Squatujeme mediální prostor od roku 2013

V Naganu se zrodil český národ

Přesně před dvaceti roky vyhráli čeští hokejisté olympijské zlato v japonském Naganu. Vznikl největší mýtus novodobé české historie.

„Otevíráme zlatou bránu olympijského turnaje. Jsme olympijští vítězové. Přepište dějiny!“ křičel rozechvělou fistulí komentátor Robert Záruba 22. února 1998. Český hokejový tým porazil Rusko jediným gólem, dělovkou od modré z hokejky obránce Petra Svobody. Hokejisté koučovaní Ivanem Hlinkou proměnili sen vyhrát turnaj století ve skutečnost. Mnozí hráči včetně legendárního Dominika Haška či Jaromíra Jágra se z alkoholového opojení probouzeli až o několik dní později – při oslavách na davem přeplněném Staroměstském náměstí. A mnozí fanoušci (rozuměj skoro všichni obyvatelé země) se z něho neprobudili dosud. Není divu. V tehdejší euforii se zrodil mýtus o Naganu, který svým dosahem zdaleka překonává různé významné události českého národa.

Šílený Hlinkův experiment

Spíše než mýtus ale připomínalo před dvaceti roky Nagano pohádku. Slovutná NHL se po letech dohadování uvolila, a poprvé v historii pustila své hráče na olympijský turnaj. Říkalo se, že hlavním důvodem nebyla vyhandlovaná finanční kompenzace a tlak amerických médií, která vlastnila přenosová práva, ale možnost přihrát největší hokejové legendě v zámoří zlatou olympijskou tečku za úchvatnou kariérou. Wayne Gretzky už byl sice herně za zenitem, ale pro „jeho“ kanadský tým měl být takzvaný turnaj století spíše formalitou. Tady už ale začíná nenápadná hra s naracemi, která pomohla vybudovat legendu o zlatých hoších. Skutečně byl turnaj v zemi, kde je hokej více raritou než sportem, nejlépe obsazeným kláním všech dob? Vždyť pouhé dva roky předtím se hrál Světový pohár, kterého se také účastnili borci z NHL. Zrovna Češi si ho pamatovali až příliš dobře. Mančaft spoléhající na hvězdného Jágra prohrál úplně všechno, včetně závěrečné blamáže 1:7 s Německem.

Proč mluvit o Naganu jako největším českém mýtu? Málokdy se Češi cítili být tak moc součástí společného národa. Ve většině lidí rezonuje Nagano dodnes a slouží jako konverzační jistota při pobavení se s kýmkoli.

Právě z tohoto turnaje pramenila nedůvěra hokejových expertů i fanoušků vůči českému týmu. Hlinka navíc budoval olympijský tým dost podivně. I když mohl poskládat tým pouze z krajánků v NHL, zabudoval do něho hráče z české extraligy. Ještě šíleněji pak působila účast matadora Vladimíra Růžičky, který se se svým notně prořídlým mulletem stal dokonce kapitánem. Nikdo si před akcí ani netroufnul bláhovosti typu otřepaných frází jako „Jedeme vyhrát“ nebo „Kdybychom říkali, že si nejdeme pro zlato, byli bychom pokrytci“. Čeští fandové přistoupili na roli malého bojácného národa, který zkusí hrdinně čelit hokejovým monstrům. Lavině mytologických narací tak nic nestálo v cestě.

V pátek třináctého překonali Češi nejen smolnou pranostiku, ale i finský tým vedený kanonýrem Teemu Selannem s přezdívkou Blesk. Zápas hraný brzy ráno ve všední den i vizuál sálající exotickou Asií zapůsobil na Čechy svátečním dojmem. Narušil zaběhnutou rutinu školního či pracovního dne a stmelil jinak odcizené spolužáky a kolegy v jeden fandící celek. Tohle bylo víc než pouhé sportovní fandění. Snad nikdy v historii si média nedala takovou práci, aby každý tým dostal směs přízvisek mísících hokej s nacionální stereotypizací. Američané byli ztělesněným sebevědomím, Kanaďané zase arogantně „namistrovaný“ národ. Švédsko táhli hokejoví vikingové Peter Forsberg a Mats Sundin s typickým severským chladem v očích, Rusové spoléhali na „raketu“ Pavla Bureho s legendárním zlatým řetízkem na krku. Titěrní Kazachstánci měli ve svých řadách slavné bratry Koreškovy, kteří pomohli zmírnit osmigólový debakl s Českem. Rusové potom v posledním zápase skupiny shodili Čechům hřebínek a do nemilosrdného play off mířila Hlinkova družina jako absolutní outsider.

Malé podvody malého národa

Češi dokázali svou roli outsidera sehrát i v první třetině proti USA. Po prachbídném výkonu prohrávali díky Haškovi pouze o gól. V Česku přitom navzdory kapitalismu, pracovnímu zákoníku i školním řádům kvůli zápasu zmizely všechny hierarchie a každý mohl být součástí českého fanouškovského národa. Ve čtvrtfinálové pauze pronesl Růžička legendární proslov, hráči se sebrali, Jágr skóroval a Američané se pakovali zpátky do NHL. Pocit zadostiučinění a jedny z prvních veřejných protiamerických nálad od pádu komunismu jen umocnily informace o tom, že hráči hvězd a pruhů porážku neunesli a v zuřivosti rozbili vybavení hotelových pokojů. Co na tom, že zpětně někteří čeští hokejisté prozradili, že „Růža“ tehdy vyštěkal několik tradičních frází typu „Jdeme do toho“ a „Bojujeme“. Málokoho také zajímalo, že Američané byli zvyklí na užší typ kluziště, a proto nestačili v posledních dvou třetinách fyzicky ani takticky. Za dveřmi už čekal semifinálový duel s Kanadou, který měl být vyzváním samotných hokejových polobohů.

Česko už nežilo ničím jiným. Podobnou euforii si lidé nacvičili o dva roky dříve, při nečekaném postupu fotbalistů do finále mistrovství Evropy v Anglii. I tehdy s pověstí trpaslíka téměř dosáhli na nebesa. K nim nám měl po dvou letech pomoci spasitel. Brankář Hašek předváděl na ledě zázraky a komentátoři si nedopustili mluvit o něm – s notnou dávkou familiérnosti – jako o „Dominátorovi“. Možná proto byl celý zápas pojímán jako nesmiřitelný souboj mezi ním a jeho kanadským protějškem Patrickem Royou. Gólman s lehce autistickými pohyby působil na ledě démonickým dojmem podobně jako zbytek týmu javorového listu, jehož hlavní devízou měla být tvrdost na hranici zákeřnosti. Česká hokejová veřejnost přesto věřila mytickému zlatému teleti českého hokeje, které praví, že naše hokejisty zdobí hokejová inteligence, schopnost improvizace či chytré bránění levým křídlem. Přitom Kanadě i Rusům dali Češi gól „golfákem“ od modré, takže nakonec nad onou vzývanou chytrostí zvítězila tvrdost. I Hašek přiznal, že si ve výstroji vypomáhal ne zrovna dovolenými vycpávkami. Jeden takový jeho „salám“ na rameni pomohl k vyřazení Kanaďanů na nájezdy. Chrabří a stateční Češi ostatně porazili zámořského favorita nepříliš zmiňovanou výhodou evropských týmů. Samostatné nájezdy se v zámoří v té době vůbec nejezdily, což bylo na neumných pokusech prostřelit Haška více než znát.

Pitka u prezidenta a všude

Historie se ale na detaily neptá. Zlo bylo poraženo i ve finále, i když tehdejší snaha vyvolávat ducha protisovětských nálad působila hlavně na mladší generaci spíše trapně. Přesto už nikdy v dějinách asi nevstalo tolik Čechů brzy ráno v neděli. Masové sledování vytvořilo nevídaný rekord v energetické zátěži sítí. Bdící fanoušci si kromě televizí totiž o přestávkách hromadně vařili kafe. Po úporném finále ale radost z úspěchu českých reprezentantů vypukla naplno. Lidé vtrhli do ulic jako Češi. Češi slavící, vlajkami mávající, v autech troubící a s cizími se objímající. Magickým místem se stalo zaplněné Staroměstské náměstí.

Jak se ukázalo, turnaj byl pouhopouhým začátkem budoucího běsnění. Zcela opilý tým se o pár desítek hodin později potácel po zahradě tehdejšího prezidenta Václava Havla a kolem se tísnily i desítky novinářů. Havel tehdy vtipně reagoval na fanouškovský slogan „Hašek na Hrad“ nabídkou prezidentování brankáři Buffalo Sabres. Prezident přitom byl ještě v době finále operován ve střešovické nemocnici, ale jako bývalý dramatik si nenechal ujít příležitost hráčům poděkovat.

Mnohem bizarnější je z dnešního pohledu tisková konference, kde množství alkoholu nedovolilo některým ani srozumitelně mluvit. Jak ale říkal režisér celé veselohry Hlinka, Čechoameričan Svoboda byl na tom mnohem hůř. Už neuměl ani česky. Narvané Staroměstské náměstí zaplavené národní euforií se stalo i místem nenápadného návratu někdejší hvězdy normalizační popkultury Michala Davida, který stvořil hokejovou hymnu. Výjimečnost celé události v národním rozsahu potvrdila i televizní sledovanost. Jak nedávno v reakci na sledovanost prezidentské debaty na České televizi připomněl Záruba, nejsledovanějším pořadem všech českých dob nebylo finále, ale přílet zlatých hokejistů na Ruzyň.

Rozmělnění mýtu v realitě

Proč mluvit o Naganu jako největším českém mýtu? Málokdy se Češi cítili být tak moc součástí společného národa. Ve většině lidí rezonuje Nagano dodnes a slouží jako konverzační jistota při pobavení se s kýmkoli. Ani sametová revoluce neměla takový stmelující dopad. Lidé ji interpretují odlišně se zcela odlišnými pocity, v návaznosti na její individuální přínos. O nesporném sportovním úspěchu ale debatovat nelze. Mýtus Nagana nicméně paradoxně odkouzlují jeho někdejší stvořitelé. Snaha sportovních novinářů svést se na vlně zájmu vyústila v hokejovou přesycenost, která vrcholila každou olympiádu neúnosným tlakem na hráče, kteří by se podle očekávání všech měli pokusit o nové Nagano. Jenže žádné další se nekonalo, ani konat nemohlo.

Legendu nejvíce pohřbívají i další osudy Hlinkovy party. Tehdejší bohové se časem ukazují být pouhými lidmi. Jágr sice pořád hraje, ale nyní v prvoligovém Kladně, protože NHL o jeho služby už definitivně ztratila zájem. Hašek po třech ukončeních kariéry, která odvolal, a ublížení na zdraví protihráči při in-line hokeji, aktuálně utápí miliony v podnikání s energetickým nápojem, který propaguje směsně s tím, že to žádný energeťák není. A Růžička pronáší proslovy v soudní síni, kde čelil obvinění z braní úplatků, aby zajistil hráčům místo v hokejové Slavii. Proti dnešní trudné realitě o to více vyznívá zlato z Nagana jako jakási výjimečná událost, která se před dvaceti roky stala symbolem malého, ale udatného českého národa.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image