Ilustrace Alarm / Day Shift Office
Běžný den běžné ženy. Ráno vstane, udělá snídani, vypraví děti do školy, jde do práce, po práci vyzvedává děti, nakoupí, doma uklízí, pere, dělá večeři, kontroluje dětem úkoly, jde spát. Šestnáct hodin práce. Navzdory politickým převratům a různým politickým režimům, navzdory technologickým pokrokům, internetu či umělé inteligenci, zůstává tato situace pro řadu žen úplně stejná už minimálně sto let.
Osm hodin práce, osm hodin na zotavení a osm hodin spánku. To byl požadavek dělnického hnutí z konce 19. století, který se stal normou ve století 20. Ani tehdy, ani dnes ovšem aktivisté nebrali v potaz, že to, co bývá pro muže čas na zotavení, je pro ženy velmi často jenom další dřina.
Statistiky podle autorstva mluví jasně: volný čas mužů je čas trávený mimo rodinu, zatímco „volný“ čas žen se odehrává v přítomnosti rodiny, v pohotovosti reagovat na potřeby členů domácnosti.
Nick Srnicek a Helen Hester ve své nové knize Až skončí práce tvrdí, že nemůžeme mluvit o levicovém požadavku na umenšení pracovního břemene, aniž bychom nemluvili také o tzv. práci sociální reprodukce: „Práci, která vychovává budoucí pracovníky, regeneruje současnou pracovní sílu, pečuje o ty, kteří pracovat nemohou, a zároveň reprodukuje a udržuje společnost.“ Patří sem například příprava a produkce jídla, hygiena, zdravotní a sociální péče, výchova, vzdělání nebo úklid. Část této práce je viditelná a placená prostřednictvím nejrůznějších veřejných či privátních služeb, část se odehrává v soukromí, v rámci rodiny, je neplacená a padá nejen, ale převážně na ženy.
Podle Nicka Srnicka a Helen Hester by cílem jakéhokoliv levicově orientovaného úsilí měla být emancipace. Emancipace ale nikdy nemůže nastat, pokud jsme (v různé míře) okolnostmi nuceni trávit čas činnostmi, které bychom si jinak nezvolili – a to jen proto, abychom měli na nájem, na jídlo, oblečení, školní pomůcky. Mimo to ještě pečujeme o sebe či své blízké, často ve větší míře, než bychom chtěli, protože tu zkrátka není nikdo, kdo by nám s tím pomohl.
Skutečně svobodné bytosti jsme tehdy, když máme dostatečný prostor a čas položit si těžkou a existenciální otázku, jak naložit se svým životem, s časem, který nám zbývá. Zároveň jsme svobodní tehdy, když máme možnost tyto své touhy realizovat. Neměla by nám v tom bránit nutnost obživy, ale ani nutnost úklidu, vaření nebo péče o druhé. Když současná levice a progresivní hnutí bojují za čtyřdenní pracovní týden, musíme se ptát, co vlastně budou dělat ženy (a někteří muži) v pátek. Uklízet a starat se o děti? Statistiky podle autorstva mluví jasně: volný čas mužů je čas trávený mimo rodinu, zatímco „volný“ čas žen se odehrává v přítomnosti rodiny, v pohotovosti reagovat na potřeby členů domácnosti.
Disciplinující normy čistoty
Kniha popisuje, jak moc jsme od této vize vzdáleni, ženy více než muži, chudí a střední třída více než bohatí. Popisuje historii politických vizí a aktivistických experimentů: od představ liberálních feministek 19. století, vize revolučního Ruska přes sociálnědemokratické režimy v Evropě až po kontrakulturní komuny šedesátých let v USA, které si za cíl mimo jiné kladly emancipovat se od (domácí) práce. Poukazuje na to, že práce v domácnosti je dnes stejným žroutem času jako před sto lety, a to navzdory řadě vynálezů, které domácnost radikálně proměnily. Je to kvůli tomu, že s každou automatizovanou činností, ať už se týká vaření, praní nebo mytí nádobí, se zvyšují společenské normy toho, co je považováno za adekvátní, čisté, hygienické, slušné, uklizené.
Tyto normy disciplinují naše chování a nutí nás k další práci. Stačí si vzpomenout na horečný úklid bytu, když má přijít důležitá návštěva, praní kvůli úzkosti ze špinavého trička dítěte, které posíláme do školky či školy, žehlení košil před přijímacím pohovorem. Kolik práce děláme nikoliv kvůli tomu, že to tak sami chceme, ale protože musíme, abychom dostali práci, abychom neztratili sociální vazby, abychom prokázali svůj třídní status. A když se před sto lety pralo jednou za měsíc a před pěti sty lety byla důkladná hygiena dokonce považovaná za škodlivou, je jasné, že tehdejší „čistý“ člověk by pro nás byl zcela nepřijatelně „špinavý“. Jinými slovy, společenské normy nejsou neměnné, měli bychom o nich diskutovat a měnit je, pokud nám nevyhovují.
Další překážkou je pro Srnicka s Hester samotná instituce rodiny. Ostatně kniha je inspirovaná teoretičkou Sophie Lewis a její kontroverzi vzbuzující knihou Zrušte rodinu. Srnickovi a Hester jde v podstatě o to samé, jen jejich kniha není manifestem, ale o množství studií a výzkumů opřená nuancovaná argumentace. Celá řada statistik je v rukou Srnicka a Hester nekompromisní. Rodina je zkrátka zcela neefektivní nástroj a pracoviště, které není vůči ženám vůbec fér, a to napříč celou Evropou, USA, a to i v těch genderově nejrovnějších společnostech. Tak mluví data. A to především v obdobích, kdy jsou naši blízcí bezbranní, zranitelní a nesamostatní, ať už jde o malé děti či stárnoucí nebo nemocné.
Nukleární rodina je neefektivní
Nejsem socioložka, ale i mně stačí vzpomenout si na běžnou a často popisovanou situaci matek malých dětí, líčenou v internetových skupinách, kde si matky poskytují vzájemnou podporu. Noc strávily s nemluvnětem, které se budí na kojení, a ráno v sedm již musí být k dispozici druhému dítěti předškolkového věku. Nevyspalé pak celý den o obě děti bez přestávky pečují, než je vysvobodí manželé, kteří jsou zas unavení z práce. Málokterý pár vydrží takový tlak únavy a vyčerpání, který někdy trvá roky. Rozhoduje přitom, jakou záchrannou síť přátel, příbuzných, ale i institucí kolem sebe dotyční mají. Nemluvě o tom, když jsou to děti se speciálními potřebami nebo chronicky nemocné.
K tomu všemu se přidává fenomén tzv. intenzivního rodičovství, který rodiče střední třídy tlačí, aby se svým dětem věnovali v míře, která je historicky bezprecedentní. Tedy dále je sami vzdělávali a rozvíjeli tak, aby ve velmi nerovné společnosti uspěly – tedy aby se ve střední třídě udržely. Rodiče, kteří to nezvládají, třeba kvůli tomu, že jsou samoživitelé nebo protože mají dítě se speciálními potřebami, trpí pocitem selhání a viny. Samozřejmě, existují jesle, školky, celý systém vzdělání, zdravotnictví a sociální péče. Pravicové vlády ale mají tendenci tyto instituce zeštíhlovat a z práce sociální reprodukce činit individuální odpovědnost.
Potíž je také v tom, že rodina je vždy poslední instancí a když společenské systémy selhávají nebo jsou prostě zkrátka jen nedostatečné, břemeno práce padá na rodiny a v jejich rámci nerovnoměrně více na ženy než na muže. To jsme ostatně viděli během lockdownů v pandemii nebo nyní v případě aktuálního selhání systému přijímacích zkoušek na střední školy. Podobné krize dopadají na pečující osoby, které jsou postaveny před obrovskou pracovní a emoční zátěž – trpí jejich těla, jejich psychika, jejich zdravotní stav. A běda tomu, kdo tuto poslední instanci – rodinu – nemá.
Rodina proto nemá být ústředním místem péče. Místo rodiny Hester se Srnickem volají po komunitní péči. Taková péče o závislé osoby by se rozprostřela mezi vícero lidí, ne nutně biologicky spřízněných, a vícero institucí tak, aby pečující, zvláště v obdobích, která jsou na péči velmi náročná, mohli delegovat část zátěže jinam a aby péče byla v co největší možné míře svobodně zvolenou aktivitou. Opak totiž nedopadá jen na pečující, ale především na ty, kteří péči přijímají a kteří často nejsou v situaci, kdy by se mohli agresivitě, toxicitě nebo nezájmu způsobenými vyčerpáním bránit.
Cestou komunitní péče
Komunitní péče je jednou z cest, kterou Srnicek s Hester ve své knize navrhují, když se snaží najít východisko ke spravedlivější distribuci práce sociální reprodukce a k minimalizaci její zátěže. Jejich doporučení jsou ale vždy celospolečenská a s kapitalismem a jeho fixací na zisk neslučitelná. Operují s termínem veřejný blahobyt a tvrdí, že základem je veřejná či svépomocná infrastruktura pečujících služeb – hustá síť veřejně dostupných a inkluzivních prostorů sociální reprodukce – ať už to jsou parky, hřiště, půjčovny, školky, školy, jesle, centra volného času, domů pro seniory na nejrůznější škále, ozdravovny, restaurace s kvalitním a cenově dostupným jídlem, bazény, knihovny, opravny, hustá dopravní síť.
Veřejný blahobyt je navíc mnohem ekologičtější, udržitelnější a cenově dostupnější než jakýkoliv individuální blahobyt. Nejde přitom o žádný diktát kolektivu, soukromí ve světě postkapitalismu nemizí. Osoba ve světě, který Srnicek s Hester nazývají postpracovní, si zkrátka jen může vybrat, zda jsou příprava jídla, večerní hygiena dítěte či jiné závislé osoby, úklid nebo pěstování zeleniny činnosti, které skutečně chtějí dělat a které je těší, nebo je přenechají někomu jinému. A činí tak na základě norem a společenských pravidel, které nejsou prezentovány jako věčné a neměnné, ale které jsou předmětem celospolečenské diskuse.
Nick Srnicek a Helen Hester knihu měli napsat již před několika lety. Ale narodily se jim v rychlém sledu tři děti a kniha o sociální reprodukci byla pozastavena – sociální reprodukcí. Nejsympatičtější na knize je, že se doba intenzivní péče o malé děti propisuje do jejího obsahu. Promlouvají z ní rodiče, kteří své děti milují, ale potřebují hodně podpory od svého okolí, aby mohli realizovat svůj projekt – představit si svět, který by byl o dost přívětivější a spravedlivější vůči lidem, kteří vykonávají tu nejdůležitější práci na světě – péči o druhé. Knihu můžeme chápat jako hold této péči, díky níž si tuto vizionářskou knihu můžeme přečíst.
Autorka je kurátorka, překladatelka a ředitelka tranzit.cz. Pro Nakladatelství Alarm přeložila knihu Až skončí práce. Dějiny domácnosti a boje za volný čas.