Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Vybudujme společnost jako ve Star Treku

S rakouským filmařem a ekonomem Christianem Todem jsme hovořili o nepodmíněném základním příjmu.

Rakouský režisér Christian Tod představil na festivalu dokumentárních filmů Jeden svět v Praze svůj snímek Free Lunch Society (Oběd zdarma pro všechny). Jeho tématem je nepodmíněný základní příjem – finanční obnos, který by stát pravidelně vyplácel všem svým občanům bez rozdílu. Jak by zavádění občanského příjmu vypadalo? Kde by se na něj vzaly peníze? A jak by vypadal svět, ve kterém bychom už nepracovali kvůli strachu o živobytí, ale dělali to, co nás baví?

Co vás přivedlo k natočení filmu o nepodmíněném základním příjmu?

Vystudoval jsem ekonomii a všeobecný základní příjem bylo moje oblíbené téma už na univerzitě. Oslovilo mě, protože to odpovídá mým představám o ekonomice. Jsem velký fanda seriálu Star Trek, kde je vykreslená utopická společnost ve čtyřiadvacátém století, kde už nejsou peníze a lidé pracují, aby se rozvíjeli a zlepšovali svět kolem sebe. Pracují proto, že to dělají rádi, a ne proto, že je k tomu žene strach o přežití. Takovou společnost bychom měli začít vytvářet.

Jedna z námitek proti základnímu příjmu ale zní, že by po jeho zavedení většina lidí pracovat přestala a společnost by se naopak zhroutila. Co si o tom myslíte?

Empirické výzkumy ukazují přesný opak. Už padesát let se v tomto směru dělají různé experimenty – největší z nich proběhly ve Spojených státech a Kanadě v šedesátých a sedmdesátých letech. Ukázalo se, že lidé nepřestali pracovat a dokonce ani neomezili počet hodin strávených prací. Mnozí začali studovat vysokou školu, stali se podnikateli a našli si takovou práci, která více odpovídala jejich talentu.

Samozřejmě by bylo špatné, kdyby lidé dostávali jen nízkou částku a současně by se zrušily veřejné služby.

Spousta lidí, včetně řady mých přátel, má totiž problém s tím, že vystudovala něco, co jim nařídili rodiče, protože to bylo lukrativní. Obvykle jde o právníky nebo lékaře. Znám doktory, kteří k medicíně neměli žádný vztah, ale podřídili se rodinné tradici. A popravdě, mám strach léčit se u někoho, kdo k tomu nemá talent. Nepodmíněný základní příjem by zbavil lidi nutnosti hledat si povolání podle výdělku, a místo toho by jim umožnil rozvíjet skutečné vlohy. Z ekonomického hlediska by došlo k lepší alokaci lidských talentů a zdrojů, což by přineslo víc inovací, efektivnější ekonomiku a více štěstí a svobody.

Jak by to vypadalo v praxi?

Lidé by si mohli zvolit takovou práci, která je těší. Je totiž nesmysl, že lidé nechtějí pracovat, stejně jako je velký mýtus, že by nic nedělali a jen dřepěli doma před televizí. Umím si představit, že kdybychom občanský příjem zavedli hned zítra, dost lidí by na chvíli pracovat přestalo. Po nějaké době by je to ale stejně přestalo bavit a chtěli by se realizovat. Možná by si vzpomněli na to, co chtěli dělat, když byli mladší, a začali by uskutečňovat svoje staré sny. Zavádění občanského příjmu by ale takto neprobíhalo. Musíme to vnímat dynamicky – jako proces, ke kterému bude docházet postupně, a povedou se kolem toho velké diskuse.

Jenže kdo by dělal práce, které jsou namáhavé a náročné, ale společnost se bez nich neobejde? Kdo by třeba dělal popeláře, nemocniční sestry, kdo by pracoval v prádelnách a uklízel?

Je přece spousta lidí, kteří už dnes pracují jako zdravotní sestry a lékaři, protože mají talent a dělají to rádi. V každé společnosti existují lidé, kteří berou své profese jako poslání. A vždycky se najdou tací, kteří chtějí pomáhat druhým. Vždyť u Červeného kříže pracují z devětadevadesáti procent dobrovolníci, kteří své práci věří a kterým dává smysl. Klíčový problém je, když jsou zaměstnanci k těmto pracím nuceni okolnostmi nebo za ně nejsou dostatečně ohodnoceni. Se základním příjmem by to bylo jiné – lidé by se mohli klidně domluvit a vykonávat i takové činnosti, jako je úklid veřejného prostoru. A navíc, po zavedení občanského příjmu by zdravotní sestra ani popelář nemuseli vykonávat jednu profesi pořád, jen proto, že si musí vydělávat na živobytí. Mohli by profese střídat, dělat určité práce jen omezenou dobu a zkoušet nové věci, pokud by je to přestalo naplňovat.

Kde by se ale na občanský příjem v důstojné výši vzaly peníze?

V mém filmu jsem ukázal několik možností, jak ho financovat. Třeba ve Švýcarsku navrhli zvýšit daň z přidané hodnoty, jinde zase navrhují použít mix z různých daní, anebo využít část peněz, kterými disponuje Evropská centrální banka. Třeba v Rakousku dnes máme zhruba padesátiprocentní zdanění příjmů, ze kterých se platí veřejné pojistné systémy. Spočítal jsem, že i při současné míře zdanění by se dal financovat všeobecný základní příjem pro všechny občany ve výši patnácti set eur měsíčně, s tím, že by nepřestalo fungovat veřejné zdravotnictví ani školství. Naopak by se tím výrazně ulevilo střední třídě. Další možností je zdanit obrovský finanční sektor. Kdyby se podařilo prosadit daň ve výši pět procent na všechny finanční transakce, každý Američan, včetně malých dětí, by získal občanský příjem ve výši pětadvacet tisíc dolarů ročně.

Půjde ale něco takového prosadit v současné politické situaci? Moc je přece právě na straně finančního sektoru a velkých vlastníků kapitálu, kteří zdanění brání.

Ne všichni bohatí jsou stejní a stejně sobečtí. Někteří všeobecný základní příjem naopak podporují. Většinou působí v Kalifornii v Silicon Valley – jsou to třeba zakladatelé Facebooku, Googlu a podobně. Právě tihle příslušníci nejbohatší podnikatelské vrstvy, kteří rozvíjejí IT technologie, mají na prosazení občanského příjmu zájem. Sám Mark Zuckerberg nedávno v projevu na Harvardu řekl, že je pro nepodmíněný základní příjem a bude se podílet na jeho financování. A že až někteří absolventi Harvardu zbohatnou, udělají to samé. Myslím, že motivací těchto miliardářů je, že nechtějí žít ve společnosti, kterou trhají na kusy sociální nerovnosti a krize. Prostě nechtějí zemřít v izolaci někde v bunkru na ostrově v Tichomoří, zatímco jejich domovské země budou sužovat sociální bouře. A mimochodem, někteří jsou velcí fanoušci Star Treku a věří ve stejnou utopii.

Opravdu jim to věříte? Nehledají jen záminku k získání dalších zdrojů pro zisk nebo rentu?

Samozřejmě musíme být velmi opatrní. Přesto věřím, že pro občanská hnutí, která podporují základní příjem, se dnes otevírá příležitost k navázání dialogu s touto planetární elitou. Pokud totiž budeme bojovat jen zdola a tlačit na evropské politiky, obávám se, že ničeho významného nedosáhneme. Spojenectví s IT podnikateli oproti tomu skýtá jistou šanci uspět. Hnutí ale musí ohlídat, aby občanský příjem nebyl příliš nízký a sociální situaci lidí ještě nezhoršil – tedy aby se neprosadila neoliberální varianta, která počítá s úplným zánikem sociálního státu.

Jak vysoký by měl být nepodmíněný základní příjem?

Ve svých návrzích mluvím o tom, že by na všeobecný základní příjem měl každý stát vynaložit asi třetinu svého HDP. Když to přepočtete na obyvatele, v Rakousku to dělá asi patnáct set eur měsíčně. V České republice by to bylo o trochu méně. V každém případě by měl být občanský příjem vyšší, než je hranice chudoby, a směřovat někam k úrovni průměrné mzdy. Samozřejmě by bylo špatné, kdyby lidé dostávali jen nízkou částku a současně by se zrušily veřejné služby. V jádru jde přece o to zbavit lidi strachu a zajistit jim důstojný život. Na debatě po promítání mého filmu v Praze mi jeden divák řekl, že pokud bychom práci oddělili od placeného příjmu, práce by ztratila svoji hodnotu, protože měřítkem jejího ocenění jsou právě peníze ze mzdy. Jenže to je nesmysl. Ty nejcennější práce, jako je výchova dětí nebo péče, nejsou penězi odměňovány vůbec. A vezměte si, jak směšně nízké platy mají třeba učitelé nebo vzpomínané zdravotní sestry…

Velkým tématem, které souvisí se zaváděním základního příjmu, je automatizace, nástup průmyslu 4.0 a nahrazování lidské práce roboty. To je důležitý argument pro občanský příjem. Jenže spousta lidí stále v automatizaci nevěří a myslí si, že jejich místa ohrožená nejsou.

V souvislosti s automatizací práce zuří mediální válka, která je plná mýtů. Máme tu ovšem několik velmi seriózních studií, které dokazují, že nám automatizace bezprostředně hrozí. Nejslavnější je práce z roku 2013 od dvou vědců z oxfordské univerzity, která tvrdí, že v následujících dvaceti letech je automatizací ohroženo asi padesát procent pracovních míst ve Velké Británii a USA. Dále tu máme studii holandské banky ING, podle níž je v následujících patnácti letech ohroženo až sedmdesát procent míst. Anebo je tu práce think-tanku McKinsey Global Institute, která se shoduje se závěry oxfordské studie. Můžeme namítnout, že ekonomové se většinou pletou a neumějí správně předvídat budoucí vývoj. Jsou tu ale podnikatelé ze Silicon Valley, kteří sami umělou inteligenci vyvíjejí. Tito lidé upozorňují na exponenciální růst ve vývoji technologií a tvrdí, že časem budou ohroženy prakticky všechny práce. Důvod je nasnadě. V první průmyslové revoluci v devatenáctém a dvacátém století kovové stroje nahradily především lidské svaly. Dnes se ale jedná o úplně nový fenomén – stroje totiž nahrazují lidské mozky, učí se samy myslet, inovovat a čím dál více se blíží nám samotným.

Neobjeví se ale po nástupu automatizace nové profese, o kterých zatím prostě jen nevíme, jako to bylo v minulosti?  

Možné to je. Ale má to jedno úskalí – hrozí nám, že budeme udržovat při životě společnost se stávajícími nespravedlnostmi. Ekonom John M. Keynes ve třicátých letech předpověděl, že s rozvojem technologií a růstem produktivity práce budou lidé za sto let muset pracovat jen patnáct hodin týdně. Jenže to se nestalo. A proč? Protože lidé vynalezli takzvané práce na hovno, jak to nazval antropolog David Graeber. Sám odhadl, že asi třicet až čtyřicet procent zaměstnání je dnes zbytečných, nesmyslných a jejich ztráta by nijak vážně nepoškodila chod ekonomiky. Paradoxní je, že se často jedná o ty nejlépe placené práce, jako jsou nejrůznější pozice v managementu, řízení „lidských zdrojů“, finančnictví nebo public relations. Oproti tomu spousta společensky nezbytných prací není ohodnocená vůbec, což je důsledek špatných politických rozhodnutí. A otázka zní: chceme zůstat otroky, kteří jsou nuceni pracovat, nebo dáme lidem svobodu, aby mohli dělat to, co chtějí a co je baví? Klíčové je aspoň trochu lidem věřit.

Může nepodmíněný základní příjem vést ke změně systému – celé ekonomiky i společnosti? 

Ano, je to nutný krok na cestě k systémové změně. Zbavíte lidi strachu o živobytí a spravedlivěji mezi ně rozdělíte nejen zdroje, ale i moc. Lidé by pak získali čas, mohli by se více zapojit do veřejného dění, zabývat se politikou a zajímat se o věci kolem sebe. To může být pozitivní důsledek občanského příjmu. Všichni totiž obýváme planetu Zemi a máme nárok na část zdrojů a statků, abychom žili důstojně. Přerozdělení není jen o nápravě dnešních nespravedlností, ale, jak řekl jeden filosof, je to i klíč k nápravě křivd, které lidstvo napáchalo v minulosti. Mám na mysli nerovnou distribuci bohatství, války, zotročování a podobně. Základní příjem můžeme chápat jako dividenda ze zdrojů, které patří nám všem. Třeba na Aljašce něco takového zavedli pro místní obyvatele poté, co tam byla objevena naleziště ropy. Nemá to co dělat s prací ani zásluhami. Je to prostě příjem z bohatství této planety.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image