Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Proč petice proti Babišovi nemá smysl, ale protesty ano

Má-li protestní hnutí uspět, potřebuje více než jen volání po návratu „tradičních stran“. Nový obsah by mu mohli vdechnout třeba Piráti nebo odbory.

Zpravodajský server Novinky přinesl v neděli 11. března zprávu, že petici za odstoupení premiéra Andreje Babiše nazvanou Milion chvilek podepsalo od konce února už 160 tisíc lidí. Média zároveň informovala o zpolitizované atmosféře na předávání Českých lvů, kde se řada osobností kulturního světa vyslovila proti útokům prezidenta Miloše Zemana na média a postavila se za Českou televizi. Na středu 14. března je svolána demonstrace pod názvem Zemane – ČT nedáme, o kterou mělo podle Facebooku v pondělí zájem už 17 tisíc lidí. Děje se tak necelých deset dní poté, co masové protesty proti jmenování komunistického poslance Zdeňka Ondráčka na pozici předsedy Komise pro kontrolu činnosti GIBS vedly k jeho rezignaci (ačkoli on přímou souvislost s protesty popřel).

S odbory v zádech by pro Babiše, Zemana a další nebylo vůbec jednoduché smést celé protestní hnutí ze stolu s tím, že jde jen o nespokojenost od reality odtržené pražské kavárny.

V české společnosti, nebo alespoň její části, to vře. Vzletné výzvy na obranu demokracie ale mohou snadno vyznít naprázdno. Protestní hnutí proti současným politickým špičkám nemá šanci uspět, bude-li jen zosobněním předchozích liberálních pořádků, proti kterým se voliči celkem jasně vyjádřili jak v parlamentních, tak prezidentských volbách.

Nepřenechat protesty Kalouskovi

Požadovat odstoupení Andreje Babiše formou petice se zcela míjí účelem. Babiše do jeho role vynesly demokratické, podle všeho zcela regulérní volby. Ačkoli výzva k Babišově odchodu jistě nevyjadřuje nespokojenost jen s jeho osobou, ale s celkovým děním ve sněmovně, kampaň namířená proti premiérovi konkrétně působí zejména jako protest proti výsledku voleb. To je jednak nepochopením demokratického procesu, jednak i značně povýšené gesto, které nebere v potaz, že většina voličů volila právě Babiše, a nikoli amorfní hnutí ANO, které bez něj nic nereprezentuje. Nemá navíc smysl se domnívat, že by případné nové volby nyní dopadly jinak.

Aby bylo jasno: odmítnutí této petiční akce rozhodně neznamená podporu pro premiéra, který ve svých rukou koncentruje ohromnou mediální moc a kapitál, k němuž přišel ne vždy transparentními způsoby, a který svými politickými kroky činí vše, aby ještě prohloubil toto provázání politické a ekonomické moci. To, že za minulého režimu zřejmě ochotně spolupracoval se Státní bezpečností, mu na sympatiích určitě nepřidává, i když tato skutečnost nemá na současné demokratické uspořádání, na rozdíl od jeho porevolučních aktivit, téměř žádný vliv.

Nicméně petiční akce za jeho odstoupení nemají smysl ještě z dalších důvodů. Do role jediné demokratické alternativy se pasují strany tzv. demokratického bloku čili liberálové představující staré pořádky. Že by právě návrat předbabišovské liberální politiky ale mohl kohokoli kromě již přesvědčených voličů těchto stran nějak politicky inspirovat, je naprostým nepochopením současné situace. Většina voličů se vymezila antisystémově právě proti létům vlád těchto „tradičních“ stran, které nemají šanci do debaty vnést nic nového. Právě proto ovšem má smysl protestovat proti konkrétním krokům, ať už Babišovy vlády či prezidenta Miloše Zemana, a dávat těmto protestům obsah, který bude představovat alternativu a nejen vágní nostalgii po starých dobrých časech před nástupem populistů.

Vzhledem k tomu, že se levice už roky snaží upozorňovat, že údajná demokratičnost liberálního systému nefunguje stejně pro všechny, mohou pro levičáky znít výkřiky o zániku demokracie z řad liberálních elit nepatřičně. Ovšem jak zcela správně poznamenal na těchto stránkách Pavel Karous v souvislosti s protesty proti Ondráčkovi, levice by se měla namísto pasivního ofrňování nad protesty snažit dávat jim správný obsah. Jinak totiž hrozí, jak ukázal spor o Tomia Okamuru v pozici místopředsedy sněmovny, že se nejhlasitějším zastáncem antifašismu a antirasismu stanou zdiskreditované postavy jako Miroslav Kalousek. Nenechme je politicky znevážit i tato zásadní témata.

Plánovaný středeční protest je dobrý příklad: nezávislost médií přece není levici lhostejná a na potřebě nestranného veřejnoprávního zpravodajství se jistě s liberály shodneme – nemá proto smysl přenechávat protesty zcela v jejich režii. Bylo by proto záslužné, aby se na středeční demonstraci za ČT spolupodílely i levicové iniciativy, které jsou schopny upozorňovat na to, že demokracie se nerovná jen svobodu jedince, ale nese s sebou také nutný sociální rozměr. Jak napsaly kolegyně Apolena Rychlíková a Saša Uhlová, nikdo to za nás neudělá.

Polský příklad

Pokud se tak nestane, hrozí demokratickému hnutí vyčpění a levici jen pokračující a prohlubující se marginalizace. Příklad si můžeme vzít ze sousedního Polska. Liberální hnutí KOD, které se na začátku slibně vymezovalo proti vládě Práva a spravedlnosti Jarosława Kaczyńského, nenalezlo pro svůj protest žádný jiný obsah než strašení koncem demokracie. To zcela evidentně nezabralo, neboť voliči PiS jeho kroky nevnímají jako nedemokratické, jak ukazují i nedávné sociologické výzkumy. Vládní straně tak stabilně roste podpora. Lídr KODu Mateusz Kijowski se navíc zkompromitoval osobním skandálem (neplatil alimenty na své děti) a hnutí se nakonec stalo jen klubem pro voliče bývalých liberálních vlád, kteří se utvrzují v tom, že dřív jim bylo líp.

Nová levicová strana Razem po nelehkém rozhodování odmítla v těchto protestech s liberály vystupovat na jedné platformě, čímž se ovšem odsoudila k neviditelnosti – více než tři roky po svém založení se její preference stále pohybují okolo dvou až tří procent. Přitom spojení s liberály v konkrétních tématech neznamená nutně zaprodat se: důkazem je nejefektivnější společenská mobilizace posledních let, tzv. Černý protest, kterému se podařilo pozastavit zákon úplně zakazující potraty v Polsku. Jeho vedoucími postavami se staly jak političky Razem, tak známé tváře liberální politiky. Právě přítomnost levicové rétoriky dokázala protestu dát určitý sociální rozměr, díky němuž si iniciativa získala podporu i žen z malých měst a nižších příjmových kategorií. Ty pochopily, že na případný úplný zákaz potratů by nejvíc doplatily právě ony, jelikož by si na rozdíl od svých velkoměstských kolegyň nemohly dovolit podstoupit zákrok v zahraničí.

Černý protest ukazuje, že se lze spojit v boji za demokratické fungování státu, aniž by se v něm ztratil hlas připomínající i sociální spravedlnost. Protesty proti Babišovi a Zemanovi neuspějí, budou-li jen voláním po návratu politiky „tradičních stran“. Navíc v Česku na rozdíl od Polska nebo Maďarska ještě není tak zle, jelikož Babiš – na rozdíl od Kaczyńského či Orbána – ještě plně nevyrazil do války proti „elitám“. Tváří se naopak, že by vlastně do určité míry chtěl být s nimi zadobře, což naznačuje například jeho opatrná evropská politika. Proto se ani protestní hnutí nemusí nutně propadnout do neproduktivního souboje tábora starých elit se zbytkem společnosti, je tu stále možnost, že bude pestřejší.

S Piráty i odbory

Nedělejme si ovšem iluzi, že pár malých a roztříštěných levicových skupin dokáže obsah těchto protestů výrazně formovat. Jedinou současnou progresivní hybnou politickou silou, která pochopila, že voliči mají oněch tradičních stran dost, jsou Piráti. Právě oni jsou ve výsadní pozici udávat alternativní směr protestnímu hnutí, aby nebylo jen voláním po návratu ke starým pořádkům. Piráti by mohli protestní hnutí prohloubit a vnést do něj nová témata a myšlenky. Pro stranu samotnou je to zároveň příležitost, jak mediálně vděčně prezentovat své politické cíle. A to zejména v situaci, kdy celá řada jejích voličů nyní stranu kritizuje za to, že ztratila drive ze své předvolební kampaně.

Pokud ovšem chtějí organizátoři protestů skutečnou změnu a chtějí se poučit ze svých chyb, měli by začít vyjednávat o podpoře protestů ze strany odborů. S odbory v zádech by totiž pro Babiše, Zemana a další nebylo vůbec jednoduché smést celé protestní hnutí ze stolu s tím, že jde jen o nespokojenost od reality odtržené pražské kavárny. Oběma politikům lze vytýkat antisociální kroky a právě zde by měly odbory velký prostor k formulování svých požadavků. Odborovou organizaci navíc najdeme leckde – i ve veřejnoprávních médiích. Doufejme, že na protestech nebudou chybět.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image