ČSSD: jak zvrátit nevratné?


Chybující sociální demokraté by ještě mohli zastavit pád do nicoty. Zřejmě k tomu ale nemají dost lidí s charismatem, etikou, vůlí a schopnostmi.

Kdyby si mimozemšťané uměli přeložit politický diskurs, který zaznívá z České republiky, museli by na svoji planetu hlásit, že je u nás občanská válka. Fronta probíhá zřejmě tak, že na jedné straně zalehl oligarcha Andrej Babiš, jenž chce ovládnout stát, média, dotace, živnostníky, udírny, pole, lesy, louky i stráně a zrušit demokracii její proměnou ve firmu či rodinu. A proti němu pročesávají tmu soustředěnou kulometnou palbou obránci demokracie, občanské společnosti a politické kultury. Jinak řečeno – tvrdí Babiš, potrefená husa – pálí na nepřítele ze všech kusů „oligarchie čtyř lidí“; a sice premiér Sobotka, ministr vnitra Chovanec, šéf agentury Bison&Rose Růžička a prohnaný advokát, premiérův přítel Pokorný. Odvolání ministra financí Babiše nebylo snad ani odvolání, nýbrž puč zorganizovaný kmotry, kteří disponují miliardami („jsou to lidé, kteří nakradli desítky miliard“). A do toho mává pomstychtivou holí kulhavý pán Hradu Miloš Zeman, který pořádně ani neví, v kterém zákopu mu sedí řiť.

Politická kultura levice je buď solidární, nebo není vůbec.

Sečteno a podtrženo: válka, v níž není oč stát na žádné straně a nejlepší je přikrčit se někde v bunkru, až se to boží dopuštění přežene. Pokud by například ústavní právníci měli na vteřinu uvěřit, že jde o děje tak vážné a nebezpečné, museli by zvažovat, proč ještě není vyhlášen výjimečný stav, proč už k obraně demokratického pořádku a lidských práv nestojí v Praze na každém rohu obrněný transportér a proč proti firmě, rodině či mafiánským kmotrům již dávno nezasáhla kasárna.

Dobré vládnutí, špatný konec

Jenže rozumní státoprávníci a politologové vědí, že z hlediska stavu České republiky se o tak závažnou a hluboce existenciální bitvu nejedná. Jde bohužel o něco jiného. Nejprve jsme přežili dvě pravicové vlády, které řídil „chlap s gulema“ Mirek Topolánek, jehož se zbavili jako bláta na botě, a pak „pan Čistý“ Petr Nečas, kterému zvedli pírka prokurátoři, načež byl s milenkou řídící tajné služby vláčen po soudech. Následně se i k nám dostal celosvětový trend – nedůvěra k tradičním středolevým a středopravým stranám s máslem na hlavách hlavounů, stranám s odlišnými programy, ale s velmi málo odlišnou praxí, vycházející z neoliberálního konsensu. A současně se k nám dostala poněkud přebujelá důvěra k mesiášům, kteří to občas myslí i upřímně, avšak na lesku a bídě kapitalismu nemohou a ani nechtějí nic měnit, pokud obě stránky systému vůbec vnímají. Tak se i u nás stalo, že se tradiční levice musela podělit o demokratický volební triumf nad tradiční pravicí s postpolitickým marketingovým projektem koblihového mesiáše, který ví, že k bohatství úplně stačí standardní vykořisťování a právní finty, byť i jdoucí na hranu. A že není nutné přímočaře krást. Vždyť i každý hospodský pingl ví, že k solidním tržbám netřeba točit pivo pod míru a šidit porce napolovic.

Na tomto základě vzniklá vláda Bohuslava Sobotky byla kupodivu tři a půl roku funkční a její výsledky celkem uspokojivé. I sociální demokraté tvrdí, že v ní mohli splnit devadesát procent svého programu, odbourat poplatky ve zdravotnictví, valorizovat důchody a platy státních zaměstnanců, zavést minimální mzdu, vybírat lépe daně a snížit nezaměstnanost. Byť poslední dvě položky (tou první se chlubí hlavně Babiš, tou druhou Sobotka) jsou odvislé od zřejmě přechodné a relativní ekonomické konjunktury. Dlouho, až do loňské policejní reformy, se dalo věřit i tomu, že zásluhou vlády bude přidušen – jestli ne důsledně odstíhán – organizovaný zločin, v němž se točí tučné miliardy; pouhé obavy kmotrů z vyšetřovací a prokurátorské mašinérie („Jde na nás Šlachta s brokovnicema!“) tento typ trestné činnosti utlumily a ušetřily státu spoustu peněz. Tento výstup vládnutí byl zmařen rozhodnutím ČSSD čelit propadu voličské podpory přímým střetem s jedním jediným oligarchou, hlavním spoluvládcem a šéfem klíčového resortu financí. Rozhodnutím otevřít frontu právě přes policii.

Šok ve Štrasburku

Výsledek „vládní krize“, jejíž motivací podle Sobotky opravdu, ale opravdu nebyla ztráta voličů, nýbrž „politická kultura“ skandálního nositele střetu zájmů, je všeobecně znám. Pokles preferencí ČSSD řádově z dvaceti na patnáct a z patnácti na deset procent; pokles obliby Sobotkovy vlády ze čtyřiceti na dvacet procent. A samozřejmě pokles politické kultury, kterou u nás nezařizuje jenom ten protivný solitér Miloš Zeman na Hradčanech nebo „největší rebel ANO“ Ivan Pilný na ministerstvu financí (tak toho asociála nazývá Babiš). Důstojným nositelem této nekultury je i Milan Chovanec, Sobotkův mocenský rádoby pilíř, který si už nenechá dávat Evropskou unií „přes držku“ v otázce imigračních kvót. Kultura sem, kultura tam. Ale jak chtějí socialisté prosadit solidaritu bohatých s chudými a mladých se starými, odmítají-li solidaritu mezi Evropany i solidaritu chudých lidí s lidmi na úplném dně? Odmítají-li solidaritu, s níž levice hodná toho jména stojí a padá od samého počátku? Politická kultura levice je buď solidární, nebo není vůbec. Chce-li být levice levicí, nemůže být bossem velké pojišťovny pro hrstku vyvolených.

Vrcholem organizovaného pokrytectví a infantilní omezenosti byla česká stížnost v Evropském parlamentu, že vlastník médií tato média ovlivňuje a že o tomto ovlivňování ještě ke všemu lže. Tohle muselo europoslance, z nichž snad každý má pracně vymetené cestičky k západoevropským mediálním oligarchům, upřímně vyděsit. Jsou Češi opravdu výsadkem mimozemšťanů, anebo prostě ty kafkárny a švejkoviny v sobě nezapřou? „Vyřešte si to doma,“ řeklo se ve Štrasburku a všichni se s úlevou rozutekli.

Co dělat?

Nebylo by dobré, kdyby se sociální demokracie stala v této zemi minoritou, zmizela ze scény jako reálná síla. Aby se tak nestalo, musí si nejprve přiznat, že antibabišovské podloží volební kampaně je velká chyba. Je to mimo jiné i urážka téměř pětiny neabsentujících voličů, kteří ANO chtěli prostě jen vyzkoušet a z nichž mnoho bylo pak celkem spokojeno s koaliční vládou premiéra Sobotky a vicepremiéra Babiše. Je chyba nadobro znemožnit realizaci dalšího spoluvládnutí ČSSD s ANO, jestliže lidové iluze o koblihovém králi přetrvají do dalšího období a jestliže zároveň nejtemnějším stínům minulosti dávné i nedávné, ODS a TOP 09, narůstá preferenční hřebínek. Kdybych byl sociálním demokratem, řekl bych „přátelům“: Vykašleme se na Babiše. Zvedněme natvrdo sociální otázku, shromážděme za sebou společnost pod heslem „Pracující člověk nesmí být chudý a ponižovaný“, exekutorům udělejme ze života peklo a malým i velkým zlodějům zařiďme očistec nebo vězení. Ano, bezpečnost je lidské právo a migrační vlny, jsou-li dosti velké, skutečný problém. Ale nezesměšňujme se zastropováním migrujících osob na dvanácti „prověřených kusech“. Varujme veřejnost před nebezpečím naprosté desolidarizace. Lidé popřemýšlí a velmi mnozí z nich pochopí, že totální ústup solidarity k cizincům nakonec vždycky vede k sobecké rvačce mezi našinci. V každé domácí frontě na zaměstnání, klidný život a na jakoukoli naději ve spravedlivější svět. A všechno ostatní bude nám pak přidáno, preference i reálné hlasy, funkce i občanská důvěra.

Potud knížecí rada pozorovatele. Do voleb je ještě daleko, preference vachrlaté. Možná lze tu chybu ještě napravit. Může ještě vyšumět aktuální „povinnost“ voličů zařadit se do těch či oněch vyhloubených zákopů pro přeexponované antagonismy oligarchické povahy a v logice války držet tam fangli, ústa i krok. Vždyť pochybnosti o mesiáších bývají permanentní, pád bohů nejhlubší a přechod pod jiné oltáře rychlý. Zatím ale v Lidovém domě ani ve Strakovce nevidím nikoho, kdo by chtěl, mohl a uměl napohled nevratnou situaci zvrátit.

Autor je politický komentátor.

 

A2LARM