Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Když fotbal spojuje

Francie je před nedělním finále v euforii. Po sérii tragických událostí posledních let je to moment, který ukazuje pozitivní obraz multikulturní země.

Začátkem června nebylo ve Francii zdaleka tolik jako obvykle cítit, že se blíží toto dlouho očekávané sportovní klání. Lidé se zdáli unavení z náročného jara, které bylo plné demonstrací, stávek a zklamání z vládních reforem. Shoda nepanovala ani na složení mužstva a v ulicích i v médiích zaznívaly pochybnosti o výběru hráčů. Šéf reprezentace Didier Deschampes, který jako kapitán vedl „Modré“ k titulu před dvaceti lety, totiž vsadil na mladé hráče a doma nechal i některé hvězdy klubové scény, jako třeba hráče Realu Madrid Karima Benzemu. „Didi“, jak se trenérovi přezdívá, se však nechal slyšet, že chce sestavit takový kolektiv, který bude držet pohromadě a potáhne za jeden provaz. A ať už nedělní finále s Chorvatskem dopadne jakkoliv, tohle se mu v každém případě povedlo. Nejen francouzská, ale i zahraniční média totiž na mužstvu s kohoutem na dresu oceňují právě solidaritu a vzájemnost.

Francie má kořeny všude

Euforie se začala šířit po osmifinálovém vítězství Francie nad argentinským výběrem, ulice se zaplnily trikolórami a pařížská radnice začala plánovat umístění velkoplošných obrazovek. Stejně nadšení jako Francouzi a Francouzky byli také hráči. Někteří z nich nepřestávali v rozhovorech opakovat: „Ať žije Francie! Ať žije republika!“

„Tři eura dvacet, a hlavně – jsme ve finále! Do toho, les Bleus,“ říká mi zaměstnanec jedné z pařížských univerzitních kantýn, když mi vydává oběd.

Od středečního vítězství nad Belgií, které znamenalo postup do finále celého šampionátu, je radost a vzájemnost po dlouhé době všudypřítomná. Sledovat zde zápas proti „Rudým ďáblům“ byl jeden z nejintenzivnějších zážitků v životech mnohých z nás, po posledním hvízdnutí sudího jako by se svět na chvíli zastavil. V ulicích zněla Marseillaisa, auta troubila, řidiči a řidičky autobusů vyskakovali na ulici, aby se mohli obejmout s kolemjdoucími. „Jsme hrdí, ale zároveň jednotní. Je to jedna z mála příležitostí, kdy všichni cítíme, že k sobě přes všechno, co se stalo, patříme,“ říká mi Aïscha, která nadšeně utíká s vlajkou v ruce směrem k Champs-Élysées. Bulvár se stejně jako v roce 1998 zcela zaplnil.

Slavilo se všude – na předměstích Paříže či Marseille, stejně jako v aristokratických vilkách v šestém či sedmém okrsku francouzského hlavního města. Na chvíli začalo být úplně jedno, jestli se jmenujete Fatima, Nabil, Sophie anebo Marie-Anne a jestli se vaši rodiče či prarodiče narodili v Maghrebu, Portugalsku, Bretani, Polsku anebo na Antilách, všichni jste Francouzi a Francouzky. Tohoto rozměru jsou si vědomí i sami hráči. Mnoha lidem se do očí nahrnuly slzy, když následující den při tiskové konferenci záložník Paul Pogba prohlásil: „Současná Francie má kořeny všude. Je to tak a je to to, co dělá Francii krásnou Francií. Všichni jsme Francouzi a jsme hrdí, že můžeme hrát v těchto dresech. Já sám jsem nesmírně hrdý na to, že jsem zde vyrostl. Takovou Francii máme a budeme mít rádi navždy.“

Kdekdo by mohl namítnout – a evropská levice to dělá často – že podobné oslavy jsou jen latentní nacionalistická běsnění. Fotbal může mít bohužel mnohdy i tento rozměr, ale jak říká historik Paul Dietschy, fotbal je sport, který společnosti umožňuje kolektivně prožívat historické události, jež ji nerozdělují, ale spojují. „Takové momenty jsou velmi vzácné, a proto bychom za ně měli být rádi a neměli bychom fotbal jednoznačně odsuzovat. Plní nezastupitelnou úlohu,“ dodává v rozhovoru pro deník L’Humanité.

Předměstí není jen frustrace

Zároveň je letošní šampionát úzce propojen také s neustále diskutovaným tématem migrace. Stejně tomu bylo i v roce 1998, kdy byl francouzský tým přejmenován na „Black, blanc, beur“ – černý, bílý, snědý a Zinédine Zidane se svými alžírskými kořeny přispěl k lepšímu soužití a vytvořil vzor hodný následování.

Všechny tragické události, které Francii v posledních letech postihly, vedly k debatám o identitě a zcela proměnily vnímání toho, kdo je či není považován za Francouze. Spolu s tím přišly i restriktivnější migrační zákony. O to jsou emoce národní sounáležitosti důležitější. Podle dat OECD tvoří 78 procent francouzské reprezentace hráči, kteří nepocházejí z kontinentální Francie, nebo se narodili v přistěhovaleckých předměstských čtvrtích.

Jedním z nich je vycházející hvězda „Modrých“ Kylian Mbappé. Tento devatenáctiletý útočník pochází ze severní části Paříže, která patří k těm nejchudším. V Bondy, kde začal fotbal trénovat, šampionátem žijí a podle videa, které natočila redakce L’Humanité, jsou všichni hrdí. „Chceme ukázat, že předměstí neznamená jen frustrované mladé lidi, ale je to také ,Kiki‘. Jsme na něj hrdí!“ křičí zhruba desetiletý chlapec.

Naděje na vítězství je značná, radost z ulic nemizí a i obyvatelé Paříže, kteří jsou vnímáni spíš jako nevrlí a věčně uspěchaní, se usmívají a radují. „Tři eura dvacet, a hlavně – jsme ve finále! Do toho, les Bleus,“ říká mi zaměstnanec jedné z pařížských univerzitních kantýn, když mi vydává oběd.

Silný a významný je také generační aspekt, protože momentálně jsou v ulicích ti samí maturanti, kteří před více než měsícem protestovali proti selekcím na vysokých školách. Tentokrát se ale radují. A radost, láska a nadšení je to, co mladé generaci, která nezažila ani pád berlínské zdi, ani bájné vítězství Francie v roce 1998, zoufale chybí.

Autorka miluje fotbal.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image