Zachrání Jiří Čunek křesťanskou civilizaci?


Skutečná hrozba nespočívá v rozšiřování islámu, ale v ultrakonzervativním proudu jedné z hlavních českých politických stran.

Pokaždé, když někdo označuje Evropu za křesťanskou civilizaci, připadám si, že asi žiju v jiném světě. Vždycky jsem si myslel, že Evropu definuje zlom Velké francouzské revoluce, která mimo jiné přišla s ideou demokracie a univerzálních lidských práv. Říkal jsem si, že snad i z toho důvodu je neformální hymnou Evropské unie právě Beethovenova Óda na radost, která je především ódou na to, co pro německého skladatele tato revoluce znamenala.

Byl jsem toho mínění, že jsme prožili několik staletí lítého boje mezi osvícenstvím, vědou a rozumem na jedné straně a náboženským konzervatismem na straně druhé – boje, který definitivně pohřbil dominanci náboženského výkladu světa. Že hodnoty, na kterých stojíme, vycházejí především ze sekularismu, který urovnal náboženské konflikty mezi protestanty a katolíky, a nikoli z nějakého univerzálního desatera, které začíná přikázáním „v jednoho Boha věřiti budeš“. Myslel jsem zkrátka, že svatou trojicí Evropy je „svoboda, rovnost a solidarita“, nikoli „Otec, Syn a Duch svatý“. A byl jsem přesvědčen, že tato svatá trojice má bdít nade všemi bez ohledu na jejich vyznání, kulturu, rasu nebo sexuální orientaci.

Křížové tažení proti duhové alternativě

Jiří Čunek, hejtman zlínského kraje a senátor za KDU-ČSL, je ale jiného názoru. Říká to narovinu: stejná práva homosexuálních párů jsou špatně. Tradiční, patriarchální a heterosexuální rodina je základem stádu. Muslimové do naší kultury nepatří a představují civilizační riziko. Na cikánskou otázku je potřeba odpovědět rázně a bez okolků. Kdo nepracuje, ať nejí. Kdo by si myslel, že s takovou rétorikou se zařadí leda mezi lúzry české národovecké xenoscény po bok takových kapacit, jako je Hampl, Konvička nebo Hrindová, byl by na omylu. Čunek je ve svém regionu dlouhodobě úspěšným politikem – od roku 1998 neprohrál volby.

Pronikání šaríi do evropských zákonů nechtějí konzervativci ve skutečnosti zabránit, ale předehnat vlastními křesťanskými prostředky tak, aby se z Evropy stalo přesně to, před čím ji chtějí údajně uchránit.

Podle něj debatou o právech homosexuálů jen ztrácíme čas nad problémy čtyřprocentní menšiny. V tom má Jiří Čunek samozřejmě pravdu, protože žádná dalekosáhlá debata se už naštěstí vést nemusí – během loňského roku Ústavní soud rozhodl, že registrovaní homosexuálové mohou děti skutečně adoptovat, a tím celá debata končí. Jediný, kdo nad tímto tématem zbytečně ztrácí čas, je Jiří Čunek a jemu podobní.

Tento křesťanský politik by ale chtěl pomocí zákonodárné moci určit, jak lidé žít mohou a jak nikoliv, a to na základě svého náboženského přesvědčení o tom, jak má a nemá vypadat rodina. Přijmeme-li tezi, že v naší populaci se nachází zhruba čtyři procenta homosexuálů, znamená to, že hodlá omezovat práva více než čtyř set tisíc českých občanů. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 volilo Čunkovu stranu celkem 336 970 voličů, takže i v rámci demokratické proporcionality lze jen obtížně najít legitimní důvod pro Čunkovu arogantní drzost vůči českým sexuálním menšinám.

Vzestup politického křesťanství

Stěží by si někdo přál, aby se v jakékoliv z evropských zemí zaváděly některé prvky islámského práva, které by chtěly omezovat svobodu a důstojnost žen, sexuálních, etnických a náboženských menšin nebo kulturních tradic. Pokud by k něčemu takovému mělo docházet, je zcela na místě klást takovým snahám politický odpor. Problém je ale v tom, že zatímco hrozba islamizace evropského práva je alespoň v současnosti zcela imaginární, jedna z hlavních českých politických stran v sobě očividně zahrnuje ultrakonzervativní proud, který chce uzákonit některé z prvků, jež jinak považuje za hrozbu pro evropskou civilizaci. O takovém konzervativním křesťanství (nehodnotím teď jeho progresivní, liberální a nonkonformní proudy) platí, že je pro většinového evropského ateistu a sekularistu docela cizorodým náboženstvím, o jehož kompatibilitě s evropskou kulturou je možné čím dál více pochybovat.

Kdo nás to tady varuje před onou muslimskou bigotností, která považuje ženu za podřízenou, homosexualitu za nemoc a politiku chce naplňovat náboženským obsahem? Konzervativci, kteří jsou přesvědčeni, že místo ženy je u plotny a v porodnici, odkud má bojovat s trendem vymírání Evropy. Zpátečníci, pro něž jsou homosexuálové druhořadí občané, kteří nemají nárok na stejná práva jako ostatní. Oportunisté, kteří by chtěli náboženské morální kódy vepsat do našich zákonů a pro které je rozdmýchávání imaginární hrozby islámu a imigrantů příležitostí k prosazení vlastní náboženské a konzervativní agendy. Vůči ženám má tato politika jasný vzkaz: nerodíš, zaplatíš! Plození dětí tady už nemá být jen společnou a dobrovolnou radostí rodičů, ale také jakousi abstraktní povinností vůči společnosti a její (etnicky definované) kontinuitě.

Do toho se pak takový Alexandr Tomský například domnívá, že vyprázdněnost západních demokracií je potřeba znovu naplnit křesťanským obsahem, tedy sjednocující identitou, což znamená, že by proti islamizaci Evropy rád bojoval její christianizací. Nesvatá aliance proti homosexuálům, muslimům, feministkám, cikánům, přivandrovalcům a levičákům by každopádně z Evropy chtěla udělat jedno velké Kaczyńského Polsko. Pronikání šaríi do evropských zákonů nechce ve skutečnosti zabránit, ale předehnat vlastními křesťanskými prostředky tak, aby se z Evropy stalo přesně to, před čím ji chtějí údajně uchránit.

Konzervatismus jako civilizační hrozba

Takoví křesťanští konzervativci až příliš snadno vidí třísku v oku svého muslimského bratra, ale trám ve svém vlastním oku nikoli. Mohou se morálně rozhořčovat při zprávách o tom, jak muslimští imigranti osahávají evropské ženy, ale skandály katolických duchovních, kteří sexuálně zneužívali malé děti, ponechávají bez povšimnutí. Stejně tak platí, že zneužívání dětí kněžími je reálným a vážným problémem v porovnání s hrozbami, které mají údajně vyplývat z adopcí dětí homosexuálními páry. Bizarní je ostatně i to, že na rozdíl od drtivé většiny evropských muslimů za sebou Jiří Čunek nařčení ze sexuálního obtěžování skutečně má. Když se ho Jan Kraus ve svém pořadu ptal na vysvětlení, odvětil kouzelně: „A vy jste ji viděl? Myslíte si, že bych s ní já mohl něco mít?“ Asi aby bylo jasno, s jakým charakterem máme tu čest.

Podobně směšné je, že zatímco v naší zemi žije naprosto marginální počet muslimských uprchlíků, které přesto považujeme za nehoráznou ekonomickou zátěž, zapomněli jsme už na loupež s názvem církevní restituce, tedy na masivní převod státního majetku do rukou náboženských organizací. Celkový objem restitucí činí asi 134 miliard korun: jedná se o „navrácení majetku“ v hodnotě 75 miliard a postupného vyplácení dalších 59 miliard za majetek, který z různých důvodů navrácen být nemůže. Jak se něčemu takovému chtějí vyrovnat muslimští uprchlíci v Česku, mi není vůbec jasné.

Zároveň Tomský a Čunek sdílejí poněkud paranoidní logiku toho, jak se v „cizí kultuře“ prosazuje islám. V jejich podání se jedná o salámovou metodu, která postupuje pomocí malých krůčků: začíná to speciálními obědy bez vepřového ve školách a končí zahalováním žen a kamenováním bezvěrců. Tento argument šikmé plochy lze samozřejmě aplikovat i na Čunkovu představu o tom, jak má vypadat křesťanská politika: pokud znemožníme adopce dětí homosexuály, co budou chtít příště? Zákaz interrupcí ve jménu „politiky života“? Výuku náboženství ve školách? Křesťanskou morálku jako univerzální pravidla chování pro všechny? Boj proti antikoncepci ve jménu zvyšování porodnosti? Církevní restituce sahající až k josefínským reformám? Pokud křesťanským konzervativcům podáme prst, nesežerou nám nakonec celou ruku?

Tomský s Čunkem a dalšími nám tak možná bezděčně ukazují, že skutečným problémem není to či ono náboženství, ale konzervatismus, přičemž je docela lhostejné, jestli se zrovna modlí u křesťanského oltáře nebo se klaní směrem Mekce. Pod rouškou svých náboženských symbolů se nám konzervativci z obou táborů snažit namluvit něco o střetu civilizací, který oběma z nich slouží jen k prosazení vlastní politické agendy a mocenských ambicí.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM