Pinochet nám vzal nejlepší léta života

V září 1973 provedl generál Augusto Pinochet státní převrat v Chile a zavedl zde vojenskou diktaturu, během které byly mučeny a zabíjeny tisíce lidí. O tom, jak vypadal život za diktatury, zda Pinochet opravdu přivedl Chile k prosperitě a proč jej někteří lidé v Česku chválí, vyprávěl ekonom Rodrigo Vázquez, který žije a pracuje v Praze.

Můžete se krátce představit?

Jmenuji se Rodrigo Núñez Vázquez a narodil jsem se v Chile. Když 11. září 1973 proběhl vojenský převrat, bylo mi šest let. Má rodina patřila k té části chilské společnosti, která byla za diktatury perzekvována, případně nucena emigrovat.

Můžete se o vaší rodině vyjádřit konkrétněji?

Moje rodina podporovala demokratickou socialistickou vládu prezidenta Salvadora Allendeho, kterou Pinochet svrhl. Rodiče byli socialisté, ale nebyli prosovětští – například ostře nesouhlasili s vpádem sovětských vojsk do Československa v roce 1968. Mí blízcí pracovali jako novináři, státní úředníci, učitelé nebo univerzitní profesoři. Když Pinochet provedl puč, část mé rodiny z Chile uprchla. Nejhůře ze všech dopadl strýc z otcovy strany, jenž byl uvězněn a odvlečen na nechvalně známý Národní stadion v Santiagu de Chile – nejdůležitější fotbalový stadion v hlavním městě, který se po převratu proměnil v masivní mučírnu. Armáda sem svážela vězně a můj strýc si těmito zvěrstvy prošel spolu s ostatními oběťmi.

Jaké máte na tu dobu vzpomínky?

Byl jsem malé dítě, v hlavě mi utkvěly spíš záblesky. Vzpomínám si na letadla bombardující prezidentský palác, na strýčka, kterého jsme byli navštívit, na mou tetu, se kterou jsme se loučili, když prchala ze země. A vybavuje se mi scéna, jak mi můj otec nařizuje, ať nechodím k oknům – venku se střílelo, a šance, že vás trefí vojáci, byla tedy dost vysoká. Pamatuji si, že můj otec křičel a byl velmi nervózní.

Vaši rodiče nebyli pronásledováni?

Nějaký čas je sledovala tajná policie, ale nebyli až tak významní. Má matka byla učitelka a otec pracoval jako novinář. I když podporoval Allendeho, nikdy nepsal o politice, dělal reportáže o každodenním životě, především o kriminalitě. To ho zachránilo. Nicméně v novinách, kde pracoval, se už nikdy nemohl dostat do vyšších pozic. Věděl, že je kvůli své dřívější podpoře socialistů na černé listině a že zůstane řadovým novinářem, který si bude muset dávat pozor na to, co píše. Nebyla to žádná legrace. Žili jsme v době velkého a všudypřítomného strachu z tajné policie. Dodnes mám kvůli tomu z policie strach.

Jak vypadal život v Chile po převratu?

Několik let jsme doma vůbec nemluvili o politice. A taky jsme nemohli poslouchat žádnou kvalitní hudbu. Byl to velký rozdíl oproti šedesátým létům, kdy v Chile nastal boom skvělé rockové a folkové hudby. Jenže tohle všechno s nástupem Pinocheta skončilo. Progresivní hudba byla zakázána. Známější socialisticky smýšlející zpěváci byli buď zabiti, anebo skončili v emigraci. Asi nejznámější obětí byl zpěvák Victor Jara, který byl mučen a zavražděn na sportovním stadionu. Další oblíbené kapely jako třeba Inti Illimani byly v době Pinochetova puče na zahraničním turné, takže měly štěstí. Někteří umělci vytvořili undergroundové hnutí, ale to působilo v ilegalitě. Televizi a rádio místo toho zaplavil naprosto stupidní pop. Umělci museli deklarovat loajalitu k novému režimu, zpívat banální písně a podobně.

Zní to povědomě – připomíná to nejtěžší léta normalizace v Československu, jenže v mnohem brutálnější podobě…

Pinochet přirozeně nemohl pronásledovat všechny, kdo smýšleli jinak. Zaměřil se na politické vůdce a osobnosti, ale obyčejným lidem i tak dokázal život hodně znepříjemnit. Například vyhlásil výjimečný stav. Několik let jsme nesměli vycházet po setmění z domovů a báli se, že nás za porušení zákazu zastřelí. Pro generaci mých rodičů to bylo těžké, protože byli zvyklí chodit do divadel, na koncerty nebo do kabaretů. Kabarety byly v Chile zvlášť populární, navštěvoval je skoro každý. Chile bylo ovlivněno kulturou hippies a šedesátými léty, jenže pak přišla temná éra. Pinochet a jeho lidé byli spojeni s velmi konzervativními proudy v katolické církvi a živou kulturu v podstatě zabili. Zaváděli jakousi „morální revoluci“ a vnucovali lidem novou konzervativní ideologií. Kultura se začala probouzet až v osmdesátých letech.

Pinochetovy jednotky obléhající prezidentský palác v Santiago de Chile
Pinochetovy jednotky obléhající prezidentský palác v Santiago de Chile

Vy jste v sedmdesátých a osmdesátých letech dospíval a studoval. Jaké pro vás bylo žít v tak sešněrovaném prostředí?

Musíte si uvědomit, že Chile je jedna z nejkapitalističtějších zemí na světě. Vše bylo zprivatizováno, včetně školství, takže veřejné školy jsou podfinancované a mimořádně špatné. Jen díky úsilí svých rodičů jsem se dostal na katolickou střední školu, kde studovaly děti ze střední třídy, a pak i na univerzitu, ale nemohl jsem studovat, co jsem chtěl. Chilské univerzity jsou soukromé a školné je opravdu vysoké. Musíte studovat obory, jako je ekonomie, právo, medicína nebo geologie, jinak nemáte šanci školné splatit. A málokdo vám v takovém případě půjčí. Chtěl jsem studovat hudbu, ale musel jsem jít dělat obchod. Mí rodiče a starší příbuzní přitom mohli studovat na kvalitních veřejných školách a dostali díky tomu lepší práci. Jinak by dál žili v chudobě.

Jak to vypadalo na chilské univerzitě?

Měl jsem strach, který si v sobě dál nesu. Na univerzitě byli tajní agenti, které Pinochetův režim posílal špehovat studenty. Nikdy jste nevěděl, jestli váš spolužák není Pinochetův voják. Musel jste si dávat velký pozor, nemohl jste si se spolužáky povídat otevřeně. Své názory jsem pochopitelně byl nucen skrývat a jediní přátelé, které jsem měl, byli aktivisté, s nimiž jsem koncem osmdesátých let organizoval demonstrace.

Stal jste se aktivním odpůrcem Pinochetova režimu?

Byl jsem politicky aktivní, i když nás na začátku bylo málo. Měl jsem tajnou přezdívku a organizoval protesty a stávky. Bylo to dost nebezpečné. Pokud by mě chytili, mohli mne mučit a zabít. Někteří mí spolužáci skončili ve vězení, jeden se odtamtud nikdy nevrátil. Nicméně osmdesátá léta byla v něčem volnější. Pinochetova vláda ukončila výjimečný stav a schválila novou ústavu. Když jsme dostali trochu víc svobody, snažili jsme se ji proti Pinochetovi využít a zbavit se ho. Ale armáda a policie proti nám tvrdě zasahovala. I konec osmdesátých let byl velmi drsný. Řada lidí byla zavražděna, například někteří přátelé mého otce.

Řada novinářů a dalších postav v Česku si s Pinochetem dodnes spojuje boj proti sovětskému komunismu nebo oživení chilské ekonomiky. Co byste jim vzkázal?

Jsou tito lidé ochotni přinést jakoukoli oběť kvůli ekonomice? Umírající ženy a děti, čtyřicetiprocentní chudobu, zničení odborů, čtyřsetprocentní inflaci… Tyto věci nemůžete provádět v demokracii. Chilský ekonomický „zázrak“ je mýtus. S Pinochetem přišla známá parta ekonomů, kteří studovali v USA a jimž se přezdívá „Chicago Boys“. Přebudovali zemi pro sebe a vládnoucí oligarchii tak, aby jim to umožnilo vydělávat co nejvíce peněz. Po letech drsných hospodářských experimentů rozdělili zemi na dvě části: pro bohaté a chudé. Chudí jsou díky tomu opravdu chudí; nežijí v panelácích jako v Česku, ale v chatrčích z krabic a plechů.

Jak v Chile fungují zprivatizované veřejné služby?

Vezměte si soukromé penzijní pojištění. Jeho autorem je jeden z Pinochetových lidí, ekonom José Piñera. Tento systém, který je prý populární u mnoha ekonomů v Česku, spočívá v tom, že odvádíte deset procent ze své mzdy do soukromého penzijního fondu. Ze zákona povinně. Když je vám pětašedesát let, ve fondu vám podle vašeho zdravotního stavu vypočítají, kolik let budete ještě žít, a podle toho vám rozdělí vaše naspořené peníze. To si ale můžete spořit sám, nepotřebujete k tomu žádný fond, jehož vedení si přijde na pěkné zisky. Vše samozřejmě závisí na výši vašeho platu. V Chile neexistuje solidarita. Pokud jste bohatý, můžete si dovolit kvalitního doktora, krásný pokoj v nemocnici, vše pro vás funguje dobře. Ale to se týká jen patnácti procent populace. Zbytek jde do nemocničního pokoje po deseti patnácti lidech.

A Pinochet jako bojovník proti komunismu?

Předně, Chile bylo před Pinochetem demokratickou zemí. Prezident Allende nechtěl zavést žádnou diktaturu. Probíhaly tu normální volby. Lidé mohli svobodně rozhodnout, zda budou chtít pokračovat s Allendem, nebo s někým jiným po volbách, které se – a to je dobré připomenout – tehdy plánovaly. Takže lidé by za normálních okolností vyjádřili, co chtějí. Často se připomíná, že v Chile nefungovala ekonomika. To je pravda, ale o tom, co bude dál, měli rozhodnout občané. Pinochet nezachránil nikoho před ničím, byl to oportunista, který se dostal k moci s využitím těch nejbrutálnějších metod. Allendeho vláda byla v době puče zcela bezbranná, nemohla se proti chilské armádě bránit. A nikde se neskrývali žádní sovětští nebo kubánští vojáci.

Chilské hospodářství přesto dodnes někteří publicisté či ekonomové staví na odiv jako vzor.

K tomu mohu říci jediné. Osmdesát procent lidí ve vedoucích pozicích v Chile pochází z pěti elitních středních škol. Zdůrazňuji, středních škol, ne univerzit. O vašem osudu je rozhodnuto ve třinácti letech a vše závisí na výši konta vašich rodičů. O zbylých dvacet procent pozic soupeří lidé, jako jsem já. To opravdu nezní příliš demokraticky, i když Pinochet je už dávno pryč.

Existuje ještě nějaké Pinochetovo dědictví?

Pinochetova diktatura okradla lidi, jako jsem já, o nejlepší roky života. Přijde mi, že lidé, kteří tvrdí, že Pinochet ozdravil chilskou ekonomiku, mají fašistické sklony. Můžete provádět jakékoli hospodářské experimenty, libovolně privatizovat, zvyšovat nebo snižovat daně a podobně. Ale k tomu nepotřebujete demokracii. Podívejte, sám jsem vystudovaný ekonom, ale jak bych mohl něco takového obhajovat. Pinochet zavedl kapitalistickou diktaturu. Chtěl především obohatit sám sebe a své přátele, nedělal to pro blaho země nebo kvůli něčemu podobnému. Koneckonců, v Česku dnes vidím řadu podobných trendů: slabé odbory, bývalá vláda prosazovala privatizaci veřejného sektoru. Ano, i tak se můžete přiblížit dnešnímu Chile. Opravdu chcete něco podobného?

 

Výroky některých českých osobností o Pinochetovi a jeho diktatuře:

Marek Benda, poslanec PS PČR za ODS: „Generál Pinochet dokázal vzít na svá bedra odpovědnost za jednání, na kterém zajisté bylo mnoho sporného, které ovšem zachránilo Chile před hrůzami komunismu.“ (http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/1106-pinochet-muz-ktery-zachranil-svou-zemi-pred-hruzami-komunismu.aspx)

Roman Joch, politik, publicista a bývalý poradce premiéra ČR v oblasti lidských práv: „Demokraticky zvolený prezident Allende (demokraticky byl zvolen i Hitler) v létě 1973 vládl neústavně a v Chile se schylovalo ke komunismu. Generál Pinochet uskutečnil převrat, nastolil autoritativní režim, který později plně demokratizoval, a tak zachránil zemi před komunistickým totalitarismem.“ (http://euportal.parlamentnilisty.cz/PrintArticle/902-augusto-pinochet-nikoli-beze-cti.aspx)

Martin Vopěnka, spisovatel a nakladatel: „Pro národní ekonomiku i budoucnost země se bohužel jeví jako výhodnější ta cesta, kterou kdysi zvolil chilský generál Pinochet. Velmi nepopulární cesta, při které se armáda chopí absolutní moci v zemi a mnoho lidí na to těžce doplatí, někteří dokonce i životem. (…) V případě chilského scénáře jde v podstatě o to, že země, jejíž lid pozbyl schopnosti racionálně rozhodnout o své budoucnosti, projde desetiletím nepříjemné diktatury, která se později pod tlakem mezinárodního společenství, ale také přirozeným vývojem začne drolit, až ji konečně vystřídá vytoužená demokracie.“ (http://www.sinagl.cz/postrehy-a-komentare/1854-recky-soumrak.html)

Petr Placák, novinář, spisovatel a bývalý disident: „Vojenská junta nezaváděla ten typ chybné sociální nebo národní ideologie či vymývání mozků, které známe ze všech fašistických nebo komunistických režimů. Naopak, junta jmenovala do vlády prominentní liberální ekonomy, kteří postavili ekonomiku této země na nohy.“ (http://www.praguepost.com/archivescontent/15003-pinochet-s-regime-might-not-have-been-all-bad.html)

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies