Foto Javier Ignacio Acuña Ditzel, Flickr (CC BY 2.0)
V posledních letech se v Evropě, Latinské Americe i jinde protestuje proti „ideologii genderu“. Volby ve Francii, Kolumbii, Kostarice a Brazílii byly postaveny na tom, jak kandidáti či kandidátky vnímali genderové role. Ve Spojených státech se v katolickém i evangelikálním prostředí vytvořila silná opozice vůči tématům, která jinak spojují pojmy „genderová teorie“ nebo „genderová ideologie“: právům trans lidí v armádě, právu na potrat, právům leseb, gayů a trans lidí, manželství osob stejného pohlaví, feminismu a dalším hnutím, která usilují o genderovou rovnost a svobodu sexuality.
Tento odpor vůči „genderové ideologii“ se patrně zformoval v roce 2004, když Papežská rada pro rodinu adresovala biskupům římskokatolické církve dopis, v němž upozorňuje na potenciál „genderu“ zničit ženské hodnoty, které jsou pro církev důležité; podporovat konflikt mezi pohlavími; a popřít přirozenou, hierarchickou rozdílnost mezi mužem a ženou, ze které vyrůstají rodinné hodnoty i společenský život.
Boj za genderovou rovnost a svobodu sexuality vede k odstraňování utrpení ve světě a odhaluje naše životy v pestrosti, v jaké je skutečně žijeme.
Papež František tuto rétoriku v roce 2016 vystupňoval: „Zažíváme okamžik zničení člověka jako obrazu Božího.“ Součástí tohoto znetvoření byla podle papeže také „ideologie genderu“.„Dnes se děti – děti! – ve školách učí, že si každý může vybrat pohlaví!“ pokračoval František a na závěr objasnil, co je v sázce z teologického hlediska: „Bůh stvořil muže a ženu; Bůh stvořil svět určitým způsobem (…) a my děláme pravý opak.“
Papež tvrdí, že genderová svoboda – svoboda být, nebo se stát, příslušníkem či příslušnicí určitého genderu; představa, že žít určitý gender může být i výraz osobní nebo společenské svobody –překrucuje skutečnost, protože podle jeho názoru nemáme svobodu vybrat si pohlaví, se kterým se narodíme, ani se hlásit k sexuálním orientacím, jež se odchylují od té určené Bohem. Právo člověka určit svůj gender nebo sexuální orientaci je náboženskými kritiky a kritičkami dokonce vnímáno jako pokus přivlastnit si Boží stvořitelskou moc a vzepřít se Bohem daným limitům svobodného lidského jednání. Pro papeže ovšem nejsou genderová rovnost a svoboda sexuality jen přehnané, ale přímo destruktivní – dokonce „ďábelské“.
Genderovou rovnost tito kritici a kritičky vnímají jako „ďábelskou ideologii“ proto, že je pro ně genderová diverzita historicky nahodilý „sociální konstrukt“, který je lidem vnucován v rozporu s Bohem určeným řádem dvou přirozeně rozdílných pohlaví. I když je pravda, že teoretičky a teoretici genderu obvykle odmítají představu, že gender je dán tím, jaké pohlaví je člověku určeno při narození, je představa sociální konstrukce jako záměrného boření skutečnosti dané Bohem rozhořčujícím a velmi závažným nepochopením celého oboru genderových studií a myšlenky sociální konstrukce.
Pozorné zkoumání genderové teorie ale odhalí, že není destruktivní ani nikomu nic nevnucuje. Je to usilování o politickou svobodu žít ve spravedlivějším a snesitelnějším světě.
Narodit se jako žena a stát se mužem
Existencialistická filosofka Simone de Beauvoir v knize Druhé pohlaví (1949, česky 1967) napsala: „Ženou se člověk nerodí, ale stává.“ Toto její tvrzení otevřelo dveře myšlence, že pohlaví a gender nejsou totéž. Nejprostší formulace této představy je pohlaví jako biologická danost a gender jako kulturní interpretace pohlaví. Můžete se v biologickém smyslu narodit jako žena, ale pak se musíte zorientovat v řadě společenských norem a naučit se jako žena – nebo jiný gender – ve své kulturní situaci i žít.
U Beauvoir je důležité, že „pohlaví“ vnímá od začátku jako součást historické situace člověka. Existenci „pohlaví“ nepopírá, ale zabývá se jeho významem: to, že je vám po narození přiděleno ženské pohlaví, neříká nic o vašem budoucím životě ženy ani o tom, co být ženou znamená. Mnoha trans lidem je dokonce po narození přiděleno pohlaví, ale v průběhu života se přihlásí k jinému. Pokud vyjdeme z „existencialistického“ sociálního konstruktivismu Simone de Beauvoir, můžete se narodit jako biologická žena, ale stát se mužem.
K výraznějšímu „institucionálnímu“ posunu došlo v devadesátých letech a souvisel s tím, že i pohlaví jako takové je přidělováno. Znamená to, že pohlaví novorozence do značné míry určují lékařské, rodinné a právní autority. „Pohlaví“ už se nebere jako biologicky dané, i když je biologická struktura částečně předurčuje. Jaká struktura přitom ale skutečně hraje roli?
Vezměme si příklad „intersexuálních“ novorozenců, kteří se rodí se smíšenými pohlavními znaky. Někteří lékaři a lékařky v takových případech pohlaví definují na základě hormonů, pro další jsou rozhodující chromozomy. Je důležité, jakým způsobem toto rozhodování probíhá: intersexuální lidé jsou postupem času k lékařským autoritám, které je často kategorizují špatně a vystavují brutálním „opravným“ zákrokům, čím dál kritičtější.
Existencialistické a institucionální pojetí „sociální konstrukce“ společně ukazují, jak gender i pohlaví ovlivňuje řada komplexních a vzájemně provázaných procesů, a to historických, společenských i biologických. Institucionální formy moci a znalostí pak podle mého názoru předurčují, formují a organizují veškeré existenciální volby, které v životě děláme.
Je nám přiděleno určité pohlaví, okolí s námi jedná podle toho, co se od nás jako od zástupce či zástupkyně toho kterého genderu očekává, a formují nás instituce, které naše životy reprodukují na základě genderových norem. Jsme tak neustále „konstruováni“, aniž bychom si mohli zvolit jak. Přesto ale všichni a všechny toužíme po životě ve společenském světě, kde se konvence mění a kde se zároveň ze všech sil snažíme existujícím a neustále se měnícím konvencím dostát. „Konstrukce“ pohlaví a genderu tak není zcela předurčená ani si ji zcela nevybíráme, ale je v neustálém napětí mezi determinismem a svobodou.
Jak žít bez strachu a diskriminace?
Je tedy gender jako předmět odborného bádání destruktivní, ďábelský nebo manipulativní? Teoretičky a teoretici genderu usilující o genderovou rovnost a svobodu sexuality nevycházejí z hypervoluntaristického pojetí „sociální konstrukce“ založeného na představě člověka jako všemohoucího. Ani se pomocí vzdělávání o genderu nepokoušejí vnutit své názory ostatním. Myšlenka genderu především vede k politické svobodě, která lidem umožní žít se svým „předurčeným“ nebo „zvoleným“ genderem bez diskriminace a strachu.
Upřít lidem tyto politické svobody, jak to chce papež i mnozí evangelikálové a evangelikálky, by mělo strašlivé následky: nikdo by neměl právo jít na potrat; gayům a lesbám toužícím vstoupit do manželství by nebylo umožněno tuto touhu naplnit; a lidem, kteří se chtějí přihlásit k genderu odlišnému od pohlaví, které jim bylo po narození přiděleno, by se tato možnost zakázala.
K dalším důsledkům by patřilo například omezování škol, kde se učí o genderové diverzitě, a mladým lidem by se tak odepřely znalosti o reálné pestrosti genderu. Kritici a kritičky vzdělávání o genderové diverzitě je vnímají jako dogmatickou indoktrinaci, která studentům a studentkám vnucuje, jak mají myslet a žít. Tito kritici a kritičky ale například záměrně nesprávně hovoří o sexuální výchově, kde se učí o masturbaci a homosexualitě jako o oblastech sexuality, jako o výuce, která děti doslova učí masturbovat a stávat se gayi a lesbami. Je to nicméně právě naopak. Učit o genderové rovnosti a svobodě sexuality znamená zpochybnění represivního dogmatu, které mnoho lidí, kteří svůj gender nebo sexualitu prožívají jinak, uvrhlo do stínů s tím, že nemají být bráni na vědomí a že nemají nárok na budoucnost.
Boj za genderovou rovnost a svobodu sexuality tak vede k odstraňování utrpení ve světě a odhaluje naše životy v pestrosti, v jaké je skutečně žijeme. Učit gender není indoktrinace: neznamená to říkat lidem, jak mají žít, ale otevírat mladým lidem možnost najít si vlastní cestu ve světě, jehož úzkoprsým a krutým sociálním normám jsou mnohdy nuceni čelit. Přijmout genderovou diverzitu tedy není destruktivní: znamená to přijímat lidský život v jeho různorodosti a dává lidem prostor najít si v kontextu této různorodosti vlastní cestu.
Svět genderové rovnosti a různorodosti sexualit nezmizí. Bude naopak čím dál víc usilovat o to, aby lidé, kteří chtějí žít svůj gender nebo sexualitu bez stigmatu a hrozby násilí, byli vidět a slyšet. Lidé, kteří se vymykají normám, mají právo žít v tomto světě beze strachu, existovat a milovat a také usilovat o spravedlivější svět bez násilí.
Autorka je filosofka a profesorka na Kalifornské univerzitě v Berkeley.
Z anglického originálu Judith Butler: the backlash against „gender ideology“ must stop, publikovaného na stránkách britského deníku New Statesman, přeložil Jan Škrob.