Vše o francouzských prezidentských volbách


Přinášíme přehled kandidátů i diskutovaných témat před nadcházejícími volbami ve Francii.

Přesně za týden budeme znát jména dvou kandidátů, kteří se v neděli 7. května utkají ve druhém kole francouzských prezidentských voleb. Prozatím nelze téměř nic předvídat, situace a čísla v průzkumech se mění s každou hodinou. Kdo je stále ve hře a co přinese první kolo? Bude ve druhém kole reprezentována alespoň jedna tradiční politická strana?

Ve Francii se prezident volí každých pět let ve dvoukolové většinové volbě. Tento systém byl poprvé představen společně s ústavou Páté republiky a přechodem na tzv. poloprezidentský systém v roce 1962, kdy jej navrhl tehdejší prezident Charles De Gaulle, aby znemožnil zvolení „radikálů“ – v prvním kole se totiž volí podle srdce, zatímco v druhém rozhoduje rozum. Pro úspěch hned v prvním kole je potřeba více než padesát procent hlasů, což se ještě nikdy žádnému z kandidátů a kandidátek nepodařilo a letos tomu s největší pravděpodobností nebude jinak.

Nic není jako dřív

Letošní volby můžeme s jistotou označit jako „konec starých pořádků“. Téměř všechno, na co jsme v posledních letech byli ve Francii zvyklí, se mění. Začněme popořadě: loni touto dobou se s jistotou hovořilo o souboji představitelky Národní fronty Marine Le Pen, která se už zhruba dva roky stabilně objevuje v předvolebních průzkumech jako vítězka prvního kola, a kandidáta pravicových Republikánů (tehdy se ještě spekulovalo o návratu Nicolase Sarkozyho). Od socialistů nikdo úspěch neočekával a jiná relevantní politická síla tu nebyla. Vypadalo to jednoduše – levice selhala, a tudíž měl proběhnout souboj tradiční pravicové strany s tzv. novým populismem, který je napříč Evropou i světem na vzestupu. Jenže během uplynulého roku se nakonec mnohé změnilo.

Jean-Luc Mélenchon se s kandidátkou Národní fronty v mnohém shoduje. Hovoří ovšem o lidu, do kterého patří matky samoživitelky, imigranti i děti z dětských domovů, zatímco Le Pen se obrací pouze na „Francouze“.

Zaprvé se vytvořil dosud nevídaný prostor ve středu spektra, který v minulosti do jisté míry okupovaly tradiční strany. Ve vnitrostranických primárkách obou hlavních stran (Socialistické strany a Republikánů) ovšem zvítězili kandidáti s poměrně radikálními názory, kteří nedokázali svými programy oslovit umírněnější a středové voliče a voličky. Pravicový François Fillon je i na francouzskou pravici příliš konzervativní a neoliberální, zatímco socialista Benoît Hamon, který poslední rok velmi intenzivně kritizoval Hollandovu vládu, zase vyčnívá i v rámci své strany. Střed se tak vyprázdnil. Překvapivě toho využil donedávna ještě outsider, dnes však již hlavní favorit voleb Emmanuel Macron. Toho v nedávno publikované studii Nadace Jeana Jaurèse umísťovali respondenti na pravolevé škále 1–10 přesně doprostřed.

 

Proti stranickému systému

„My ve Francii nejsme na liberály vůbec zvyklí, je to pro nás úplná novinka, vždycky jsme volili mezi dvěma tradičními stranami, které umírněný střed dokázaly oslovit,“ řekla mi nedávno jedna známá, když jsem se jí ptala na Macronův úspěch. S tím souvisí i druhá novota: tradiční strany se i ve Francii silně zdiskreditovaly a lidé sdílejí znechucení z establishmentu a politických elit. I proto se letos (poprvé v historii) s velmi vysokou pravděpodobností ani jedna z těchto stran neobjeví ve druhém kole prezidentské volby. 89 procent Francouzů a Francouzek má pocit, že jsou současnou politickou reprezentací ignorováni. Fakt, že tři ze čtyř relevantních kandidátů reprezentují „antisystémové“ strany, úroveň znechucení ještě dokresluje.

Na tuto situaci se adaptují také kandidáti a z předvolebních kampaní zcela mizí stranická příslušnost, z propagačních materiálů loga stran a všichni se prezentují buď svými jmény (např. „Fillon 2017“), nebo různými označeními jako „Bleu Marine“. To rozmělňuje politické pole natolik, že mizí i stranická loajalita a každý vyjadřuje podporu, komu chce. Jako příklad může posloužit postoj bývalého socialistického premiéra a neúspěšného kandidáta v primárkách Manuela Vallse. Ten vyhlašuje, že bude volit Emmanuela Macrona. Stejně je tomu i na pravici a z původně stranické soutěže se stává zápas individualit.

Zleva: Fillon, Macron, Mélenchon, Le Pen. Foto L‘Express

Kdo je tedy ve hře?

Celkově kandiduje devět mužů a dvě ženy, ovšem týden před prvním kolem boje o Elysejský palác má smysl se zabývat pouze čtyřmi z nich. Ti jsou totiž vítězství nejblíže a podle posledních průzkumů není vůbec jasné, kdo se do druhého poločasu probojuje.

V čele se nyní s třiadvaceti procenty stále drží bývalý socialistický ministr financí, bankéř a absolvent nejelitnějších francouzských škol Emmanuel Macron, který před rokem založil hnutí En Marche (Kupředu). Doposud se k tomuto hnutí připojilo na tři sta tisíc lidí. Sám o sobě říká, že politicky nestojí „ani napravo, ani nalevo“ a ukazuje se, že úspěšně přebírá voliče napříč celým politickým spektrem. Je optimisticky proevropský a obhajuje současný status quo. Jeho ekonomický program je liberální a jde na ruku spíše zaměstnavatelům, ovšem na sociální jistoty si příliš sahat nedovolí. Otázkou však je, jestli tento typ politiky, který je v podstatě pokračováním Hollandovy vlády, vyřeší vysokou nezaměstnanost a krizi, v níž se současná Francie nachází.

O pouhé procento za Macronem se drží šéfka Národní fronty Marine Le Pen, jejíž kampaň „Ve jménu lidu“ se točí zejména kolem kritiky globalizace, evropského společenství, regulace imigrace a zajišťování sociálních jistot takzvaným malým Francouzům, jak ráda nazývá zejména venkovské obyvatelstvo. Je pokračovatelkou krajně pravicové politiky svého otce, jenž se v roce 2002 probojoval do druhého kola prezidentských voleb a následně byl poražen Jacquesem Chirakem. Přestože Marine Le Pen čelí skandálu s fiktivním zaměstnáváním svých asistentů, nezdá se, že by její popularita klesala, a je velmi pravděpodobné, že právě ona se prvním kolem probojuje vítězně.

S dvaceti procenty se za dvojicí Le Pen – Macron objevuje stálice francouzské levice Jean-Luc Mélenchon, jehož kampaň (a zejména její závěr) je dechberoucí. Bývalý letitý člen Socialistické strany a v současnosti evropský poslanec je lídrem hnutí, jež sdružuje několik levicových uskupení včetně Komunistické strany Francie – La France Insoumise (Nesehnutá Francie). Mezi jeho témata patří zkracování pracovní doby, změna ústavy spolu s přechodem na demokratičtější a méně „feudální“ Šestou republiku a také kritika současné podoby Evropské unie. Mélenchon ji považuje za směs oligarchie a byrokracie a horuje pro její radikální proměnu ve skutečně demokratické a internacionalistické společenství, a to i za cenu jejího dočasného rozpadu. Je velmi aktivní na sociálních sítích, zazářil v obou předvolebních debatách a zřejmě začíná zajímat i voliče socialisty Hamona, před nímž má podle průzkumů výrazný náskok.

Posledním vážným aspirantem na post hlavy francouzského státu je představitel tradiční pravicové strany Les Républicains François Fillon, jenž byl ještě koncem loňského roku považován za jasného favorita. Fillona ale dostaly na kolena skandály spojené s fiktivním zaměstnáváním jeho ženy jako parlamentní asistentky a každým dnem se v této kauze objevují nová šokující zjištění. Zarytý obdivovatel thatcherismu, jehož témata jsou snižování daní, navyšování pracovní doby a regulace imigrace, si zřejmě může nechat o pětiletce v Elysejském paláci jen zdát. V průzkumech klesá a v některých se dokonce dostává daleko za Mélenchona, jak ukazuje jeden z grafů, jež publikoval deník L’Express.

Infografika L‘Express

Všichni zmiňovaní muži by ve druhém kole měli Marine Le Pen porazit, s nejmenším náskokem ovšem Jean-Luc Mélenchon, který se s kandidátkou Národní fronty v mnohém shoduje. Ten ovšem hovoří o lidu, do kterého patří matky samoživitelky, imigranti i děti z dětských domovů, zatímco Le Pen se obrací pouze na „Francouze“. Na první pohled se tak Mélenchon může zdát dobrou volbou, je ovšem otázkou, jakým způsobem bude své antiglobalizační politiky uplatňovat, protože v jedné z televizních debat hovořil mimo jiné o případné změně evropských hranic, což je z perspektivy střední Evropy poněkud znepokojující.

Co se stane po volbách?

Za necelý týden budeme znát dvě jména, z nichž jedno bude následujících pět let udávat směr nejen Francii, ale do značné míry také Evropě. Jak ovšem funguje francouzský systém a co nastane po 7. květnu?

I když je francouzský systém často označován jako prezidentský, je potřeba jej důrazně odlišit od momentálně často diskutované role amerického prezidenta. Zhruba měsíc po prezidentských volbách proběhnou 11. a 18. června dvoukolové většinové volby do Národního shromáždění, ve kterých se bude mimo jiné rozhodovat o premiérovi, jehož pravomoci nejsou o mnoho slabší než ty prezidentovy. Pokud některý z kandidátů a kandidátek uspěje, bude muset pro klidné a plynulé vládnutí získat většinu křesel (minimálně 289), což bude například pro Národní frontu, již momentálně reprezentují dva poslanci, poněkud tvrdý oříšek.

Pro realizaci většiny „radikálnějších“ návrhů, jako je například změna ústavy nebo vyhlášení všeobecného referenda, je vedle iniciativy prezidenta potřeba také souhlas jedné z komor parlamentu nebo ústavního soudu. 8. května tak nebude namístě propadat panice, ale spíše upřít zrak na nadcházející parlamentní volby.

Ať už tyto volby dopadnou jakkoliv, je jisté, že budeme v následujících dvou měsících svědky historicky nejméně předvídatelné kampaně, kterou od dob Charlese De Gaulla Francie zažila.

Autorka studuje politologii na FF UK a v rámci programu Erasmus studovala na pařížské SciencesPo.

 

A2LARM