V průběhu 19. století a s konečnou platností v první polovině 20. století došlo v důsledku rozvoje technologií a proměny povahy trhu k zásadním změnám v organizaci práce. Zaměstnanecký poměr se stal nejčastějším způsobem obživy. Domov a práce stanuly v pomyslném protikladu: domov – spotřeba, klid, intimita, solidarita, neformálnost; práce – produkce, stres, profesionální vztahy, hierarchie, formalizovanost.
Dnes dochází k opačnému trendu: rychle narůstá objem práce vykonávané z domova. Opět za to může rozvoj technologií a globální strukturální změny. Dle expertních názorů podporuje práce z domova produktivitu a ekonomický růst. Firmy si díky ní mohou udržet zaměstnance, pro které jsou každodenní dojíždění do práce a pevná pracovní doba problematické, popřípadě mohou shánět pracovní sílu globálně, aniž by bylo třeba zaměstnance fyzicky přemisťovat. Flexibilita je výhodná jak pro zaměstnavatele, tak pro zaměstnance. Snižují se náklady. Nárůst práce z domova je součástí takzvané gig economy, kdy velké firmy redukují počty stálých zaměstnanců a raději krátkodobě najímají externí dodavatele. Odhaduje se, že touto formou bude do roku 2020 pracovat v Evropě a USA 40 procent lidí. Firmy při tomto způsobu organizace práce nejsou vázány k tomu, aby se staraly o pracovní podmínky lidí, aby jim zajistily adekvátní vybavení, řešily pracovní úrazy, poskytovaly nemocenskou či standardní dovolenou. Ve skutečnosti se tedy náklady na práci spíše přenášejí na zaměstnance, než že by se snižovaly.
Sám o sobě by se tenhle způsob práce neměl považovat za nějaké ulehčení života rodičů. Výhodný je především pro zaměstnavatele.
Práce z domova prý také snižuje náklady na péči o děti a tím umožňuje především ženám lepší přístup k pracovním příležitostem. Problém je ovšem v tom, že toto tvrzení platí pouze za předpokladu, že péči o děti zvládne pracující rodič z domova zároveň s prací, aniž by si pro dítě zajistil externí (s velkou pravděpodobností placené) hlídání. Jinak nejde o snižování nákladů, ale o jejich úhradu ze soukromých, a ne korporátních zdrojů. Pokud s tím matce pomůžou například prarodiče, může to být v zásadě příjemné řešení. Pokud však k dispozici hlídající babička nebo dědeček nejsou, znamená pracovat a zároveň se starat o děti výkon dvou souběžných směn naráz. Když někdo navrhuje rodičům malých dětí, ať pracují z domova, je to trochu, jako bychom po učitelkách v mateřských školách chtěli, aby ve své pracovní době ještě někomu vedli účetnictví, nebo po zdravotních sestrách, aby ve volných chvilkách něco naprogramovaly. Ne, že by to nešlo, ale je to velká zátěž a stres. Navíc matky i otcové pracující z domu mají často pocity viny a selhání v roli rodiče i v roli profesní. Zda se to nakonec povede nebo ne, hodně záleží na tom, jakou práci děláte, kolik, jakých a jak starých dětí máte a jaké zázemí k zvládání úkolů pracovních i rodičovských se vám nabízí.
Jedno spavé miminko
Když se sociální vědkyni Zuzaně narodilo první dítě, několik měsíců nechápala, k čemu vlastně rodičovská dovolená je. Měla tolik času, jako snad nikdy dřív. Současně s narozením potomka vyšel jeden výzkumný projekt, ze kterého nechtěla odejít, protože když z projektu odejdete, návrat je nejistý a další šanci na nový projekt zvýšíte participací na projektech předchozích. Protože miminko bylo nesmírně spavé a do výzkumného terénu, kterým bylo prostředí škol, ho mohla pohodlně nosit v šátku, všechno se dalo zvládat celkem dobře. Díky tomu, že byla na mateřské, se jí mnohem snáze odmítaly různé drobnější pracovní nabídky, které ji jinak rušily od hlavní pracovní náplně. Navíc se miminko ukázalo jako skvělý pomocník při kvalitativním sociologickém výzkumu. Díky němu se mnohem snáze navazovaly kontakty, pro lidi, se kterými chtěla Zuzana dělat rozhovor, nebyla podezřelá socioložka, ale normální ženská s děckem, s kterou si rádi popovídají.
Jako na naschvál jí další výzkumný projekt vyšel, když čekala druhého potomka. Očekávala podobný model jako s prvním dítětem. Druhé miminko ovšem už tak spavé nebylo. Dobře spalo, jen když se vozilo venku v kočárku. U toho se dalo vyřídit pár telefonátů, ale ne psát. Navíc do svého plánu Zuzana nezakalkulovala péči o starší dítě, které bylo potřeba vodit do školky a vyzvedávat. Takže když už mladší potomek po obědě doma usnul a zdálo se, že by mohla mít hodinu nebo dvě k práci, musela ho někdy vzbudit, naložit do kočárku a jít pro starší dítě. Kdyby byl v okolí někdo, kdo by mohl pravidelně „vozit kočárek“ nebo vyzvedávat dítě ze školky, bylo by všechno hned snadnější. Nikdo takový ale po ruce nebyl, rozhodně ne pravidelně. Zaplatila si tedy na jezdění s kočárkem studentku, což fungovalo pracovně o mnoho líp, jen z finančního hlediska se to nevyplácelo. Problémem bylo i to, že miminko v noci špatně spalo. Bojovala se spánkovým deficitem a pocitem, že práce, kterou odvedla, není dokonalá. Když si postěžovala kamarádovi, jak málo si připadá kreativní a výkonná, snažil se ji uklidnit slovy: „To víš, to jsou ty mateřské hormony, ty prostě ženským lezou na mozek.“ Několik měsíců spěte čtyři hodiny denně a uvidíte, že „mateřské hormony“ zapůsobí i na vás, i když jste třeba třicetiletý bezdětný muž.
Práce z domova s batoletem
Když jsou dítěti dva roky, končí ženám, které si zvolily dvouletou variantu, rodičovská dovolená. Místa v jeslích nebo školkách ale pro takto staré děti nejsou. Někteří politici a experti mají jasnou odpověď – pracujte z domova. Práce z domova a starost o batole je ovšem jedna z nejhorších kombinací. Pokud nemáte doma na hlídání vhodného nepracujícího příbuzného nebo chůvu a ideálně uzamykatelnou zvukotěsnou pracovnu, může situace nabýt až hororových rozměrů. Ať už byl kojenec spící nebo ne, mohli jste ho alespoň nechat v sedátku nebo na hrací dece a nikam vám neutekl, nic nikde nepřevrhl, odnikud se nezřítil, nepokoušel se zapnout sporák a nemstil se agresivně vašemu počítači za to, že s ním musí soupeřit o vaši pozornost. Žurnalistka na volné noze Kateřina například vzpomíná na to, jak se čerstvě probuzenému dvacetiměsíčnímu spolupracovníkovi podařilo smazat text, na kterém během jeho dvouapůlhodinového spánku pracovala. Jedna má kamarádka musela zaplatit zničený pracovní notebook, do kterého jí dítě nalilo limonádu. Někteří lidé považují za dramatický zásah do svých lidských práv, když si mají vypít v kavárně kávu a u vedlejšího stolku žvatlá a cintá po zemi své babiccino rozpustilý dvouleťák. A vy s ním máte zvládnout pracovat?
Děti mají často dva rodiče, a tak by řešením mohlo být, že po pracovní době jednoho, si tento dítě vyzvedne a začíná pracovní doba druhého. Rodičovství na směny. Jenže i to má pár much. Například prostor. Rodič s dětmi i děti by rádi považovali byt za hernu a relaxační zónu. Rodič pracující na homeoffice potřebuje ten office. Když má dítě po práci na povel tatínek, nebývá úplně jednoduché vysvětlit dětem, že maminka teď potřebuje u stolu v obýváku pracovat, tak ať na ní nemluví, nelezou, ideálně ať v bytě nehlučí, nevytahují počítač ze sítě, ať nesahají na nic, co tam má rozloženého, nikam to neodnáší a v žádném případě si po tom nekreslí. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby šli někam ven. Nebo musí někam ven maminka, musí si vzít všechno potřebné, rozložit se s tím někde v kavárně, objednávat si nápoje, na které ani nemá ani chuť. To už mohla jít rovnou do kanceláře. Jenže kancelář je přes celé město nebo dokonce v městě úplně jiném a kavárna za rohem, a to rozhodne. A kdypak podnikneme něco společně jako rodina?
Malí pomocníci v hospodářství
Rodina Kláry má hospodářství v podhůří Beskyd. Když se jí narodily děti, nebylo možné zvířatům oznámit, že odchází na rodičovskou dovolenou. Její děti byly prakticky od narození přítomny veškerým pracím v hospodářství. Pro člověka z města je to rustikální idylický obraz venkova. Pro matku v první řadě obrovská fyzická zátěž, protože vykonávat práci v hospodářství s dítětem v šátku si žádá své. Klára si ale nestěžuje, je ráda, že povaha její práce je pro děti zábavná. Když byly děti malinké, měla je buď v šátku, nebo jí a zvířata sledovaly z kočárku či autosedačky. Jakmile povyrostly, mohly dle svých sil pomáhat. Ale dětská pomoc si vyžaduje pozornost, součástí každé činnosti je pak výklad toho, co se dělá, jak a proč, a neustálá obezřetnost.
Když vaše práce vyžaduje v první řadě činnost intelektuální a vy potřebujete sedět u počítače nebo knih, děti se do tohoto procesu zapojují mnohem hůř. Nejsnazší je posadit je před tablet a pustit jim pohádku nebo jim nainstalovat nějaké počítačové hry. Rodič tímto způsobem získá par desítek minut relativního klidu, ale i výčitky svědomí, že je špatný rodič.
Když jdou děti konečně do školek a škol
Za problematické se obvykle považuje období, než jdou děti do školky. Když jsou děti ve školce, můžou ženy matky přeci normálně do práce. Jenže často právě tehdy začíná ta pravá bojovka. K ženám s kojenci chová naše společnost ještě určité pracovní ohledy. Je na mateřské nebo rodičovské, takže má právo říct pracovním úkolům ne. Jakmile jsou děti v institucích, nemá se maminka už na co vymlouvat, o děti je přeci postaráno. Jenže pracovní doba má trvat osm hodin denně – klasická doba zaměstnání různého typu vykonávaných v kancelářích je od devíti do pěti. A většina školek zavírá v půl páté. Školní vyučování na prvním stupni končí ještě mnohem dřív. Navíc nebývají školy a školky v blízkosti zaměstnání, takže potřebujete čas na transfer. Pokud je dítě jedno, nějak se to vymyslí, přivstanete si, rodiče se ve vyzvedávání střídají, domluvíte se s kamarádkou, že vezme i to vaše. Pokud je jich ale víc a každé v jiné instituci, a navíc jedno chce na balet a druhé do výtvarky, musí pracující matka ke svým úkolům přidat ještě koordinaci aktivit několika dalších osob – naplánovat rozvoz a svoz dětí z jejich školek a škol, rozvoz a svoz do kroužků. A často zjistí, že to prostě stejně s tou osmihodinovou pracovní dobou nedá.
Takže snížit si úvazek? Nebo co takhle na dvě hodiny denně homeoffice? Pavla, obchodní manažerka středně velké firmy, to takto dělala. Ráno brzo vstát, rozvozit děti, jedno do školky, druhé do školy, potom do vedlejšího města do práce, ve které byl každý den frmol. Že by si během pracovní doby třeba napsala nákupní seznam nebo probrouzdala stránky cestovních kanceláří, kam by se mohli vypravit na dovolenou, nepřipadalo v úvahu. Po šesti hodinách do auta, do školy, do školky, děti do kroužku, na nákup, večeři, uložit děti. A když je klid, všechno hotovo, znova otevřít počítač a pěkně dvě hodinky ještě popracovat. Kolem jedenácté večer měla volno. Třeba na žehlení.
Lepší než drátem do oka
„Lepší než drátem do oka“ se u nás říká, když něco není úplně skvělé, vlastně je to docela bída, ale všichni si uvědomujeme, že by to mohlo být mnohem horší. A takhle je to i s možností práce z domova, když máte malé děti. Když vám pomůžou prarodiče, když máte v bytě pracovnu, kde vám děti nehospodaří, a když vyděláte tolik, že nechat někoho na dvě tři hodiny denně povozit kočárek není žádné drama, může to fungovat výborně. Sám o sobě by se ale tenhle způsob práce neměl považovat za nějaké ulehčení života rodičů. Výhodný je především pro zaměstnavatele. Pro zaměstnankyně a zaměstnance může znamenat větší stres, vyšší náklady a domácí tenze. Ale rozhodně je to lepší, než drátem do oka.
Autorka je vysokoškolská pedagožka.