Na cestě ke znárodnění kapitalismu platforem


Naše data se nacházejí v rukou pěti velkých soukromých firem, jež ovládají internet. Je řešením vyvlastnit Google a Facebook?

Před několika měsíci vynesl jeden ze zakladatelů serveru Pirate Bay nemilosrdný soud nad stavem internetu: internet prý už jsme ztratili a zbývá nám jen zachránit, co z něj zbylo. Ve své budapešťské přednášce Peter Sunde popisoval původní idealismus, který si s nástupem internetu spojoval a který dnes už vypadá jen jako vzpomínka zasutá kdesi v historickém nevědomí. Na počátku byl sen o svobodné a rovnostářské virtuální utopii, ta se ale před našima očima mění v centralizovanou a komercionalizovanou dystopii. Sundeho slovy: „Všechno je na špatné cestě. Nejde o to, co se stane v budoucnosti, ale o to, co se děje právě teď. Nechali jsme centralizovat veškerá svá data v rukách jakéhosi člověka, který se jmenuje Mark Zuckerberg, a který se tak v zásadě stal největším diktátorem na světě.“

Z internetu a jeho platforem se tím staly další střípky mozaiky, na níž se odvíjí smutná historie všech radikálních očekávání od nových technologií a médií. Vize o horizontální síti, jejímiž uzlovými body se stanou samotní nezávislí uživatelé, se rozplynula. Ze světové pavučiny se nakonec stala korporátní rybářská síť, ve které se třepotají chycení uživatelé, z nichž jsou následně vykuchána osobní data využitelná pro mnoho různých účelů.

Centralizace internetového vlastnictví

Sunde tvrdí, že během posledních deseti let se vlastnictví internetových platforem přesouvá k pěti majitelům – takřka všechny perspektivní webové stránky, aplikace a technologické společnosti byly skoupeny Amazonem, Googlem, Applem, Microsoftem nebo Facebookem. Znamená to, že ve virtuálním prostředí společně s tím, co se začalo nazývat „kapitalismus platforem“, dochází k silné centralizaci moci.

Ze světové pavučiny se nakonec stala korporátní rybářská síť, ve které se třepotají chycení uživatelé, z nichž jsou následně vykuchána osobní data využitelná pro mnoho různých účelů.

Řadě služeb založených na těch nejpokrokovějších technologiích hrozí podobná centralizace. To je případ samořídících automobilů, u nichž se Sunde ptá: „Kdo vlastní informace o tom, kam mohou a nemohou jezdit? Nechci se vozit v samořídícím autě, které mě nemůže odvézt na určité místo prostě proto, že tam někdo koupil nebo prodal nějakou nelegální kopii.“

Taková situace si přirozeně říká o aspoň rámcové scénáře jejího řešení. Spektrum odpovědí se v zásadě pohybuje mezi dvěma krajními body: pesimistický scénář načrtává sám Sunde, když tvrdí, že už jsme se dávno dostali za bod, kdy bychom na stavu věcí mohli něco změnit: „Tento boj jsme prohráli už dávno. Jedinou cestou k jakékoliv změně je omezování moci velkých společností za pomoci jednotlivých vlád, nicméně bohužel to nevypadá, že by Evropská unie nebo Spojené státy projevovaly jakoukoliv vůli s tím něco dělat.“ Obrovské množství osobních dat o nás samotných už zkrátka monopolní platformy sesbíraly a cesta zpátky neexistuje. Týká se to ale i vývoje umělé inteligence, před jejímiž hrozbami varoval mimo jiné i Elon Musk – došlo tak k paradoxní situaci, kdy sám investor do dané oblasti volal po jejích přísných regulacích, a to jak na národní, tak mezinárodní úrovni.

Facebook jako veřejný zájem

S radikálním a podstatně optimističtějším scénářem před nedávnem přišel britský ekonom Nick Srnicek, který se v zásadě opírá o poválečnou praxi znárodňování monopolů, za které považuje i současné platformy. V situaci, kdy je prakticky eliminována jakákoliv smysluplná konkurence mezi jednotlivými firmami, se už nelze bavit o kapitalistickém modelu volné soutěže malých a středních firem. Pro Srniceka z toho plyne jednoznačný závěr: platformy, jako je Facebook, Google nebo Instagram, prostoupily našimi životy (a ekonomikou) natolik, že je musíme začít chápat nikoli jako oblast soukromého vlastnictví, ale sféru veřejného zájmu.

Na rozdíl od Elona Muska nebo Petera Sundeho se ale Srnicek rozhodně nespokojuje s představou, že by vládní a mezivládní regulace mohly stačit ke zkrocení kapitalismu platforem – i kdyby k něčemu takovému existovala politická vůle. Elektronizovaný a automatizovaný průmysl se totiž nebude moci bez těchto platforem obejít. Jejich moc tedy nespočívá jenom ve „velkých datech“, která shromažďují, ale také v expanzi do dalších sektorů ekonomiky. Kapitalismus platforem tedy není jenom další módní nálepka znuděných teoretiků, ale realita, která probíhá přímo před našima očima. Dělat dnes například marketingovou nebo politickou kampaň bez využití sociálních sítí si už mnohdy nejde ani představit. Platformy stále výrazněji plní funkci sdílené infrastruktury, kterou využívají prakticky všichni uživatelé, ať už jsou to majitelé firem, nebo koncoví zákazníci. Podobně klasická infrastruktura plní veřejnou funkci – ať už se jedná o dopravní sítě, zdravotnictví, vzdělání, nebo nejrůznější sociální služby. Je přitom ale definována veřejným zájmem – nemá být sama o sobě vedena jenom privátním ziskem, ale tvoří sdílený „background“ pro veškerou ekonomickou aktivitu, a nakonec pro život ve společnosti jako takový.

Nová vlna vyvlastňování

Platformy nezajišťují služby ani nic nevyrábějí, ale poskytují pro služby a výrobu virtuální rozhraní. Platformy jsou tím, co funguje na pozadí dalších aktivit, a disponují tak obrovským množstvím dat o našem chování, preferencích, chutích nebo potřebách, což jim umožňuje tato data dále kapitalizovat. Mimo jiné dokážou velmi dobře odhadovat potenciální úspěšnost start-upových firem, které pak ve velkém skupují. Youtube byl například založen v roce 2005 a o necelé dva roky později jej Google koupil za 1,65 miliardy dolarů. Facebook získal Instagram v roce 2012 za jednu miliardu dolarů. O dva roky později dostal Facebook pod svá křídla firmu WhatsApp za 19 miliard dolarů. Google v „nejlepších“ letech svého působení skupoval v průměru jednu firmu za týden.

Žít v kapitalismu platforem skutečně znamená ocitnout se v korporátní dystopii, kterou díky své nepostradatelnosti a prakticky nevyčerpatelnému kapitálu ovládá pár molochů, co se v posledku nemusí nikomu zodpovídat, protože doposud neexistuje globální moc, která by je zkrotila. A to je právě bod, od kterého je možné se odrazit – totiž od megalomanského požadavku „znadnárodnění“ platforem jakožto politiky, která reaguje na přeměnu tradiční industriálně-servisní ekonomiky do podoby globálního digitálního kapitalismu. Platformy jsou dalším z jevů současného světa (společně třeba s klimatickou krizí, chudobou nebo migračními vlnami) vytvářejích problémy, jejichž řešení se nemohou nalézat na lokální úrovni.

Vyvlastnění a zespolečenštění platforem se stěží může řídit starou politikou státního vlastnictví – to by v tomto případě znamenalo jen přesun moci a dat do rukou byrokracie, politických a zájmových skupin. Takový proces si nelze představit bez radikální decentralizace Facebooku, Googlu, Amazonu, Applu a Microsoftu, stejně jako dalších desítek a stovek firem, kterých se v průběhu času zmocnily. Můžeme takový dvojjediný proces nazvat třeba kosmopolitizací platforem, která bude sestávat z globálního vyvlastnění na jedné straně a následné decentralizace a demontáže na straně druhé. Takové kosmopolitizované platformy budou plnit funkci globálního sdíleného rozhraní přemosťujícího hranice národních států, ovšem ve společném vlastnictví. Mohou se tak stát planetární konstrukcí, na níž bude stát možnost skutečného světoobčanství. Takový je utopický scénář, jehož realizace je v nedohlednu, nicméně s pokračujícím nástupem civilizační dystopie se ukazuje, že radikální imaginace, která požaduje nemožné, je tváří v tvář katastrofickým scénářům jediným realismem, který máme.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM