Když se v Česku řekne „Rumunsko“, leckterý našinec vyloudí na tváři jen úšklebek pohrdání. Přitom nás s touto zemí pojí mnohem víc než „pouhých“ dvě stě let historie, dvacet let společné hranice mezi světovými válkami nebo autentická vlna solidarity v roce 1968. I dnes nás se „vzdálenou zaostalou balkánskou zemí“ spojuje víc, než by si průměrný hrdý bílý Čech-Zápaďan připouštěl. Z rumunských zkušeností bychom se totiž v lecčems mohli učit. Nebo spíš měli učit.
Protest jako inspirace
Rumunsko je ideální učebnicí toho, kam vede přímá volba prezidenta v kombinaci s rozvráceným stranickým systémem a mimořádně silnou personalizací politiky. Takovýto „úsvit“ přímé demokracie začal Rumuny oslňovat a ozařovat ihned po slavné (ne)revoluci roku 1989. Politika je zde – ostatně podobně jako v Česku – plně v režii takzvaných mogulů (obdoby našich kmotrů), jejichž osobní vliv propojuje sféru politickou, ekonomickou a mediální. Osvobozený národ také začal bez okolků přepisovat špatné politologické učebnice a ukazovat, že premiérsko-prezidentské konflikty v poloprezidentských režimech se vůbec neomezují jen na ideologicky protikladné aktéry. Z kocoviny semiprezidencialismu se Rumuni po bezmála čtvrtstoletí už pomalu vzpamatovávají, nás však celá tato bolestná kapitola teprve čeká. Ale co naplat: máme, co jsme chtěli.
Podívejme se však raději na oblast, kde se od rumunské společnosti máme co učit – a to bez sebemenší stopy ironie. Je to kultura protestu. A také účinnost a úspěšnost lidového vzdoru. Masivní pouliční bouře totiž vedly v nedávné době k pádu neschopných vlád právě ve dvou zemích jihovýchodního křídla Evropské unie – Rumunsku a Bulharsku. Shodou okolností v zemích, kde (podobně jako jinde) fingovanou diktaturu proletariátu nahradila nefalšovaná škrtatura klepto-patriciátu.
Co je důležité: frustrované společnosti na obou březích Dunaje dokázaly nejen deklarovat, ale také „provést“ dost. Rumunské drama z loňské zimy, kdy násilné protesty vedly k pádu vlády, je snad i v provinčním a do sebe zahleděném českém prostředí dostatečně známé. Jiný – zcela aktuální – příběh však zatím české pozornosti veskrze uniká. Jen zcela okrajově totiž v našich médiích probleskly zprávy o zářijových protestech proti těžbě zlata v rumunské oblasti Rosia Montana. A pokud, tak se zprávy jednostranně zaměřovaly hlavně na ekologickou stránku věci.
Korporace může vyvlastňovat
Nejsem sice kvalifikován to posoudit, ale připusťme, že kyanidová těžba zlata opravdu asi není tou ekologicky nejšetrnější metodou. Podstatná jsou tu však tři jiná hlediska: politické, ekonomické a mediální. Ekonomickou tajenku není tak těžké rozluštit. Na jedné straně stojí mocný ekonomický hráč, kanadská korporace Gabriel Resources a její rumunská pobočka Rosia Montana Gold Corporation. Na druhé straně ekonomicky dysfunkční, ale turisticky potenciálně atraktivní region. A na třetí straně konglomerát rumunských mogulů (kmotrů), jejichž zájmy se v tak velké věci navzájem drží v šachu. Celý projekt byl tudíž dlouho uložen u ledu.
Při takovéto konfiguraci asi nepřekvapí, že se zde setkáme se zcela typickými schématy a šablonami. Například, že rumunský stát uzavře s kanadskou společností Gabriel Resources nápadně nevýhodnou smlouvu. Ostatně jak jinak v typickém středo-východoevropském rovnodaňovém ráji. A aby toho nebylo málo, stát deleguje na korporaci některé klíčové výsady své moci. Soukromá společnost tak například v dotyčném regionu – „vyzbrojena“ principem veřejného zájmu – sama může provádět vyvlastňování. Tedy aspoň podle vládního návrhu zákona přijatého koncem srpna a nyní čekajícího na schválení oběma komorami parlamentu.
Ekonomickou úvahu proto můžeme uzavřít všeobecně platnou poučkou, která spolehlivě funguje snad ve všech režimech, ve všech érách a na všech kontinentech: prokletí nerostného bohatství. Jihoameričané, Afričané a mnozí další by o tom mohli vyprávět.
Provázanost s kmotry
Nyní otevřeme politickou úvahu. A to problémem či spíše prokletím „silné“ vlády. Proč ty uvozovky? Není totiž nic horšího než silná vláda, která stojí na slabých základech. Jinak řečeno, pseudostranický pseudosystém, který je plně v režii „silných osobností“ (to je ostatně i vysněný ráj nejednoho Čecha, který by už konečně zatopil těm ošklivým partajím). Taková vláda se však pohybuje na hřišti neustálými konflikty rozežíraného poloprezidentského režimu.
Dnešní „silná“ rumunská vláda, vedená navíc opravdu silným premiérem Victorem Pontou si svoji volební sílu vysloužila lacino. Šedesát procent hlasů a sedmdesát procent mandátů získala ve volbách v roce 2012, které byly vlastně dohrou „zimní revoluce“ téhož roku a které definitivně smetly pohrobky škrtátorských vlád. Fantastický volební výsledek je totiž hlavně vizitkou nenáviděné předchozí garnitury pod patronátem prezidenta Traiana Basesca, jehož velkolepé kampaně proti komunismu už po šesti letech prostě nestačily na zakrytí skutečných problémů země.
Nynější Pontova vláda je, bůhvíproč, onálepkována jako „levicová“. Snad proto, že polovinu jejího jádra tvoří „bývalí komunisté“ (druhou polovinu však „bývalí antikomunisté“) a že proprezidentská (probasescovská) aliance, její hlavní konkurent, se v posledních volbách nazvala jako „pravicová“. Ve skutečnosti je dnes vládnoucí rumunská Sociálně liberální unie personálně dvouhlavým pravo-levým spojenectvím (tvoří ho sociální demokrat Victor Ponta a národní liberál Crin Antonescu), které drží pohromadě odpor proti někdejším ambicím prezidenta Basesca. Je to vlastně aliance dvou aliancí: levého středu a pravého středu. A ponechme stranou, že pojmy jako pravice a levice jsou v Rumunsku snad více než jinde pouhou prázdnou nálepkou, pod níž se skrývá mogulská politika.
Co by na to asi řekli Češi? Politiku „nezávislých silných osobností“, „neideologických ideologií“ a „nestranických stran“ milují. Kmotry, korupci a klientelismus nenávidí. Jen jaksi přehlížejí, že obě věci k sobě neoddělitelně patří.
Mediální kouřová clona
Zpět k Rumunsku. Dokud byl dnešní premiér Victor Ponta v opozici, byl hlasitým odpůrcem těžby zlata v Rosia Montana. On vlastně „tak trochu proti“ zůstal i poté, co jeho kabinet navrhl sporný zákon o vyvlastňování. Jisté místní televizní stanici totiž prozradil, že on sám nakonec bude v parlamentu hlasovat proti. Inu, silné vlády se někdy vyznačují silným alibismem. A nejen na Pražském hradě se setkáme s rozdvojenými či dokonce roztrojenými politickými osobnostmi: Ponta-občan, Ponta-poslanec, Ponta-premiér. A k zázračnému obratu dodejme ještě jednu ukázku dokonalého alibismu. Ústy Pontova spoluvládce liberála Crina Antonesca totiž vláda navrhuje, aby bylo parlamentní hlasování o zákonu odloženo na neurčito.
Asi nejzajímavější na celém příběhu je aspekt mediální. Právě na tomto poli měl totiž vládně-těžařský konglomerát svou partii rozehranou nejvelkoryseji – a právě zde jejich tahy překvapivě nejvíce selhaly. Hra to vpravdě nebyla nijak geniální ani inovativní. Staré známé metody: manipulace veřejného mínění, mediální blokáda (cenzura?) protestů, doplněná osvědčenou taktikou kouřové clony (vypouštění zcela irelevantních kvazitémat). Rumunská stanice ProTV tak místo protestů proti těžbě v Rosia Montana vysílala zprávy o narození vnuka prezidenta Basesca (a propos, narodil se jeho dceři, europoslankyni Eleně).
Celý plán na mediální blokádu však jaksi nepočítal s úlohou sociálních sítí, které dokázaly zkorumpované rumunské televize a deníky velmi účinně suplovat. Objevují se dokonce analogie mezi „Arabským jarem“, „Tureckým létem“ a „Rumunským podzimem“. Geografický směr šíření protestů se z našeho pohledu zdá nadějný – vyústění již méně (i když v Rumunsku je, připusťme, zatím vše otevřené).
Falešný pragmatismus
Pro českého pozorovatele by měly být varovné především následující momenty: mediální mlha plus hyperpersonalisovaná bulvární pseudopolitika v režii kvazistran ovládaných moguly-kmotry. To vše se navíc, jak bylo řečeno, odehrává v podmínkách konfliktního poloprezidentského režimu. Snad jediné dobré na něm aktuálně je, že rumunská vládní garnitura není ochotna jít do tvrdého střetu s protestujícími kvůli blížícím se prezidentským volbám 2014. Takovéto prostředí je ideální živnou půdou pro falešný „pragmatismus dobrého hospodáře“. Zejména konzervativní levice je k této ne-politice náchylná. Říká: zapomeňme na ideologické rozdíly, žádné doleva, žádné doprava, sežeňme nezávislé odborníky a schopné praktiky z regionů a pojďme společně kupředu.
Takovýto konzervativně-levicový „pragmatismus dobrého hospodáře“ bývá v Česku označován jako populismus, což je ostatně nadávka komukoli, kdykoli a za cokoli. V tomto případě je ale opravdu málo trefná. Za deklarovaným sociálním cítěním, péčí o pracovní místa v deprivovaném regionu a ochotou ke keynesiánským stimulům (za doly si lze snadno dosadit dálnice, jaderné elektrárny či plavební kanály) se často skrývají spíše nadstandardní vztahy s velkým byznysem a propojení s nadnárodními korporacemi.
Autor je politolog.