Ptal jsem se jednou svého přítele Tomáše, co jej nejvíce překvapilo, když v roce 1988 emigroval do Francie. „Opravdový šok pro mě byl, že všechny ty propagandistický kecy, který nám bolševici vykládali o třídní společnosti, byly na Západě fakt pravda.“ Pro třiadvacetiletého umělce z chartistické rodiny byla atmosféra v Československu osmdesátých let nedýchatelná. Když se po revoluci vrátil, uspěl a neměl důvod zahořknout. Se svou západní zkušeností ale začal volit komunisty.
Jeho zkušenost byla v nové porevoluční atmosféře těžko sdělitelná. Svoboda se totiž chápala především jako negace toho, co bylo, tj. jako antikomunismus. Na scénu přitom přišly jeho různé podoby.
Jedna z nich prosadila podivnou rovnici: demokracie = absence levicové vlády. I tehdy, když levice vyhraje volby a má většinu v parlamentu, musí se přizpůsobit a sestavit vládu se stranami, které ujišťují, že jsou tou nepravější pravicí. Má to mnoho zvláštních důsledků, mimo jiné i ten, že se levice a zejména komunistická strana nemusí příliš snažit, a podle toho to taky vypadá.
Zapovězená slova
Jiná podoba antikomunismu přiděluje jednoznačné plusy a mínusy. Jeho zbraní je propojování – vezme si nejhorší podobu komunismu, Stalinovu, Maovu nebo Pol Potovu diktaturu, a řekne: Kdo by chtěl popírat, že tyto zločiny jsou v principu obdobné jako ty Hitlerovy? Kdo by chtěl umenšovat zlo? Rovnítko komunismus a nacismus je na světě a dá se libovolně natahovat. S použitím trochu hrubšího rastru pak můžete Hitlerův knírek přimalovat i levicovým intelektuálům, současným členům KSČM nebo rovnou Marxovi. Toho je předtím třeba pořádně oholit – prakticky o všechno, co napsal.
Pak je tu ještě jiný antikomunismus. Listuje v rejstřících a zakazuje slova. Tedy, zakazuje… Spíše je označuje za archaická a směšná, vyjadřuje podiv nad tím, jak může ještě dnes někdo takhle mluvit. Zavržených slov, jejichž užitím se mluvčí zesměšní, ovšem spíše ubývá. Ještě v devadesátých letech šlo s odkazem na minulý režim diskreditovat feminismus – to přece známe, to jsme zažili, to je zprofanovaný MDŽ, případně ideologie, která proti sobě staví muže a ženy podobně jako komunismus kapitalisty a proletáře… V devadesátých letech zněly podobné poněkud primitivní hlasy i z intelektuálních periodik a těch pár feministek v Česku bylo v tvrdé defenzivě. Dnes by podobná rétorika byla nekriticky přijímána patrně jen na okrajových webech. Pro mnohé stoupence pravé pravice byla i ekologická kritika novou, po rudé zelenou totalitou – antikomunistický rámec měl tímto způsobem škrtnout hnutí za šetrnost vůči přírodě.
Návrat vytěsněného
Podobný zápas se škrtači slov probíhá tentokrát o výraz třída. Bude mnohem obtížnější, protože třída skutečně souvisela s minulým režimem a ten s odkazem na ni obhajoval celou řadu svých represivních kroků. Vytěsnit mluvení o třídních rozdílech se jevilo jako adekvátní reakce. Od Freuda ale víme, co se s vytěsněným stane.
Sociolog Jan Keller, který výrazně přispěl k obraně ekologické kritiky v době, kdy bylo běžné ji nálepkovat jako formu terorismu („ekoterorismus“) a reinkarnaci bolševismu, vydal v posledních letech dvě knihy o sociálních rozdílech. V nich doložil, že drastické rozdělení společnosti není minulostí, ale sílícím trendem.
Jak ukázal Keller, právě v době, kdy řada módních teorií zdůrazňovala individuální volby, případně význam kultury, vzrostla míra sociálních rozdílů natolik, že jeho slovy už nemá smysl ani mluvit o „nerovnosti“, ale spíše o „nesouměřitelnosti“, což prakticky demonstruje např. míra, v níž se tyto nerovnosti překládají do prostorové segregace, do společnosti ghett na jedné straně a tzv. gated communities na straně druhé. Nerovnosti přitom stále méně záleží na práci nebo ochotě vzít na sebe riziko (klasická charakteristika podnikatele), a mnohem více na dosavadní pozici a schopnosti přenést riziko na ostatní (klíčová charakteristika mnohých dnešních manažerů). Keller přišel i s prognózou, kam může podobný vývoj vyústit: dojde-li k razantnímu omezení veřejného sektoru, čeká společnost návrat vztahů na úroveň feudalismu. Na levici měly Kellerovy knihy značný ohlas, napravo je čekala vcelku obvyklá reakce: cenzura mlčením kombinovaná s několika neumělými pokusy o výsměch.
Od podnikatele ke knížeti
Můj přítel Tomáš poznal společnost, v níž se po generace předávané nerovnosti překládaly do celé řady dalších, včetně místa bydliště či vkusu. Když se zkraje devadesátých let vrátil do Česka, země překypovala nadšením, klíčovým slovem tu vedle demokracie bylo podnikání. Měla přijít náprava rovnostářství, „práva na práci“ (tj. pracovní povinnosti) a nivelizovaných mezd. Je třeba, aby se někteří měli výrazně lépe než jiní – umožníme-li to, bude se mít lépe celá společnost, říkalo se tehdy. Tichým předpokladem ale bylo, že nikdo si výrazně nepohorší a že majetkové rozdíly budou výsledkem schopností a zásluh.
Po třiadvaceti letech budování třídní společnosti se ukazuje, že se ani jeden z těchto předpokladů nenaplnil. K extrémním propadům až na dno došlo, příkladem nejsou jen tisíce bezdomovců. Nově získaný majetek byl často důsledkem spíše dosavadních známostí a informací než schopnosti zvítězit v rovné soutěži. A především dnes přichází na scénu generace značných sociálních rozdílů. Děti dlouhodobě nezaměstnaných žijících na ubytovně a děti z milionářské rodiny budou vyrůstat ve dvou odlišných vesmírech. Výkon, o který se mělo v podnikatelském světě jednat, je přitom často pouze domnělý. Ve skutečnosti je jedno, jak se peníze obstarají, důležitá je jejich fakticita. Popularita Karla Schwarzenberga už v několika volbách není náhodná – kníže je znak pro ničím nezasloužené, prostě zděděné bohatství a moc.
Nové ideologické aparáty
Francouzský filosof Louis Althusser (pozor, komunista!) popsal svého času ideologii jako interpelaci: zvnitřněný hlas, který nám připomíná, kým z hlediska vládnoucích vztahů jsme. Tuto ideologii nám podle něj vštěpují ideologické státní aparáty, mezi něž Althusser zařazuje například i školství, církve nebo odbory.
Trochu neuctivě bychom mohli Althussera použít a mluvit o třech velkých ideologických aparátech současnosti. Prvním je náš facebookový profil, který nám připomíná, kolik máme známých a často také co a jak si máme myslet, abychom mezi ně lépe zapadli. Hlasem spoludiskutérů nás nabádá: Buď konformní a přitom zajímavý. Předváděj se, ale ať se tvoje názory tvému okolí líbí. Druhým místem ideologie je naše CV, které nám napovídá, jak si stojíme na trhu práce. Ukaž, co můžeš nabídnout a zdokonaluj se v tom, říká nám pohledem personalistů na nedokonalé kolonky v našem životopisu.
Posledním ideologickým aparátem je naše výplatní páska, která nám oznamuje, na kolik jsme ceněni – a zároveň i to, kolik nám ze zasloužených peněz ujedl „erár“. Zatímco předchozí dva ideologické aparáty vyvolávají vnitřní hlas spíše mimoděčně, k ideologické funkci výplatních pásek se nahlas přihlásil Miroslav Kalousek, když v debatě o superhrubé mzdě zdůraznil, že by každý měl vědět, kolik odevzdává státu. Podívej se, kolik platíš na sociální dávky pro cikány, přeložil si to pohotově vnitřní hlas mnoha zaměstnanců.
Havlovy děti
Každá revoluce založená na iluzi radikálního zlomu potřebuje také nové lidi, nezkažené starým uspořádáním. Mojžíš smýkal svým lidem čtyřicet let po poušti, aby vymřeli pamětníci egyptského otroctví, Mao Ce-tung poslal rudé gardy mládežníků šikanovat starší. Václav Havel často opakoval, že skutečná změna se projeví, až vyroste nová generace, která už nebude poznamenána minulým režimem. Na plakátu pro festival Jeden svět 2009 se nechal vyfotografovat jako porodník, který říká mladým: „Před dvaceti lety jste přišli do svobody. Teď ukažte, jak s ní umíte naložit.“
Umět naložit se svobodou znamená v české dominantní ideologii především svobodu neustále bránit – před komunisty (a levicí obecně), před staršími lidmi, kteří překážejí a mají divné, nemoderní názory… Vlastně nikdy není čas se svobodou nakládat, je třeba být především neustále na stráži. Část mladé generace to dokázala, jak jsme viděli, ve volebních kampaních 2010 a 2013. První z nich znamenala rozdmýchání brutální rétorické války proti chudým, proti lidem na sociálních dávkách (a v podtextu proti Romům jako kolektivnímu českému a proti Řecku jako kolektivnímu evropskému dávkaři), okořeněné pořádnou porcí generačního šovinismu. Třídní boj, jehož emblematickými postavami se stali Miroslav Kalousek a Jiří Mádl, v sobě měl veškerou nesmiřitelnost vůči těm částem společnosti, které jí údajně ubírají štěstí. Pravici se podařilo postavit solidaritu proti kvalitě. Chceme kvalitní služby pro sebe a žádný placení na socky, vzkázala nám tehdy.
Byl-li generační protest roku 2010 (navazující na vajíčkovou kampaň) spojen s generačním šovinismem, měla v sobě prezidentská volba šmrnc generačního narcismu. Jsme chytří, zajímaví, dobří a krásní, vzkazovala část mladé generace zformovaná za punkovým feudálem. Porážka vyléčila (a přiměla k úvahám o sociálních rozdílech) jen některé. Většinová odpověď zněla jinak: Ano, zatím nás porazil zlý a nevkusný Zeman, který odráží to druhé a špatné Česko, ale všeho do času – jsme mladí a budoucnost je naše.
Cosi neurotického
Nejlépe se tento přístup projevil v proslulém Hodnotovém manifestu generace Y. Podstatné nejsou ani jednotlivé pozitivní charakteristiky, kterými jeho autor David Antoš své generační souputníky obdařil (jsme otevření, komunikativní, tolerantní, sebevědomí, hrdí Češi a nezakomplexovaní Evropané, slušní a zároveň nároční, orientovaní na lidská práva i na výkon, chceme zdravou společnost a máme se rádi). Podstatná je atmosféra, jíž má manifest navodit: Jsme tu a jsme lepší. Manifest v sobě odráží představu neustálého růstu, z ekonomiky ji ovšem přenáší do různých oblastí života: „Věříme v pokrok. Klademe si stále vyšší a vyšší ambice. Od sebe, spoluobčanů i politiků očekáváme stále více, naopak jsme ochotni stále méně se smířit s kompromisy. Díky dospívající demokracii, zvyšující se zkušenosti ve všech dimenzích a pozitivnímu vlivu sdílení nápadů a myšlenek v otevřené Evropě a v globalizovaném světě si nemůžeme klást jiné než postupně se navyšující cíle. Negativní jevy tolerovatelné v porevolučním období jsou stále více nepřijatelné.“
Sociolog a Antošův generační druh Pavel Šplíchal přesvědčivě rozcupoval manifest na cucky a připomněl, že je hlasem generační menšiny, která opomíjí hlas těch méně úspěšných, jichž je v mladé generaci většina. Šplíchal má pravdu – jen je to ještě horší. I do vědomí velké části těch, kteří se dosud považují za úspěšné, pronikají různé obavy podobně, jako firemně-kreativní newspeak prorůstá citovanými větami z manifestu. Pokrok, který tu je spojován s „postupně se navyšujícími cíli“ jak v nějaké firemní příručce, je růstem, který také vyžaduje stále lepší a lepší lidi. Dříve či později narazí na omezení. Žít jako člověk znamená smiřovat se s kompromisy, už proto, že lidské tělo je kompromis. „Stále více“ bují jenom rakovina.
Existenční nejistota či strach z propadu mezi neúspěšné jsou přítomné i mezi tou zatím úspěšnější částí mladé generace. Může to přebíjet bezvýhradnou identifikací se vzory úspěchu (například s bezdůvodně bohatým knížetem) nebo extatickým recitováním převládající ideologie jako v Manifestu generace Y. V obou případech to ale v sobě má něco neurotického.
Přijde liberální fašismus?
Můj přítel Tomáš v sobě před lety našel intelektuální odvahu tváří v tvář zkušenosti přehodnotit své názory a přiznat část pravdy tomu, co dosud pokládal za tupou propagandu. Na zdi pozdně normalizační Prahy psal hesla o svobodě a lidských právech, na Západě si pak ale prožil a odpozoroval rozdíl mezi formální a reálnou svobodou. Poznal, že svoboda je třídně determinovaná zkušenost – a že je třeba mluvit o třídním rozdělení společnosti ne proto, aby byla svoboda potlačena, ale pro její zachování.
Že je svoboda třídní zkušenost, poznává na vlastní kůži generace Havlových dětí. Vládnoucí jazyk jim ale upírá výstižná pojmenování pro jejich situaci a tvrdí jim v jazyce neúspěchu, že žijí v nejlepším z možných světů a jakýkoli problém je jejich selháním. Takový jazyk časem pochopitelně ztratí přesvědčivost a bude nahrazen jiným. Pokud to nebude jazyk třídního konfliktu, bude to patrně proud, který půjde nejvýstižněji pojmenovat jako liberální fašismus. Případně ne až tak liberální fašismus.
Co v takovém kontextu vzkázat lidem, kteří věří, že se přimknutím k současným vládnoucím pravdám stanou tak nějak automaticky a paušálně lepšími než generace jejich rodičů? Lze jim snad jen adresovat verše Egona Bondyho z počátku sedmdesátých let:
Budete tleskat jako vaši otcové
kterými dnes tak pohrdáte
budete hlasovat na všechny povely nové
s přesvědčením že si přec čestnost zachováte
starajíce se o blaho svého živobytí
když „v daných poměrech“ to nemůže jinak býti
Stanou se z vás horší kurvy než byli vaši pohrdaní otcové
pro něž to bylo přece jen historicky nové
a mnozí z nich se snažili dodat si upřímnou víru
Ale pro vás nebude ani omluvy ani smíru
Autor je politolog.