Politik, jehož politická odvaha skončí u slibu, že „to řekne“ Fialovi, se teď rozhodl stát majákem statečnosti. Jak se toho rozhodl dosáhnout? Vstupem do samotné jámy lvové, do míst, kterým slušní liberální Pražáci ze střední třídy říkají „regiony“. Promyšleně vyhecoval očekávání rétorikou o „debatách bez cenzury“: v Česku sice neexistuje cenzura (státem prováděná kontrola veřejně šířených názorů a informací), ale zato máme inflaci slibů o tom, co všechno bude bez cenzury. Mimo jiné se z nich stalo rozlišující znamení pro ty, které spojuje odmítání „politické korektnosti“ a liberálních elit. Rakušan věděl, koho na debaty láká, co udělá „hype“ a kontroverzi. A také, jaké stereotypy o místech, kam jede, se rozhodl potvrdit.
Čím to, že logika polarizace, která je sociologicky podle všeho falešná nebo přinejmenším zjednodušující, je zároveň tak moc politicky účinná?
Bylo mu to jedno. Rozhodl se pózovat v roli statečného bojovníka s lidovými předsudky v přední linii neviditelné fronty války mezi „liberály“ a „dezoláty“, kterýmžto půvabným slovem nálepkují liberálové své oponenty. A proměnit obyčejné nudné pořádání volebních mítinků v něco vzrušujícího, v něco, co bude mít punc další kulturní války, v níž ovšem bude těžit politický kapitál „zdravá střední cesta“. Chemtrails odmítne, ale zároveň dá k dobru snahu zpřísnit evropskou migrační politiku.
Když lingvistka Ruth Wodak popsala strategie krajně pravicových populistů, za jednu z nich označila „vykalkulovanou ambivalenci“, tedy způsob, jak naschvál mluvit dvojznačně, abyste měli alibi a zároveň promyšleně mrkali na jádro svých stoupenců. Marketéři Rakušanovy kampaně jsou lidé s rozhledem a zjevně se poučili. Dělají mítinky, kterým má udělat hype sociální konflikt. Lákají účastníky, kteří mají mítinkům udělat reklamu tím, že se předvedou jako strašidla. Kupodivu to celkem funguje.
Umění doručit
Petr Fiala získal podporu především tím, že svým voličům ještě jako opoziční politik dokázal něco splnit: spojil se s ANO a SPD a prosadil nespravedlivou a škodlivou daňovou reformu, která bohatým zachránila více peněz v peněženkách. Doručil svým voličům něco konkrétního, konkrétně řečeno tisícikoruny měsíčně na účet. Nebylo důležité, jak nevábně k tomu dospěl a jak nezodpovědné to bylo. Zkrátka a dobře doručil.
Fiala doručil, ač seděl v opozici. Rakušan sedí ve vládě a nedoručuje. Slibuje „naši politiku přitvrdit a dělat jen to, co je správný,“ ve skutečnosti ale nabízí jen to, že bude o správných věcech prostě hovořit. Neprosadíme manželství pro všechny, ale budeme o něm mluvit. Nenavýšíme peníze do školství a vědy v míře, v nichž by to potřebovaly, ale budeme se tvářit, že by se možná… třeba… teoreticky… něco dalo vyčarovat. Nezměníme absurdní daňové zákony, které pomáhají bohatým, ale budeme „lépe komunikovat“. Nepostavíme se na odpor pravicově konzervativnímu vládnutí, ale Fialovi „to“ řekneme. Raději už ale neupřesníme, jaké „to“ máme na mysli.
Polarizační podnikatelé
Mnoho papíru už se popsalo o polarizaci; jak ale ukazuje nedávný výzkum, situace je mnohem složitější. Společnost je plná sociálních rozdílů (můžeme to říct i jinak: otřesných nespravedlností) a názorových sporů. Obojí je ale rozděleno mnohem složitěji, než by napovídalo zjednodušující představě o dvou pólech, která má tak velký vliv na náš politický vývoj. Čím to, že logika polarizace, která je sociologicky podle všeho falešná nebo přinejmenším zjednodušující, je zároveň tak moc politicky účinná? Čím to, že tak dobře politicky funguje a stává se sebenaplňujícím proroctvím?
V komentáři k německému výzkumu s podobným vyzněním, jako má ten český, poukázala nedávno maďarská politoložka Eszter Kováts k jednomu z důležitých vysvětlení: k roli tzv. polarizačních podnikatelů. To jsou politici, aktivisté sociálních hnutí, charismatičtí mluvčí (dnes se jim říká influenceři), kteří prosazují polarizační témata – a především jejich polarizační uchopení. Tedy takové, které vylučuje kompromis, je spojené s démonizací oponentů a šířením obrazu my vs. oni. Máme sklon všímat si jich zejména na krajní pravici: a samozřejmě Donald Trump, Tomio Okamura, Štefan Kuffa, Aliance pro rodinu a další jsou zcela jistě polarizační podnikatelé. Jejich politické úspěchy jsou spojené s mobilizací strachu.
Jak ale připomíná Kováts, polarizační podnikatele nalezneme i na pomyslné druhé straně: určité podoby feminismu, aktivismu za práva LGBT+ nebo třeba environmentalismu jsou rovněž spojeny s nesnášenlivou rétorikou a kontaminací prosaditelných kompromisů vyostřenými požadavky, které znemožňují domluvu. Souboj krajní pravice a zelených podle Kováts dělá v německé politice paseku – mimo jiné i z hlediska prosazení práv menšin, o něž polarizační politici nalevo bojují, ale které zároveň neustále vplétají do politických zápasů, v nichž nakonec většinou už vůbec nejde o ně.
Pro Německo a některé další západní země to je asi adekvátní hodnocení. V Česku bychom jistě mohli najít obdobu intolerantní rétoriky, kterou Kováts popisuje, je ale politicky zcela okrajová. Naše situace nás ale učí vidět polarizační podnikatele i jinde než na okrajích: v politickém středu. I v něm se rodí ideologie založená na jasném rozdělení společnosti: na jedné straně moudří liberálové, rozhodující se racionálně na základě ověřených informací, na druhé straně „dezoláti“, rozhodující se na základě pochybných „fakenews“ a „konspiračních teorií“. Moudří liberálové nejen, že nevynechají příležitost k tomu, aby dali najevo svou převahu. Rovněž vnímají „dezoláty“ jako bezpečnostní hrozbu, vítězství jejich kandidátů za nebezpečí pro demokracii a jejich zdroje informací za cenzuryhodné. Ne, že by neměli řadu dobrých důvodů k podezíravosti – ty ale mají i „dezoláti“ ve vztahu k liberálům. Důležité je ovšem především to, že se objeví dost podnikatelů s polarizací, kteří z dílčích dobrých důvodů k obavám udělají permanentně platný stereotyp, kteří dovedným hraním s obrazy děsivých druhých ukážou, jak moc je třeba se jich bát.
Krajně pravicovým podnikatelem s polarizací byl dlouhodobě Tomio Okamura, i když mu občas zafušoval do řemesla Andrej Babiš. Dnes vidíme Víta Rakušana nastupovat do role středového podnikatele s polarizací. Když není schopen dodat svým voličům nic hmatatelného, vyprodukuje jim jeho tým aspoň show s obrazy nepřátel, videa s odvážným ministrem vnitra, kterak čelí lunatikům ptajícím se, zda reprezentuje „stát Česká republika nebo veřejnou korporaci Česká republika“, občanům vyzývajícím vládu k demisi – zkrátka lidem, kteří mu to „bez cenzury“ přišli říct a jiní lidé si je teď mohou za obrazovkou počítače vychutnat. Nejspíš si ti první neuvědomili, že přišli zahrát v Rakušanově divadle, že jejich emoce budou režírovat jeho marketéři. Platí zde to samé, co platilo o Fialově zářezu do českých veřejných financí: škody z prohlubování propastí bude platit celá společnost.
Autor je politolog a novinář.