Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Otec na rodičáku, vol. 2

Otcovství mezi patriarchátem, feminismem a levicí je jedna z možných cest ke společenské revoluci.

Jak se blíží konec mého rodičáku, se mi čím dál častěji vkrádá potřeba vyrovnat se s tím, co jsem se na něm naučil, ale také s tím, co jsem si myslel, když jsem s ním začínal. Když se dneska začtu do textu, který jsem psal ve znamení čerstvého prožitku otce na rodičovské, je mi jasné, že jsem tehdy psal o něčem, co jsem znal jen zběžně. Šlo o první dojmy, které byly nicméně tak silné, že jsem měl pocit, že jsem skutečně do hloubky zakusil, o co při tom být otcem na plný úvazek vlastně kráčí. Po roce a půl na rodičáku a víc než roce od prvního textu na jednu stranu vím, že jsem se pletl, na stranu druhou je ale pro mě moje rodičovská role a většina toho, co je s ní spojené, tak samozřejmá, že nebýt možnosti podívat se na sebe zpátky časem, ani bych si jejich nesamozřejmost neuvědomoval. Za ten rok a půl se otcovství stalo dost možná mou první identitou. Děti a všechno, co s nimi souvisí, se zařadily mezi má oblíbená konverzační témata. A naprosto zásadní bylo moje zapojení do komunitní rodičovské skupiny MamaTata – trávit spolu s dalším tatínkem každý týden jeden den jako průvodce dvanácti dětí je asi ta nejvyšší škola, do jaké jsem kdy chodil.

Otcovství ještě nezačalo

Na rozdíl od mých osobních zkušeností se toho ve společnosti za ten rok a půl moc nezměnilo. Snad jen, že téma osobního a politického se častěji promítá do různých „gender wars“, které čas od času zazmítají částí české společnosti. Děti z těchto bojů ale většinou trochu vypadávají – asi proto, že většina z nás považuje pedagogiku za méně vzrušující než politiku. Nechci je sice povolávat do zbraně jako dětské vojáky, rozšíření bitevního pole by si ale tenhle boj určitě zasloužil. Už proto, že do značné míry tahle bitva pořád vypadá jako „kluci proti holkám“.

Osobně můžu říct, že dneska už mi otcové, kteří nechávají péči o své malé děti na matkách, vyloženě pijí krev. Nejenže je to nespravedlivé k ženám a dětem, je to i hloupé, protože do značné míry dobrovolně přistupují na riziko, že už nikdy nenajdou cestu ke svým dětem.

debatě o tom, patří-li dvouleté děti do školky, či ne, se to projevilo tím, že „zachráncům“ nebohatých dítek odkládaných do školek otcovská náruč na mysl ani nepřišla. Osobně můžu říct, že dneska už mi otcové, kteří nechávají péči o své malé děti na matkách, vyloženě pijí krev. Nejenže je to nespravedlivé k ženám a dětem, je to i hloupé, protože do značné míry dobrovolně přistupují na riziko, že už nikdy nenajdou cestu ke svým dětem. Zlaté časy před neolitickou revolucí, kdy otcové mohli přebrat výchovu synů aspoň na počátku puberty a učit je lovit, jsou pryč. Pryč je i doba, kdy se otci vykalo, líbala se mu ruka a on s dětmi zůstával jako potenciálně trestající superego, které se potomci snažili až do smrti potěšit. Industriální společnost a moderní psychologie nás společně zbavily patriarchátu. Jak jsem psal už před rokem, dnes už nemá smysl mluvit o sexistické strukturální nerovnosti jako o patriarchátu. Feministické teorie i praxe, které na tomto pojmu ulpívají jako na adekvátní analytické kategorii, jsou sto let zpátky za realitou. Ony samy jsou ostatně důkazem, že patriarchát je dávno v rozkladu. Pokud se budeme bavit jen trochu historicky, dojdeme k tomu, že už nástup kapitalismu umožnil stírání petrifikovaných rolí mužů a žen.

Pak ale moje dcery trochu povyrostly a já si uvědomil, že je to o něco složitější. Jakkoli totiž dnešní společnost nemá patriarchální strukturu, je tady pořád dost toho, co na naší mysli leží jak můra a stále nás tlačí do jistých forem. Otloukáme se jako bábovičky. Otcovství ještě nezačalo a „patriarchát“ trvá. Přinejmenším ve spoustě příběhů, na nichž vyrůstají naše děti.

K čemu jsou holky na světě?

Otázka, co všechno ovlivňuje formování našich vzorců chování, je pochopitelně dost spletitá. Přinejmenším od doby, kdy starší, čtyřletá dcera přešla od přání být princezna Elsa k tomu, že bude Spidermanem, mi ale došlo, že pohádkové vzory hrají důležitější roli, než jsem si myslel. Čímž se prohloubila skepse, kterou jsem pociťoval už nějakou dobu. Když se totiž holky přehouply přes fázi hegemonie roztomile bezpohlavního Krtka a sympatické Peppy Pašíkové, zjistil jsem, že spolu plujeme na rozbouřených vodách genderově zcela nevyvážené dětské literatury, která mi v podobě zmatených představ a také několika tuctů knížek zbyla z dětství. To, co bylo ještě před rokem abstraktním věděním, že v podobě Sněhurek, Šípkových Růženek, Popelek a spol. je lidová pohádková tradice pěkně sexistická, se zkomplikovalo. Najednou prožluklost pohádek o tom, jak kolemjdoucího pitomce nenapadne nic lepšího než spící nebo podle všeho mrtvou holčinu začít ocicmávat, byl ten nejmenší problém. Těmhle na prvním pohled slizkým pohádkám se dalo snadno vyhnout. Daleko horší je, že dětská produkce, podobně jako ta dospělá, míří primárně na kluky a pro holky tu byla vlastně jen jedna cesta.

Můj pokus číst Děti z Bullerbynu ztroskotal hned u druhé kapitoly. Potom co jsem přečetl, že Lasse bude „inžinýrem“ a Bosse náčelníkem indiánů, nekompromisně jsem zcenzuroval, že vypravěčku Lisu ohledně její budoucnosti napadlo jen to, že bude maminkou. Pak jsem knížku raději odložil. O poznání lépe jsem se dokázal vypořádat s Trnkovou Zahradou. Knížka, kterou jsem jako dítě sám nečetl, mě sice okouzlila, ovšem hned zpočátku jsem se rozhodl k razantnímu kroku a pro potřeby svých dvou dcer přegenderoval pět kluků na pět holek a důsledně v tom pokračoval dál. Bez problémů jsem tento zásah před svým literárně-kritickým svědomím obhájil tím, že prostě nechci, aby moje holky vyrůstaly v přesvědčení, že dobrodružství je klukovskou výsadou.

Asi proto, že jsem sám v dětství příběhy miloval, vcelku automaticky jsem materiál pro dětskou imaginaci pokládal za něco důležitého. A když se ta starší pokaždé při sledování kresleného seriálu o Aladinovi zneklidněně ptala: „A kde je princezna Jasmína? Co dělá?“, pochopil jsem, jak moc na něm záleží. V prvé řadě jsem si musel rázně zkomplikovat své vlastní nostalgické návraty do dětství a smířit se s tím, že spousta se jich neuskuteční. Knížek se silnými ženskými hrdinkami bylo totiž za doby mého dětství jak šafránu. Ke svému zděšení jsem zjistil, že „bullerbynským syndromem“ trpí i jinak naprosto skvělé příběhy o muminech. Muminkova maminka je až patologicky pečující a slečna Ferka je většinu času nesnesitelná fiflena. Naštěstí tu pro mě a moje holky byla Pipi Punčochatá a hlavně hrdinky filmů Hayao Miyazakiho. Právě díky Naušice, Satsuki a Mey nebo Ponyo jsme se vymotali z bludiště klučičích hrdinů do zaslíbené země silných holčičích hrdinek.

Radosti otce teoretika

Pravda ale je, že sebevíc japonského anime děti nezachrání, pokud jim rodiče nevyjdou vstříc. A to nejen ti jejich. Jednou z prvních divokých zón je dětské hřiště, pro děti lákavý prostor, pro rodiče někdy místo nežádoucích konfrontací. I když je otec, který se pravidelně pohybuje s batoletem na hřišti i dopoledne, rychle prokouknut a má šanci, že sklidí přízeň pravidelných návštěvnic jako sympatická bílá vrána. Hřiště nabízí kromě hádek o tom, kdo dřív komu sebral erární bábovičku i zajímavější situace. Třeba to, jak rozdílně k dětem přistupuje většina mužů a většina žen. Matky děti na nebezpečnějších atrakcích spíš drží zpátky, kdežto otcové je povzbuzují. Mé zážitky svědčí i o tom, že jsou muži čím dal častěji odhodlaní předat vlastní zkušenost dětství svým potomkům bez ohledu na to, zda jde o syny nebo o dcery. Zároveň je pro ně v drtivé většině případů čas s dětmi maximálně víkendovou záležitostí. Z toho vcelku logicky vycházejí lépe kluci, které k prosazení a dobrodružství vedeme od prvních dětských knížek.

Recept na feministickou revoluci může být překvapivě jednoduchý: péče a výchova rozdělená rovnoměrněji mezi muže a ženy. Jsou to tedy otcové, kdo může udělat pro změnu nerovnosti mezi muži a ženami nejvíce.

A tak jsou dětská hřiště prostorem, kde lze snadno ověřit smutnou skutečnost, že vzhledem k převládajícímu podílu žen na výchově, ať už se jedná o matky na rodičovské nebo učitelky ve školkách, jsou tím, kdo reprodukuje sexistickou strukturu společnosti, mnohdy samy ženy. Právě od ženy nejspíš malá holčička poprvé a pak ještě mnohokrát zaslechne větu: „Tohle holky nedělají.“ Není to vlastně nijak paradoxní. Jsou to přece ženy, jež si musí v prvé řadě internalizovat genderovou nerovnost. Dokonalou ilustrací může být animovaný film Rebelka, v němž hlavní hrdince, skotské princezně Meridě, brání v nespoutaném životě a do genderově konformní pozice ji nutí nikoli její otec, poněkud prostoduchý medvědobijec, ale intelektuálně zdatnější matka. Muži v celém procesu mohou stát stranou a dokonce mít i pocit, že v jejich společnosti nic jako hluboce zakořeněná genderová nerovnost neexistuje, protože oni sami se nikdy nestali primárním cílem podobného tlaku jako Merida.

Zkušeností, která je podobně nenahraditelná jako zůstat s dítětem na rodičáku, pro mě od loňského roku bylo „průvodcování“ v MamaTata. Trávit den s dvanácti dětmi byla jedna z největších výzev, jakým jsem kdy čelil. Parta rozjívených a hladových dětí dokáže vystavit nervy zatěžkávací zkoušce. Možná až „průvodcování“ mě umožnilo si naplno uvědomit, jakou zodpovědnost na sebe výchovou člověk vlastně bere a do jaké míry výchova formuje osobnost malých dětí – v tomto případě nejen těch svých. Ale také jsem si velmi záhy uvědomil, jak moc jinou dynamiku vnáší mezi děti mužská přítomnost a že právě jako muž jim můžu nabídnout něco, co se většině dětí nedostane – signál, že genderové role ve výchově nejsou pevně dané. O tom, že takové signály jsou zapotřebí, se ostatně naše skupinka při cestách Prahou přesvědčila mnohokrát. Dvojice mužů s dvanácti dětmi u nás pořád působí jako velká exotika a kadence udivených pohledů dosahovala občas takové úrovně, že jsem měl v prvních týdnech tendenci schovat se do nějakého zákopu. Hodnocení nejspíš klouzalo od „roztomilého excentrismu“ přes „podezřelé výstřednictví“ až k „odsouzeníhodnému podivínství“.  V každém případě vypovídalo jasně o jednom: v naší společnosti platí, že muži ve společnosti malých dětí jsou nesamozřejmí, protože tato role je údělem žen.

Strašidlo feminismu

V poslední době obchází Českem, a to i českou levicí, nové strašidlo – strašidlo feminismu. Děsí skutečně kdekoho. Přitom zrovna na levici by současná vlna levicového a radikálního feminismu měla být vítána jako dohánění starých dluhů. Když totiž feminismus v devadesátých letech tehdy ještě do Československa s velkým zpožděním dorazil, byl vnímán nanejvýš se shovívavou blahovolností jako jeden z nevyhnutelných, napůl bizarních a napůl legračních, průvodních jevů svobody a demokracie – podobně jako následovníci Aštara Šerana. K levici se navíc tehdy feminismus nehlásil, jako ostatně skoro nikdo, vzhledem k tomu, že její obraz byl spojen s předlistopadovou komunistickou diktaturou.

Aktuální vzedmutí sice souvisí s globálními trendy, ale zároveň je logickým doplněním bílého místa na mapě české radikální politiky. Že to některé levičáky může děsit, protože mají pocit, že jsou najednou nespravedlivě vylučování z toho, co považovali za svůj prostor, je možná nevyhnutelným neštěstím současné radikální politiky jako takové. Jejich obavy nejsou ostatně tak nepochopitelné – mladý český feminismus je někdy až zélotský a moc se neohlíží, aby náhodou někomu nešlapal na kuří oka. Ti vyděšení by si ale měli uvědomit, že tak se chová – zvlášť ve svých počátcích – každé radikální hnutí či myšlenkový proud. Do značné míry jejich zhrzenost znamená pouze to, že je jim podávána jejich vlastní medicína. Náhle se ti, kteří měli vždy pochopení pro jakkoli přehnané a jednostranné emancipační strategie, vratké kvaziteoretické konstrukce a ideologické bludy třeba Afroameričanů nebo dekolonizujících se národů v šedesátých letech, stahují do defenzívy ve chvíli, kdy se ocitli v „privilegované“ pozici, aniž by sami nějaká privilegia cítili.

Levicový emancipační projekt by měl dokázat feministickou kritiku vstřebat, zahrnout a používat. Měl by být i jejím korektivem v tom, že je žádoucí vyhnout se schematismům, dělícím společnost na feministky (a feministy) a sexisty. Potom hrozí zapouzdření v sterilním manicheismu „gender wars“. Že sexismus a genderová nerovnost jsou jedním z dlouhodobě nejtrvalejších problémů našich společností, je těžko zpochybnitelná realita. Že očividně vytváří štěpící linie i mezi těmi, kdo si přejí společenskou změnu k větší svobodě a rovnosti, vede mimo jiné i k otázce, co je pravdy na heslu, že příští revoluce bude feministická, nebo nebude vůbec.

To mě přivádí zpátky k otázce rodičovství. Recept na feministickou revoluci totiž může být překvapivě jednoduchý: péče a výchova rozdělená rovnoměrněji mezi muže a ženy. Jsou to tedy otcové, kdo může udělat pro změnu nerovnosti mezi muži a ženami nejvíce. Třeba tím, že budou brát své otcovství vážně a aspoň na čas půjdou na rodičák. Musíme ovšem jako společnost rovnoměrnější podíl na výchově podporovat. Pokud si nepleteme revoluční změnu s revolučním gestem, které znamená příslovečný „bordel v ulicích“, pak je proměna rodičovství a výchovy příležitostí k reálné a závažné změně naší společnosti.

Autor je redaktor A2 a publicista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image