Woke lidovci na dvou procentech

Lidovci se propadli na dvě procenta. Prý jsou příliš progresivní.

Lidovci jsou zázrakem české politické scény. Strana se zásadním vlivem na podobu a směřování státu, která patřila vždy k těm malým, menším a nakonec nejmenším. Když se jí kdysi zdálo, že je velká až moc, odtrhlo se od ní uskupení TOP 09, aby si po letech zase padly do náruče v koalici Spolu a spolu v ní vytvořily nejmenší elementy na samé hranici existence. Což není nadsázka, jak ukazuje poslední průzkum Medianu, který poslal lidovce do říše statistické chyby.

Nesocialistická alternativa…

Nikdo ze spojení tří indiferentních pravicových stran v koalici Spolu nedokázal vymlátit tolik míst v parlamentu jako lidovci, tedy strana reprezentující hodnoty, které v Česku kromě ní nikoho dalšího nezajímají a které jsou současně tím jediným, čím se lidovci od ostatních liší, přičemž často vykřikují nahlas to, co si v ODS myslí raději ­potichu. Strana oscilující před vstupem do koalice okolo pětiprocentní hranice díky svým disciplinovaným voličům a kroužkování obrala ODS o místa ve sněmovně a získala rekordní počet 23 poslanců. Zopakovala tak svůj výkon z roku 2002, kdy v jiné koalici takto de facto zlikvidovala Unii svobody a Demokratickou unii. Lidovecký výkon nicméně těžko mohl překvapit předsedu ODS Petra Fialu, který jejich schopnosti komentoval coby politolog před dvaceti lety.

Cisterna na návsi místo pitné vody z kohoutku udělá zeleného fanatika z každého.

Jejich aktuální pád ke dvěma procentům, dokonce až za Zelené, kamsi vedle kategorie „ostatní“ je součástí zázraku, v němž fakticky neexistující strana výrazně ovlivňuje celé porevoluční směřování země. Ostatně jako jediní v české politice lidovci zvládli vypadnout ze sněmovny a pak se do ní zase vrátit. To když v roce 2010 pod vedením Cyrila Svobody zmizeli a pak se zase vrátili pod vedením Pavla Bělobrádka, který se do čela strany dostal s tezí, že jsou lidovci „nesocialistická alternativa liberální bezohlednosti“. Lidovecká alternativa si přitom vystačí s bezohledností k lidem, které bůh stvořil k obrazu svému mimo heterosexuální kategorie či s identitou přesahující vymezení „žena“ nebo „muž“.

Lidovecké preference nebyly závratné nikdy, a to včetně první republiky, kdy v posledních volbách v roce 1935 získali lehce přes sedm procent. Navzdory tomuto a podobným výsledkům však byli součástí skoro všech vlád první republiky i republiky existující od roku 1989. Jejich oddané věřící a z většiny moravské jádro však jen obtížně zachraňuje situaci, kdy podíl věřících ve společnosti kontinuálně klesá a patří k vůbec k nejnižším v Evropě. Čeští lidovci tak mohou jen smutně koukat přes hranice, kde jim podobná uskupení patří k nejsilnějším stranám.

Příliš progresivní

Aktuální preference není nutné přeceňovat – uprostřed léta a s volbami v nedohlednu. Zajímavé jsou spíše interpretace, proč k propadu dochází. Zatímco část lidí se automaticky kloní k představě, že to mají lidovci za své bizarní postoje k stejnopohlavním svazkům, opírající se o starý dobrý klerofašismus, konzervativní fanoušci nacházejí příčinu v zelenání lidovců a dokonce v jejich podlehnutí woke ideologii, což by asi čekal málokdo příčetný. Nicméně v představách lidí, podle nichž byl svět naposledy v pořádku někdy v paleolitu, je možné všechno.

Horkem se dá sice vysvětlit ledasco, ale obviňovat zrovna současné lidovce z přílišné liberálnosti chce solidní průtrž fantazie a člověk se nesmí úplně zdržovat českou realitou. V té lidovci už při dojednávání povolební spolupráce vyhrožovali, že případné prosazení manželství pro všechny by bylo důvodem konce vlády. Strana v tomto ohledu nezůstává svým slibům nic dlužná a projednávání zákona, který by nás odlišil od pojetí lidských práv obvyklého spíše v Rusku než v Evropě, nám přineslo takové klenoty jako tvrzení, že kuřecí je kuřecí a manželství tvoří muž a žena. Zástupci lidovců se předháněli u řečnického pultu, kdo z nich vypotí větší nehoráznost – a to v zemi, kde stejnopohlavní svazky a adopce dětí voliče buď nezajímají, nebo jim fandí, což se týká většiny lidí. Je to právě tohle téma, pro které musí příčetnější voliči strany svou volbu omlouvat nebo tajit, aby nebyli ve společnosti považováni za bezmála negramotné.

Představa, že by lidovcům pomohlo, kdyby se názorově přiblížili SPD Tomia Okamury a zkusili rozčeřit českou liberální letargii politikou zkopírovanou z Polska nebo Maďarska, je sice vlhkým snem leckterých českých konzervativců, ale v tak zoufalé zemi naštěstí nežijeme. Zatím. Podobně se naposledy zkoušela profilovat Trikolora, což je strana, kterou už asi dokáží popsat jen znalci a fanoušci traumat rodiny Klausů.

Jižní Morava vysychá, což pražští konzervativci nechápou

Jinými woke tématy lidovců má být zelenání strany, přičemž za zeleného fanatika je považován každý, komu dělá vrásky změna klimatu. Je možná vhodné vzít v potaz, že venkovské obyvatelstvo jižní Moravy, což je voličská základna strany, má důsledky změn klimatu doslova před očima na zahradách či na polích. Teoretické úvahy salónních konzervativců z klimatizovaných pražských kanceláří je těžko mohou zmást. Cisterna na návsi místo pitné vody z kohoutku udělá zeleného fanatika z každého.

Ve skutečnosti by se lidovci „probudit“ potřebovali, protože ve složení současné koalice se to má tak, že ji obývá pět indiferentních pravicových stran, z nichž se vymykají Piráti tím, že pořádají hony na zárodky levicového myšlení ve svých řadách, a pak lidovci, kteří bojují srdnatě proti stejnopohlavním svazkům. To je však současně jediné téma, podle kterého jsou identifikovatelní, a je zhruba stejně přitažlivé, jako když někomu smrdí z pusy.

Současně platí, že nikdo v koalici Spolu si nemůže dovolit toto seskupení opustit, protože zatímco dvěma menším hrozí, že by přestali existovat, z ODS by bez těchto soudruhů zbyla jen strana střední velikosti bez šance na vedení vlády.

Autor je redaktor Alarmu.

Čtěte dále