Oscar za sexuální obtěžování


Udělování významných cen násilníkům dává ženám postiženým sexualizovaným násilím jedinou zprávu: vlastně se nic nestalo.

O tom, zda ceny americké filmové akademie reflektují etnickou nebo genderovou diverzitu, se mluví poslední dobou často – a je to rozhodně dobře. Je důležité, že se vedou diskuse o tom, proč je tak málo oceňovaných černých režisérů a žen-režisérek. I v tomto kontextu je podstatné, že cenu za nejlepší film nakonec vyhrál snímek Moonlight, Film, který popisuje, jak je složité být „menšinový“ hned nadvakrát (jako Afroameričan a jako gay), zvítězil místo přeslazeného muzikálu La La Land, byť tomu předcházel jeden z největších trapasů v dějinách předávání Oscarů se záměnou vítězných filmů.

Abychom předešli nedorozumění – Moonlight nevyhrál proto, že je to film o LGBT lidech afroamerického původu. Vyhrál, protože je to především dobrý film. Zároveň nám ale Oscaři letos, stejně jako každý rok ukazují, že oddělit diskusi o uměleckých kvalitách nějakého díla od osobnosti autora a politického a společenského kontextu, ve kterém dílo vzniká, prostě není možné. Přestože se o to nejenom členové americké filmové akademie, ale i většina filmových kritiků dost urputně snaží.

Ve chvíli, kdy ten, kdo terorizoval dvě svoje kolegyně takovým způsobem, že musely odejít, dostane Oscara, dochází k legitimizaci celého špinavého kolotoče sexualizovaného násilí na ženách.

Volání po větší etnické a genderové diverzitě mezi oceněnými i nominovanými bývá často odmítáno s poukazem na to, že ženy nebo třeba režiséři afrického, indického nebo arabského původu tolik dobrých filmů netočí – a že ocenění se prostě dávají za kvalitu, ne za splnění nějaké kolonky či kvóty. Privilegovaná pozice bílého muže jako úspěšného režiséra se tak stále vysvětluje tím, že „jsou prostě lepší“ a že přece nelze oceňovat třeba ženy-režisérky jenom proto, že by to jinak vypadalo nevyrovnaně. Taková argumentace je ovšem lichá, protože úplně vynechává otázku, jak se ten zmiňovaný bílý muž do vedoucích uměleckých i manažerských pozic v Hollywoodu dostal. Nebylo to náhodou proto, že ženy a etnické menšiny mají zkrátka i v USA stále ztížený přístup na některé pracovní pozice? Možná je skvělých žen režisérek spoustu – ale nedozvíme se o nich, protože jim nikdy nebude umožněno točit takové filmy a za takové peníze, jako točí jejich mužští kolegové.

Případová studie: Casey Affleck

Připadá vám to přitažené za vlasy? Tak si poslechněte příběh Caseyho Afflecka, letošního držitele Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli za film Místo u moře (Manchester by the Sea) režiséra Kennetha Lonergana. Affleck je mimo jiné také režisérem satirického dokumentu I’m Still Here z roku 2010, o kterém se psalo především jako o šíleném úletu, který by mohl poškodit jeho hereckou kariéru. O čem se už ale psalo méně, jsou příběhy dvou žen, které s ním během natáčení spolupracovaly – obě dvě v průběhu práce na filmu projekt opustily a podaly na Afflecka žalobu za sexuální obtěžování. Obě ženy zmiňují verbální urážky, nadávky i přímé sexuální obtěžování včetně incidentu, kdy se jedna z nich v noci probudila a našla opilého Afflecka ve své posteli, jak ji osahává. Producentka se jmenuje Amanda White a kameramanka Magdalena Gorka – a nevíme o nich skoro nic, jejich příběh je médii i veřejností víceméně zapomenutý. Faktem ovšem zůstává, že i kdyby byly třeba sebevíc talentované a Oscara si tak nakonec možná zasloužily stokrát víc než Casey Affleck, nikdy ho nedostanou – protože to kvůli jeho násilnickému chování prostě vzdaly a odešly. Kolik takových příběhů, o kterých nevíme, se v Hollywoodu událo?

Napovědět nám může třeba i to, že v první řadě na předávání Oscarů seděl Mel Gibson a sbíral potlesk i ocenění v méně důležitých kategoriích za svůj válečný životopisný film Hacksaw Ridge (Zrození hrdiny). Gibsonovy násilnické (a antisemitské) sklony jsou poměrně známé a v tisku často propírané a přesto to nezabránilo jeho rehabilitaci ve chvíli, kdy natočil další film s oscarovým potenciálem. Že svoji bývalou partnerku fyzicky napadal a vyhrožoval jí smrtí? Inu, to je nemilé, ale to teď nechme stranou, natočil dobrý film. Jméno Roman Polanski pravděpodobně není filmovým fanouškům neznámé – Oscarů má doma několik a dostal je i poté, co bylo soudně potvrzeno, že znásilnil třináctiletou dívku. Jeho jediným trestem z filmového světa tak je, že si pro ně nemohl osobně dojet, protože, překvapivě, je na něj vydán zatykač.

Mužům vše dovoleno?

Představte si třeba situaci, kdy by ocenění za nejlepšího učitele dostal člověk, který byl ve své mimoškolní činnosti usvědčen z obtěžování dětí. Nejspíš bychom se nad tím hodně pozastavovali a argumentace, že přece neobtěžoval žáky přímo ve škole, ale dělal to tak nějak ve svém volném čase, tudíž to s jeho kvalitami coby učitele nijak nesouvisí, by nejspíš tváří tvář rozhořčené veřejnosti neobstála. Jak je tedy možné, že usvědčený násilník, který prokazatelně páchal fyzické i psychické násilí na svých ženských kolegyních, ocenění za svou práci bez problémů dostane a plný sál hollywoodské elity mu u toho vzdává hold?

Učitel, který obtěžuje a šikanuje děti, nemůže dál být učitelem. Ředitel firmy, který obtěžuje a šikanuje svoje podřízené, by neměl být ředitel. Proč tedy Casey Affleck, který obtěžuje a šikanuje svoje ženské kolegyně a neumožňuje jim normálně pracovat, dostal Oscara? Protože mužům je v šoubyznysu zjevně stále dovoleno vše – a běda tomu, kdo by se proti tomu chtěl ohradit. Přece si nebudeme tahat politiku do umění. Podobný argument koneckonců použila i veteránka české filmové kritiky Mirka Spáčilová, když se snažila smést ze stolu kritiku karlovarského filmového festivalu za to, že právě Mela Gibsona pozval jako svou hlavní hvězdu. Bylo to v době, kdy od něj většina světových festivalů dávala ruce pryč právě na základě jeho násilnických skandálů. A jak se ukazuje, Spáčilová tenkrát trochu předběhla dobu, protože dneska už je Gibson zjevně zase v kurzu.

Jakou zprávu ocenění pro lidi, jako je Casey Affleck, vysílá nejen k těm několika konkrétním obětem jeho násilného chování, ale vůbec ke všem ženám, které jsou podobným situacím ve filmovém průmyslu dennodenně vystaveny? Filmová akademie jim tím vlastně vzkazuje, že na jejich příbězích a zážitcích, potažmo na jejich lidské důstojnosti, vlastně vůbec nezáleží. Vysílá také zprávu o tom, že mluvit o přestupcích svých mužských kolegů nahlas a jít s kůží na trh se moc nevyplácí. Ve chvíli, kdy ten, kdo terorizoval dvě svoje kolegyně takovým způsobem, že musely odejít, dostane Oscara, dochází k legitimizaci celého špinavého kolotoče sexualizovaného násilí na ženách. Je potom opravdu tak divné, že máme méně režisérek než režisérů? Asi to vážně nebude tím, že by neuměly točit filmy a neměly co říct. Možná to bude spíš tím, že spousta mužů je odmítá poslouchat, natož brát vážně, a to i v takto kritických situacích. A publikum i filmoví kritici tomu pouze nečinně přihlíží.

Autorka je sociální antropoložka.

 

A2LARM