Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Když se rozhořčení setká s vůlí jednat

Rozhovor s Lazarosem Karaliotasem, sociálním geografem, který zkoumá městskou politiku a sociální hnutí v Řecku.

Lazaros Karaliotas je sociální geograf působící na Manchesterské univerzitě. Ve svém výzkumu se zabývá městskou politikou a hnutími. V rámci jím vedené studentské exkurze v Praze bude mít ve čtvrtek 9. března v 19 hodin přednášku v Autonomním sociálním centru Klinika s názvem Cracks in the order of the city.

 

Současné Řecko se nachází v nezáviděníhodné socioekonomické situaci a tamní vláda se potýká s obrovskou dluhovou krizí. V zemi je obrovská nezaměstnanost a sociální systém se hroutí. Vy se ve svém výzkumu zaměřujete na městská hnutí a solidární sítě, které nyní vznikají a fungují v řeckých městech. O jaká hnutí, sítě a iniciativy přesně jde? Jak došlo k jejich vzniku a čím se zabývají?

O městská hnutí a solidární sítě jsem se začal zajímat v souvislosti s demonstracemi v létě 2011. V současné politické historii Řecka se jednalo o bezprecedentní politickou událost, v rámci které statisíce lidí – heterogenní směs protestujících, často ideologicky a politicky zcela nesourodých – zabraly náměstí Syntagma v Aténách a také další náměstí po celé zemi a po dobu dvou měsíců na nich zůstávaly ve dne v noci. Aby to bylo možné, vytvořili si společné prostory a život na náměstích si sami kolektivně organizovali. Vznikl tam provizorní tábor, solidární kuchyně, freeshop na výměnu oblečení, stanice první pomoci, mediální středisko a tak dále.

Když městské a policejní síly náměstí vyklidily, objevila se spousta sociálně prostorových experimentů snažících se vypořádat s politikou škrtů. Co je ale možná ještě důležitější, jejich snahou bylo také předznamenat alternativní způsoby samosprávné organizace každodenního městského života – vznikly solidární zdravotní kliniky a lékárny, podpůrné sítě pro lidi bez domova, imigranty a uprchlíky, docházelo k obsazování pracovišť, vytváření kolektivů a sebeorganizaci mezi pracovníky. Objevily se systémy sociálních potravin, sociální měny, banky s časovou měnou, družstevní sítě, které při distribuci zboží obchází „prostředníka“, autonomní a sociální centra a squaty určené pro bydlení.

V mém současném výzkumu se zaměřuji na Atény a Soluň a zkoumám tři širší kategorie hnutí. Za prvé to jsou hnutí snažící se samostatně organizovat a spravovat městský život (např. samostatné řízení ERT čili státního veřejného televizního vysílání), dále pak iniciativy zdola poskytující podporu zranitelným obyvatelům a uprchlíkům (solidární kliniky, squaty) a za třetí místní, národní a nadnárodní solidární spolupráce mezi hnutími, jako je Solidarity Caravan v Řecku a platforma Twinning Against Austerity [Sdružení proti škrtům] propojující hnutí proti škrtům ve Velké Británii a Řecku.

Jakou roli tato hnutí v Řecku mají?

Na první úrovni hrají tato hnutí a sítě důležitou roli ve zlepšování zničujících důsledků takzvané řecké krize. Zároveň poukazováním na alternativní způsoby kolektivní organizace každodenního života a odmítáním úsporných opatření nově politizují město.

V Česku si lidé často myslí, že si Řekové krizi způsobili sami svým příliš vysokým životním standardem, který nekoresponduje s výkonem tamního hospodářství, tím, že jsou líní a podobně. To, co se ale v Řecku nyní děje, zcela popírá představu o „líném Řekovi“.

Podobně se na to bohužel koukají i jinde v Evropě, a dokonce i v Řecku. Já si v podstatě myslím, že tyto narativy vytvářející stereotypy o obyvatelstvu a svalující vinu na specifika konkrétních zemí byly klíčovou strategií, jak dogmatickou politiku škrtů během „evropské krize“ legitimizovat. Jsou to samozřejmě zjednodušující generalizace, které nejen že opomíjejí politicko-ekonomická rozhodnutí a mocenské vztahy v jádru krize, ale také přilévají olej do ohně nacionalismu napříč Evropou i mimo ni. Městská hnutí a solidární sítě přispěly mimo jiné také v boji proti těmto obviňujícím narativům. A také proti pocitu bezmoci – dokazují totiž tady a teď, že společně můžeme vytvářet alternativy.

Jaký je přibližně počet lidí, kteří se v těchto hnutích a sítích angažují? A jak se na tuto angažovanost dívá mainstream?

Co se počtu účastníků týče, je důležité zmínit, že i u těchto hnutí a sítí existují různé rytmy a cykly. Jednou jsou nahoře a pak zase dole. Zatímco mezi roky 2011 a 2014 přitahovaly velké počty účastníků po celé zemi, pak se tyto počty z různých důvodů zmenšily a opět se velmi zvýšily během uprchlické krize v letech 2015 a 2016. Nicméně mám pocit, že nezávisle na účastnících zůstává důležité především to, že se tito obyvatelé měst, z nichž se mnozí nikdy předtím politicky neangažovali, rozhodnou spojit síly a uvažovat nad alternativními způsoby společné existence a fungování ve chvíli, kdy jsou bezbranní a čelí různým formám vyloučení.

Hnacím motorem pro hnutí na náměstích byla spíše kombinace zhoršujících se životních podmínek, frustrace spojená s určitým očekáváním a sliby týkající se budoucnosti pro mladé lidi. A spolu s tím i hluboká krize politické reprezentace.

A pokud jde o ohlasy v mainstreamu, tato hnutí vzbuzují pestrou paletu reakcí od oslavování přes ignoranci až po nadávky – záleží na kontextu. Stojí nicméně za zmínku, že je obecně oslavována depolitizovaná solidarita, například v souvislosti s pomocí uprchlíkům, a na druhou stranu se často nadává na politické iniciativy a hnutí, které se snaží budovat solidaritu v opozici vůči státní a tržní logice.

Jak by vypadala řecká každodenní realita bez těchto iniciativ?

Těžko si to představit. Jejich existence je každopádně velmi důležitá. Zaprvé, bez pomoci, kterou tato hnutí a sítě nabízejí bezbranným obyvatelům, by se politika škrtů byla podepsala na místních i imigrantech mnohem citelněji. Zadruhé, volební vítězství SYRIZY v roce 2015 by bývalo bylo mnohem obtížněji dosažitelné, pokud by tato hnutí a sítě nebojovaly proti škrtům na úrovni každodenního života. Za třetí, vyloučení a nelidské podmínky, které definují takzvanou uprchlickou krizi, by se ještě více zhoršily, kdyby nebylo té úžasné solidární sítě, která se táhne od ostrovů až po města a dál k hranicím.

A nejdůležitější je to, že tváří v tvář neúspěchům SYRIZY a v kontextu konsolidace postdemokratické vlády v Evropě a prohlubujícího se vykořisťování by bez těchto hnutí krutě utrpěla politická imaginace i politický boj.

Precedentem současného dění v Řecku byla například argentinská finanční krize v letech 1999 až 2002, během níž lidé také okupovali uzavřené továrny a podobně. Dá se podobný scénář očekávat i v jiných zadlužených zemích? Jaké jsou vlastně podmínky nutné k tomu, aby se společnost vyprovokovala k samoorganizaci a zakládání samosprávných iniciativ? Mají Řekové dispozice k tomuto druhu iniciativy? Neumím si třeba představit, že by se lidé v Česku dokázali do takové míry zaktivizovat a být vůči sobě takto solidární…

Stejně jako Řekové nejsou náchylní k lenosti, nemají ani žádné zvláštní předpoklady ke vzájemné solidaritě. Solidarita nesouvisí s národní identitou ani není založena na vrozených dispozicích. Pokud Řekové mají něco, co je vede k těmto experimentům, pak je to již sedm let života v devastujících následcích dogmatických škrtových politik a také delší trajektorie emancipační politiky. A myslím si, že historicky a geograficky specifické zkušenosti a trajektorie poháněly podobné iniciativy i v Argentině v kontextu tamní dluhové krize. A pohání také sociálně prostorové experimenty zdola v mnoha zemích od Španělska po Irsko či od Turecka po USA v kontextu krize globální.

Zároveň jsem ale také skeptický k výkladům, které vnímají politizaci jako výsledek prohlubujícího se vyloučení a nerovností. Nejsem si jistý, že to funguje takto mechanisticky. Myslím si, že alternativy, experimenty a transformativní boje vedoucí k vytváření emancipačních politických prostorů se rodí v okamžiku, kdy se určitý pocit rozhořčení setká s politickou imaginací a vůlí jednat.

Co si lidé zapojení do těchto iniciativ myslí o straně SYRIZA? Jak selhání strany, do níž lidé vkládali tolik nadějí, ovlivnilo novou politickou imaginaci? Jak se vlastně lidé ve svém politickém myšlení posunuli?

Ačkoli samozřejmě nemůžu mluvit za všechny lidi, kterých se to týká, řekl bych, že můžeme rozlišovat dvě období. Před volbami v lednu 2015 mnozí účastníci iniciativ zdola SYRIZU podporovali nebo ji aspoň vnímali pozitivně. Členové SYRIZY byli do těchto iniciativ aktivně zapojeni a strana je silně – alespoň rétoricky – podporovala. Někteří lidé samozřejmě SYRIZU kritizovali za postupný přesun k „volebnímu realismu“ a k sociálně demokratickým politikám. A část aktivistů byla k politice strany velmi skeptická: zdůrazňovali především politické transformace a alternativní prefigurace, jež tato hnutí a sítě mohou uskutečnit tady a teď.

Těch šest měsíců po vítězství SYRIZY ve volbách v lednu 2015 bylo obdobím, kdy rytmus politiky udávalo vyjednávání s věřiteli země. Vypadalo to, jako kdyby všichni čekali na to, s jakým výsledkem strana přijde, ale také na to, co skutečně udělá, když už se dostala do vlády. Bylo nicméně stále jasnější, že politika SYRIZY rozhodně nebude stát na experimentech a solidárních sítích zdola ani že je nebude nijak zvlášť podporovat. Ukazovalo se, že se spíše některé z nich pokusí začlenit do státní strategie na utlumení dopadů škrtů. Jak se dalo očekávat, vše se radikálně změnilo po dohodě o „pomoci“, který SYRIZA s věřiteli podepsala – tehdy začal výrazně převládat kritický postoj.

K novému rozkvětu solidárních iniciativ vedl přísun uprchlíků a „krize“, která se stupňovala v důsledku řecké a evropské politiky. Já mám nicméně pocit, že to, co charakterizuje současnou krizi z hlediska politiky zdola v Řecku, je otupění, jež má do jisté míry co do činění s únavou, kterou lidé mohou prožívat v souvislosti s každodenním politickým aktivismem a bojem. Řekl bych, že o radikální politice v současné evropské krizi teprve začínáme znovu uvažovat.

Rozhořčení jde často ruku v ruce s deprivací či vyloučením. Je možné, že lidé začnou kolektivně a efektivně jednat, pokud nebudou tak citelně postiženi úspornými opatřeními a zvěrstvy současného politicko-ekonomického systému? Často si říkám, že v Česku by lidi k akci dohnal jedině skutečný hlad a deprivace základních potřeb.

Samozřejmě že rozhořčení je často úzce spjato se bezbranností a vyloučením. Ale také si myslím, že to k politickému jednání nestačí. Historicky to nebyli vždy ti nejbezbrannější, kdo zavelel k politické akci. Abych byl konkrétnější: v současné řecké politické trajektorii to nebyla jen samotná deprivace, co lidi mobilizovalo. Hnacím motorem pro hnutí na náměstích byla spíše kombinace zhoršujících se životních podmínek, frustrace spojená s určitým očekáváním a sliby týkající se budoucnosti pro mladé lidi. A spolu s tím i hluboká krize politické reprezentace. Kromě akcí na náměstích vedla k rozšíření městských hnutí a solidárních sítí představa a naděje, že můžeme naše životy kolektivně organizovat odlišným způsobem.

Opravdu bych ale nechtěl redukovat vznik politiky a politických subjektů na kombinaci faktorů a strategií, které ve správném složení povedou k politickým událostem a akcím. Snažím se říct – a zde jsem velmi ovlivněn Jacquesem Rancièrem –, že než se pokoušet identifikovat správný politický subjekt a strategii skrze analýzu socioekonomických podmínek je možná užitečnější nechat emancipační politiku otevřenou kdykoli, komukoli a pro jakýkoliv účel. Alespoň pokud je to ve jménu rovnosti všech, a bude-li tak možné změnit současné nastavení toho, co se smí říkat a dělat.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image