Foto Netflix
Nad noční scenérií Santiaga de Chile přelétává groteskní stín s charakteristickým tmavým pláštěm. Jakmile se špičky černých bot dotknou podlahy bytu či paluby lodi, zaleskne se ve tmě nůž a přibude další oběť. Jenže namísto typického vysokého límce tento zabiják nosí vojenskou uniformu a nestačí mu krev obětí – chce také jejich srdce. Titulním Hrabětem přitom není nikdo jiný než chilský diktátor Augusto Pinochet.
Letos v září uběhlo padesát let od státního převratu v Chile, který do čela země vynesl právě Pinocheta. Netradičně se na osobu diktátora, který stojí za zmizením a smrtí tisíce Chilanů, rozhodl podívat režisér Pablo Larraín, autor takzvané Pinochetovy trilogie. Nejznámějším Larraínovým dílem ohlížejícím se za Pinochetovou diktaturou je pravděpodobně snímek No z roku 2012. Příběh mladíka podílejícího se na kampani demokratických sil uspěl i v zahraničí a film byl nominován na Oscara v kategorii Nejlepší neanglicky mluvený film. O Oscara se Larraín později ucházel i s životopisnými snímky Jackie a Spencer.
Sázka na upíry
Zatímco v případě No šlo o film založený na skutečných událostech a prokládaný dokonce dobovými záběry, v novince Hrabě Larraín pomocí klasického filmového monstra utíká do alegorie, satiry a gotického hororu. Pinochetem (Jaime Vadell) je zde přes 250 let starý upír posedlý Marií Antoinettou (jejíž hlavu schraňuje už od její popravy gilotinou) a obdivující Napoleona i nacismus. Zatímco slavnější Drákula zakotvil ve Velké Británii, on si pro své působení vybral Chile.
Pinochet zemřel jako milionář a na svobodě. Tento nedostatek spravedlnosti je důvodem, proč je moje země rozdělená.
Mohlo by se zdát, že éra upírských filmů – ať už těch kultovních (série Stmívání), hororových (Ať vejde ten pravý) nebo pokusů o invenci a posun žánru do komedie (Co děláme v temnotách) či melodramatu (Přežijí jen milenci) – skončila někdy okolo roku 2014. V posledním roce se ale objevily nové snímky, které do popředí staví právě upíry. Zatímco v případě Renfielda a Denní směny šlo o více či méně povedené hororové komedie, Larraín se snaží upírský žánr posunout dál. Tentokrát totiž upírská tematika slouží jako prostředek k přemítání o tom, kdy zlo definitivně umírá, a zároveň je politickým komentářem a hybatelem děje. Upírské prokletí je pro některé z postav žádanou odměnou za věrné služby brutálnímu diktátorovi, pro jiné důvodem ke sporům a nenávisti
Hlas chilské společnosti
„Někteří lidé žijí déle, než by měli,“ říká jedna z Pinochetových dcer. Odkazuje tak na vysoký věk svého otce (zemřel v 91 letech) i jeho zdánlivou nesmrtelnost. Právě kvůli zkazkám o generálově touze definitivně zemřít se v drsné a větrné Patagonii rodina schází, aby si rozdělila diktátorovo dědictví. Dialogy mezi pěticí rozhádaných dětí, Pinochetovou arogantní manželkou Lucíou a věrným komorníkem a veteránem bolševické revoluce Fjodorem dají vzpomenout na rodinné vztahy ze seriálového hitu HBO Boj o moc.
Zmíněná citace jedné z dcer chilského diktátora zároveň funguje jako hlas části chilské společnosti. Tu ve filmu do jisté míry zastupuje řádová sestra Carmen (Paula Luchsinger), která se setkání rodiny účastní jako účetní. Právě ona má zmapovat rodinný majetek získaný během let nesvobody a přerozdělit ho mezi Pinochetovy děti a ženu. Nejde ale o její jediný úkol.
V zájmu církve má provést exorcismus. V tomto případě tedy i očištění Pinochetova jména (podobně jako se o to církev snaží ve skutečném světě, jak si všímá ve své recenzi pro deník The Guardian Peter Bradshaw). Carmen tedy v rozhovoru s členy rodiny často s úsměvem a jistým vzrušením jmenuje zločiny diktátora i jeho rodiny. Diktátorovy děti pak doplňují jednotlivé detaily nebo se naopak vyřčeným faktům brání. A někdy ke svému otci cítí i (z pohledu diváka ironický) soucit. „Pít krev, abych přežil. To musí být hrozná oběť,“ svěřuje se Carmen jeden z diktátorových synů.
Nevděčné Chile
K dokreslení Pinochetova profilu slouží také jeho promluvy s Fjodorem, ať už se týkají upírského údělu, žen nebo vzpomínek na brutální mučení odpůrců. Oba také přemítají nad tím, zda je horší být vrahem, nebo zlodějem. „Vojáka můžete nazvat vrahem, protože k tomu byl vycvičen, ale nikdy ne zlodějem. Když byl Pinochet obviněn z praní špinavých peněz, většina lidí, která ho léta bránila, už nevěděla, co říct,“ vysvětlil serveru Indie Wire režisér snímku Larraín.
Film taktéž ironizuje posedlost Pinochetovy rodiny jejich politickými odpůrci a diktátorův pocit malého zadostiučinění. Zásluhou Pinocheta podle jeho dětí (a mnohých jeho dnešních zastánců) jsou vraždy komunistů a podporovatelů levicového prezidenta Salvadora Allendeho. Za příkořími rodiny pak stojí „levicoví soudci“ a Chile je „nevděčná země“. „Dějiny nikdy nejsou fér,“ popisuje hlas vypravěčky Pinochetovo rozčarování nad tím, že v prezidentském paláci stále není jeho busta. Právě postava vypravěčky, která nás příběhem Hraběte provází od úvodních chvil, ke konci filmu získá na významu. Prozradit zde její totožnost by i přes evidentní náznaky ve filmu byla škoda.
Zatímco úvod a závěr Hraběte fungují skvěle, prostředek poněkud ztrácí dech, jakkoli se snímek může chlubit nádhernou černobílou kamerou Edwarda Lachmana, skvělými hereckými výkony i kousavým scénářem Guillerma Calderóna, oceněným na festivalu v Benátkách.
„Nevzpomínám si, ale není to pravda. A i kdyby ano, tak si to nepamatuji,“ reaguje Hrabě ještě jako mladík žijící ve Francii pod jménem Claude Pinauche na obvinění z pokousání jedné z prostitutek. Zazní tak přesně stejná odpověď jako na otázku, zda Pinochet někdy stál v čele chilské tajné policie, píše Amy Nicholson ve své recenzi pro deník The New York Times. Podobných odkazů na skutečné výroky, činy i postavy je scénář plný a nebojí se pálit do všech stran, ačkoli někteří kritici mu vyčítají opomenutí role Spojených států na vojenském převratu.
Nespravedlnost a rozdělená země
Celým filmem se vine otázka, kterou si Chile klade i dnes, a sice nakolik je Pinochet doopravdy „mrtvý“. „Pinochet zemřel jako milionář a na svobodě. Tento nedostatek spravedlnosti je důvodem, proč je moje země rozdělená. Je to velmi bolestivé, ale je to tak,“ popsal okolnosti vzniku filmu Larraín pro server Indie Wire.
Mimochodem, o tom, nakolik bude odkaz Pinocheta nadále součástí Chile, rozhodnou tamní obyvatelé letos v polovině prosince, kdy čeká zemi další ústavní referendum. V něm budou Chilané hlasovat o podobě nové ústavy, kterou chtěla vláda prezidenta Gabriela Borice definitivně očistit od prvků z doby Pinochetovy diktatury. Jenže progresivní podobu ústavy voliči napoprvé odmítli a na nové verzi bude pracovat ústavní shromáždění, ve kterém 22 křesel z celkových padesáti drží od letošního května krajní pravice. Podoba návrhu nové chilské ústavy tak může být úplně jiná, než tomu bylo při posledním hlasování.
Autor je spolupracovník redakce.