Když se nevyplatí pracovat

„Vždycky jsem vzala složenky a to, co bylo nejakutnější, jsem zaplatila. Nájem byl potřeba, věci do školy byly potřeba, jídlo bylo potřeba. Byla jsem sama se dvěma dospívajícími dětmi, neměla jsem stálou práci. A občas mi prostě uniklo zaplacení telefonu, energií a exekuce mám i za jízdu na černo,“ říká potichu Veronika, sedmačtyřicetiletá samoživitelka od dvou dětí. Její první vážné problémy se objevily už v roce 2011. Nejdřív přišla o svou práci v knihkupectví a potom si na jaře zlomila kloub. S manželem se soudila o alimenty, nemoc se táhla a s ní rostla i míra zadlužení, která jí znemožnila návrat do stálé práce. Tak pracuje na černo.

„Mám pravidelně tři práce: uklízím, hlídám děti, dělala jsem v kavárně, myla nádobí. Byly časy, kdy jsem pracovala i šestnáct hodin denně.“ Mnohem raději by nastoupila do stálého zaměstnání, ale má strach. Jednak z toho, že by jí exekuce požrala většinu příjmu, jednak z toho, že by pro potenciálního zaměstnavatele byla od začátku problematická.

Dělat mrtvýho brouka

Ačkoli má u nás dnes exekuci každý desátý člověk a o tom, že systém vymáhání dluhů nebyl nastavený správně, se už otevřeně mluví, jsou exekuce pro část společnosti stále ještě tabu a známka nedůvěryhodnosti. Svůj faktor v tom hraje i velká míra stresu: přihlásit se prostřednictvím zaměstnavatele na sociální správu nebo zdravotní pojišťovnu znamená, že odněkud může kdykoli vykouknout další exekuce. „Děláte mrtvýho brouka. Zmizíte,“ konstatuje suše Veronika.

Těžce zvládnutelné situace lidi často nesmírně ovlivňují a narušují jejich schopnost racionálního konání i praktického jednání. Zvlášť v případě exekucí, kdy je složité zjistit i ty nejzákladnější informace, například za co vlastně dlužíte.

Podobně jako Veronika přešel do šedé ekonomiky osmačtyřicetiletý Karel. „Nějakou dobu jsem jezdil na papíry jednoho známého,“ vzpomíná na začátek své cesty mimo systém, kdy odešel z firmy, kde pracoval jako inženýr a začal se živit jako taxikář. Pak už ale známý své papíry poskytovat nechtěl a Karel si našel firmu, která ho zaměstnává na černo. Taxislužbě, která funguje jako mobilní aplikace, posílají zákazníci peníze přímo na účet firmy. Ta pak některé své řidiče vyplácí přímo na ruku. „Zneužívají toho a strhávají si docela dost. Je nás tam víc, co jsme v exekuci, a pak taky Ukrajinci, kteří tu pracují ilegálně, v tom jedou,“ vysvětluje Karel, který je přesto rád, že má alespoň nějakou možnost vydělat si peníze, jež mu exekutor nestrhne. Když si půjčoval v minulosti cizí papíry, na které jezdil, bylo to také za úplatu. Nižší příjmy jsou pro něj pořád lepší než žít z nezabavitelného minima.

Do exekucí se podle svých slov dostal vlastní hloupostí. Když se rozešel se ženou, nebyl zvyklý sám platit složenky, pořád něco odkládal, platil pozdě, až mu to přerostlo přes hlavu. Pak si na dluhy vzal rychlou půjčku, a když se zpozdil s jejím splácením, už nedokázal zvrátit pád na dno. „Svým způsobem se mi ulevilo, když na mě přišla exekuce, ale musel jsem odejít z práce a začít jezdit na černo, protože jinak bych neměl ani na nájem,“ vzpomíná.

Těžko toto jednání vyčítat lidem samotným. Nejnovější propočty jasně ukazují, že pracovat s exekucí se nevyplatí.

Přes milion lidí v šedé ekonomice

Podle studie, kterou si nechalo v roce 2014 vypracovat ministerstvo práce a sociálních věcí, a jejíž závěry pak nezveřejnilo, je lidí, kteří se živí nelegální nebo nehlášenou prací, přes milion.  Na studii upozornil koncem října, tedy čtyři roky po jejím vypracování, Petr Holub v Echu24. V šedé ekonomice je podle studie minimálně 670 tisíc pracovních míst.

Nelegální prací se zabýval i výzkum, který si Alarm nechal zpracovat od agentury Median. Zjistili jsme, že z legálního trhu práce odcházeli nejvíce právě lidé zasažení exekucemi, a to v pokrizových letech 2013–2018, kterých se výzkum týkal. Když srovnáme chudší polovinu Čechů v aktivním věku, mezi kterou výzkum probíhal, tak v posledních pěti letech odešel někdo z exekvované domácnosti z legální práce alespoň na čas v 53 procentech domácností oproti 21 procentu u zbytku chudší poloviny Čechů, která v exekuci není.

Rozdíl 32 procent není daný příjmem, vzděláním ani regionalitou, ve všech těchto skupinách je převis odchodovosti z trhu práce 30 procentních bodů navíc u exekvovaných. Populace ve věku 18–65 let s příjmy do medianu, na kterou výzkum cílil, čítá 3,5 milionu lidí a okolo 700–750 tisíc, patří do skupiny, která přiznává zkušenosti s exekucemi v domácnosti v posledních pěti letech. Pokud exekuce v této části navyšují odchodovost z legální práce zhruba o 30 procentních bodů, lze podle Daniela Prokopa hrubě odhadovat, že kvůli nim odešlo ze zaměstnání v posledních pěti letech 200–250 tisíc lidí, a to alespoň na čas. Je to konzervativní odhad, protože lidé mají tendenci práci na černo spíše nepřiznávat.

Z výzkumu tedy jasně vyplývá, že právě exekuce ženou lidi do šedé ekonomiky. U části z těchto lidí mohla být ztráta práce naopak důvodem exekuce, ale vzhledem tomu, že tento rozdíl platí po očištění vzdělání a regionality, že zkoumáme pokrizová léta 2013–2018 a že otázka cílila na odchod z práce, nikoli na celkovou ztrátu práce, lze předpokládat že většina je právě reakcí na exekuce.

„Já bych chtěla vyhlásit osobní bankrot,“ říká znovu Veronika. „Ale bojím se, že mi pak nezbude nic na živobytí. Zároveň je ten zákon už přístupnější, takže bych si třeba mohla sehnat i nějakého advokáta, aby mi se vším pomohl. Protože v tom se normální člověk nevyzná. Já vím jenom, že exekucí mám osm, že dlužím kolem čtyř set tisíc, a za co zhruba to je. To je všechno,“ znovu tak potvrzuje, že ani pro lidi s vyšším vzděláním není orientace v dluzích jednoduchá. Ona sama nejčastěji mluví o paralýze a neskutečné míře stresu, které jí komunikaci s úřady i exekutorem ztěžují. Přiznává, že je to především její osobní panika, co jí znemožňuje pohnout se pořádně dál. To ale není nic neobvyklého – těžce zvládnutelné situace lidi často nesmírně ovlivňují a narušují jejich schopnost racionálního konání i praktického jednání. Zvlášť v případě exekucí, kdy je složité zjistit i ty nejzákladnější informace, například za co vlastně dlužíte.

„Všichni říkají, musíte s nimi komunikovat, dohodněte se. Ale já jsem to zkoušela, já jsem volala tomu exekutorovi a říkala jsem mu, já budu posílat pětistovku. A on řekl, že to je málo. Co na to máte říct? Tak řeknete, že víc nemáte, a on vás ještě dusí. Protože oni jsou vycvičený tak, aby z vás ty peníze dostali, takže každej ten rozhovor je hrozně nepříjemnej, protože jsou cvičený, aby byli nepříjemní,“ popisuje svou zkušenost s exekutorem Veronika.

Žít a splácet

I když žije Veronika v Praze a patří kulturně k aktivním a vzdělaným lidem, není ve svém nejbližším okruhu sama, kdo byl exekucí zasažen. „Měla jsem dvě dobrý kamarádky, který byly ve stejný situaci, absolutně jsme neměly čas se vídat a bavit se o tom. Až později s jednou ano, protože dostala rakovinu. Vážila 35 kilo. Já si pamatuju, že ta rakovina byla v poslední fázi a furt jí volali z banky a exekutoři a já jsem ji nebyla schopná přesvědčit, že v její situaci jde opravdu o něco jinýho než o ty peníze. A ona doma žehlila lidem košile na zakázku a snažila se to umořit. Furt měla vidinu, že dluh musí splatit, a poslední tři roky, než umřela, tak vlastně chodila jenom pracovat. Do práce, pak uklízet, doma žehlit, po nocích nechodila nikam na koncerty, vůbec nikam.“ Další Veroničina kamarádka se přestěhovala z bytu do garáže a naprosto asketický život jí nakonec pomohl dluhy splatit.

Zneaktivnění životního stylu je podle všeho jeden z dalších průvodních jevů zadlužení a dotýká se všech příjmových i vzdělanostních skupin. Zadlužení lidé jsou zkrátka mnohem méně aktivní – ať už se bavíme o sportu, kultuře nebo setkávání s přáteli. Jedním z faktorů může být nutnost splácet dluh. Je přitom paradoxní, že odchod z aktivního a pracovního života může přinést umenšování sociálního kapitálu, které vede k dalším rizikům řetězení zadluženosti.

Vydělávat přes šestnáct tisíc nemá smysl

„Současné nastavení srážek ze mzdy při exekucích je naprosto kontraproduktivní, protože stropy na ponechané části příjmů jsou tak nízké, že jsou vzhledem k práci demotivující,“ říká sociolog Daniel Prokop. To potvrzuje i kalkulačka výhodnosti práce, kterou ve středu představilo Centrum pro společenské otázky – SPOT a která do konce roku bude fungovat zatím ve zkušebním provozu. Díky kalkulačce je možné spočítat, kolik vám zbude a jak vysoké dostanete dávky třeba na bydlení, když jste v exekuci.

Při insolvencích se navíc pohledávky počítají jako přednostní – takže člověku zůstává jen třetina příjmu nad nezabavitelné minimum. Člověku se tak nevyplatí vydělávat výrazně více než 15–18 tisíc, podle toho kolik má dětí. Navíc při vyšším výdělku ztrácí sociální dávky, takže systém je degresivní – čím více si vyděláš, tím méně ti zůstane. „Tohle nastavení odrazuje od práce, což poškozuje stát, věřitele a dlouhodobě i ty zadlužené. Nevyplatí se to ani poctivým zaměstnavatelům. A do velké míry to maže efekt zvyšování minimální mzdy. Je nutné uvolnit stropy na částky z příjmu, které vám zůstanou nad nezabavitelné minimum. A ošetřit to, že insolvence je v tomto tvrdší než exekuce – aby se do ní někdo přihlásil,“ vysvětluje Daniel Prokop.

Zásadním problém toho, jak jsou v současnosti nastavené exekuce a insolvence, je příliš nízko nastavená nezabavitelná částka. Životní minimum, od kterého se její výše částečně odvíjí, je řadu let nevalorizované. Systém exekuce také nezohledňuje náklady na bydlení v jednotlivých obcích. Pracovat legálně je proto méně výhodné zejména pro lidi ve větších obcích.

Důvod, proč tolik lidí přechází do šedé a černé ekonomiky, je tedy prostý. Pro dlužníka bez rodiny dnes nemá nejmenší význam vydělávat měsíčně přes šestnáct tisíc korun čistého, protože každou další korunu navíc odvede exekutorovi a věřitelům. Nemá pro něj velký smysl vydělávat o mnoho víc než deset tisíc měsíčně, protože nad touto hranicí už se odevzdávají dvě třetiny výdělku. O něco lepší podmínky má otec rodiny, kterému se zabavuje veškerý čistý výdělek až nad hranicí dvacet tisíc. Pro takového pracovníka vzniká další riziko, že se příliš velkým zvýšením platu jeho čisté příjmy naopak sníží. Může totiž přijít o sociální dávky, především o rozšířený příspěvek na bydlení.

Současná situace může mít celou řadu řešení. Jako nejdůležitější se jeví navýšení nezabavitelné částky, která byla valorizována v minulosti jen málo a nezohledňuje vyšší náklady na život. Nezabavitelná částka by měla být minimálně na úrovni životního minima a normativů na bydlení domácnosti, ve které dlužník reálně žije. Situaci by pomohlo i to, kdyby se zrušila exekuce daňových bonusů, které jsou v tuto chvíli zabavované v celé výši.

There is no future

Kromě toho, že je práce na černo problematická z hlediska státu a odvodu daní, znamená také značné riziko pro ty, kteří ji vykonávají – především z hlediska jejich vlastní budoucnosti. Krom jiných se nabízí hlavně jedna podstatná otázka: A co vlastně důchod? Jenže k práci na černo dnes v systému neexistuje alternativa, která by dlužníky ještě víc nepoškodila. Na to přitom upozorňovala už před dvěma lety dokumentaristka Andrea Culková ve svém filmu Exekuce, který natočila pro Český žurnál. Její film ukazuje, nakolik je celý exekuční systém zhoubný nejen pro jednotlivé dlužníky, ale i pro společnost. A to jak hodnotově, tak ekonomicky.

Možnou ztrátu důchodu si uvědomuje i Veronika. „Paní na úřadě na mě křičela, že s tímhle přístupem nebudu mít žádný důchod. Ale já jsem Husákovo dítě, nás bude strašně moc, já nepřestala věřit jen ve svůj důchod, ale i v důchody obecně,“ rezignovaně komentuje vize své budoucnosti Veronika. Teď je pro ni nejdůležitější, aby se její dluhy nepřenesly na děti.

„Nevím, já se zlobím. Dostalo se to všechno do nekontrolovatelných mezí. Těch postižených lidí je tolik, že nemají občas žádnou naději. Já třeba pořád věřím: že se to jednou zlomí, že to zaplatím, že budu mít klid a že si to dám do pořádku. Tomu věřím. Ale je spousta lidí, kteří to vzdali a nevěří, že to zaplatí,“ uzavírá Veronika.

Můžeme se jim, při tom všem, co už o českých exekucích víme, vůbec divit?

Autorky jsou redaktorky Alarmu. Vizualizace vytvořila datová novinářka Kateřina Mahdalová.

Výzkum o exekucích vznikl za podpory Rosa Luxemburg Stiftung.