Velmi bych si přál, aby česká společnost byla vnitřně soudržná. Podle dostupné empirie je právě toto základ imunity, a to jak proti vnitřní erozi identity, tak proti možnému nebezpečí nějaké vnější „přátelské“ intervence. Soudržná společnost má přirozený sklon dodržovat psaná i nepsaná pravidla, neboť je považuje za vlastní, ztotožňuje se s nimi. To je, v konečném důsledku, nejlepší způsob obrany proti korupci, zneužívání mocenského postavení a také podmínka občanské důvěry v politickou reprezentaci, instituce i média. Přál bych si, aby česká společnost vykazovala podobné vlastnosti jako Finsko nebo další skandinávské země. Dosáhnout toho ale vyžaduje desítky let kontinuálního vývoje za těch nejpříznivějších podmínek. Není možné očekávat, že se to podaří za situace, kdy zemi fakticky ovládají populisté, kteří záměrně prohlubují vnitřní společenský konflikt a navíc ohrožují budoucnost země prostitucí s autoritářskými a totalitními režimy, jejichž záměr nahlodávat identitu a soudržnost labilních společností je obecně známý. Proto jsem se stal mluvčím českých elfů.
Generalizací proti generalizaci
Vcelku se shoduji s autory nedávného kritického komentáře A proti trollům povstali elfové, že jádro řešení problému vysoké míry náklonnosti k dezinformacím, která je patrná v české veřejné diskusi, neleží v jejich přímém potírání. Naopak: do centra pozornosti by se měla dostat snaha řešit příčiny společenské nedůvěry, jejímž je dezinformační „rebelie“ katalyzátorem. Při vší skromnosti jsem přesvědčen, že o dané problematice něco vím. Například fenomén dlouhodobé tendenčnosti a zaujatosti českých médií, která jednají až příliš často podle nějakého ideologického klíče, kritizuji už nějakých patnáct let. Reakce ve formě vytváření „alternativní reality“, v synergickém působení parazitních médií a dezinformačních kampaní, je samozřejmě z části dána tím, že posttotalitní české elity se nebyly schopny adaptovat na podmínky občanské společnosti. Respektive, abych nebyl paušálně kritický: epigoni v drtivé většině médií toho nebyli schopni.
Představa, že právě náš slovník „ničí demokratickou debatu“, pomíjí fakt, že demokratickou debatu ničí v prvé řadě masivní dezinformační kampaně.
Občanská demokracie skutečně nespočívá v diktátu, jak někteří protagonisté soudobé mediální historie připouštějí (aniž by byli schopni se dodatečně poučit). Odmítám indexy obecné „proruskosti“, postavené na ideologické pozici indexujících. Bez ambice vytvořit hlubší analýzu toho, co médium říká, jakým jazykem a ke komu hovoří, jsou totiž jen prohloubením tendenčnosti v měnících se podmínkách. Stavět třeba Alarm do stejné kategorie s médií, která záměrně vytvářejí ve veřejném mínění chaos a implicitně směřují k podpoře současné politiky Ruska, je jednoduše blbé.
Uvědomují-li si autoři článku míru zkreslení, kterého se média dopouštějí podobnými generalizacemi ve snaze vytvořit jakýsi zjednodušený model chápání reality, čímž realitu velmi efektivně posouvají, je s podivem, že svou analýzu stavějí na jednom pořadu České televize. Pokud totiž mají skutečně ambici zabývat se nastoleným problémem, očekával bych, že nesklouznou ke stejné povrchnosti, již sami právem kritizují. Jestliže se jim jeví rámování dezinformací jako příliš militaristické na základě jednoho pořadu, zdaleka to nemusí odpovídat celkovému obrazu boje proti dezinformacím u nás.
Při krizi analýza nestačí
Pokud ale přijmu premisu, že diskurs „boje proti trollům“ skutečně militaristický je, vede mě to nutně k otázce, do jaké míry je to způsobeno pojmenováním fenoménu a do jaké míry je to jeho povahou. Jestliže se podíváme na naše současné informační prostředí a vztah mezi různými verzemi vysvětlování událostí, jde nepochybně o konfliktní vztah. Ať už se jedná o imigraci, evropskou integraci, proxy konflikty nebo domácí politiku, je nedílnou součástí vysílaných informací potřeba vytvořit konflikt a navodit dojem, že hlavní informační proud se snaží adresáty podvádět ve snaze vyhovět netransparentním a veskrze škodlivým, nepřátelským zájmům.
Původ konfliktního pojmenování fenoménu dezinformací nás zavádí k jádru problému. Jsme-li nejen českými, ale i zahraničními zpravodajskými službami informováni o tom, že Rusko vyvíjí v této oblasti aktivitu s cílem destabilizovat veřejný diskurs (což je otevřeně nepřátelský akt), je nutno považovat tento stav za formu „boje o informační prostor“. A boj mezi státy je zcela běžně označován za válku. Jsem si jist, že autoři při své orientaci vědí o povaze válečného konfliktu dost. S konceptem války a boje pracuje spis Umění války stejně jako škola ruské rozvědky, z níž vzešel současný prezident Putin. Představa, že právě náš slovník „ničí demokratickou debatu“, pomíjí fakt, že demokratickou debatu ničí v prvé řadě masivní dezinformační kampaně. A ničí nejen demokratickou debatu, ale zejména hodnotový rámec, s nímž – předpokládám – se ztotožňují i autoři kritiky.
Bojovat s útoky na hodnotové rámce chránící společnost před posunem k autoritářství skutečně není projevem zbytečné militantnosti. Jak můžeme vidět na příkladu Maďarska, posun k autoritářství může být brutálně rychlý. Jde o přirozenou potřebu obrany. Osobně jsem pacifisticky orientován, a pokud je to možné, snažím se konfliktu vyhnout. Jestliže ale budu napaden, nebudu v žádném případě váhat a budu se bránit. Mohu si v tom okamžiku uvědomovat, že ke konfliktu vedly předchozí omyly, špatná rozhodnutí či jiné chyby, nicméně v daném okamžiku mi analýza příčin nebude příliš platná. Nedává smysl jít do přízemí prát špinavé prádlo, když v prvním patře hoří.
Když selže vláda i bezpečnostní složky
Také bych se rád – tak jako autoři komentáře – spolehl na to, že problém spolehlivě a efektivně vyřeší bezpečnostní složky státu. Dokonce předpokládám, že se to jednou i stane. Bohužel se tak zatím neděje. Nejsou toho schopny ani bezpečnostní složky zemí s mnohem větší zpravodajskou silou. Euroatlantická civilizace zatím marně hledá způsob, jak zabránit podobnému způsobu vměšování se do zájmů suverénních zemí s otevřeně nepřátelským cílem uškodit, jak tomu prokazatelně bylo v případě prezidentských voleb v USA nebo v případě referenda o brexitu.
V absurdní politické frašce odehrávající se v ČR navíc můžeme být svědky bezprecedentního pokusu hlavy státu diskreditovat zpravodajskou službu země. A nejen to: vedle prezidenta máme premiéra, který v kauze nelegálního sběru dat od uživatelů telefonu Huawei ujišťuje čínského velvyslance o tom, že jiný bezpečnostní úřad je ve věci odhadu bezpečnostních rizik irelevantní. Stejná bezpečnostní rizika, jako hrozí u nás, ale identifikovaly i zpravodajské služby USA, Velké Británie či Austrálie. Jakkoliv premiér následně označuje informace od čínského velvyslanectví za lživé (Otázky Václava Moravce, 6. 1. 2019), je s podivem, že česká vláda proti takovému útoku na vlastní suverenitu nejedná v diplomatické rovině.
Souhlasím, že příčiny nelze řešit pouhým bojem o informační prostor. Ostatně těžiště mých vlastních snah leží tam, kam míří autoři kritiky: ve vzdělávání. Tam totiž opravdu tkví částečná příčina společenského rozpadu, ačkoliv jeho kořen je ještě hlubší. Vedle toho ovšem existuje akutní problém, který zatím žádné uspokojivé řešení nemá. A akutní problém má přednost – to je prostý instinkt sebezáchovy.
Čeští elfové nechtějí nijak suplovat zpravodajské služby ani vytvářet jakousi paramilitární strukturu. Jde o projev občanského odporu, jenž stojí na legitimní snaze mapovat zdroje dezinformací a snažit jim vytvářet přirozenou protiváhu. Ne „fízlovat“ naivní oběti dezinformací na sociálních sítích a v řetězových e-mailech, nýbrž ukazovat, kdo tyto kampaně vytváří, a odhalovat motivaci. Se znalostí věci a závažnosti problému to považuju za vysoce žádoucí. Nechci být pasivním pozorovatelem posunu České republiky mimo současnou ústavní definici lidských práv a svobod. Proto jsem mluvčím českých elfů.
Autor je člen skupiny českých elfů a specialista na vzdělávání.