„Bylo to horší než zločin, byla to chyba,“ řekl prý Napoleonův ministr policie Joseph Fouché. Dnes můžeme tento výrok vztáhnout na vedení sociální demokracie, která páchá sebevraždu před televizními kamerami. A to zejména přičiněním hejtmana Michala Haška, který se rozhodl poslat stranu ke dnu, jako by nevěděl, že tam skončí také. Co rozkol v sociální demokracii znamená a kdo z něj vytěží nejvíc?
Kdo jinému jámu kopá
Hašek, tentokrát ovšem Jaroslav, líčí scénu, ve které dobrý voják Švejk nastupuje službu u polního kuráta Katze. Na cestě ho vede eskorta dvou vojáků pod bajonety, ale oba se tak opijí, že je Švejk nakonec vede sám. Když dorazí na místo určení, nechá kurát eskortu za opilství zavřít. Hašek to glosoval nesmrtelným výrokem: na vojně se mění situace každým okamžikem. A to platí i dnes. Nejprve tu byla sociální demokracie, která si užívala klesající oblibu Nečasovy vlády a připravovala se na vítězné volby. Stačila jedna přímá volba prezidenta, aby se kartami zamíchalo tak, že tu máme ČSSD, která sice z posledních sil proběhla cílovou páskou, ale pak přišel Michal Hašek, který se rozhodl zasadit jí ránu z milosti.
Hašek opravdu udělal něco horšího než zločin: chybu. Pokud spoléhal na to, že se díky nízkému volebnímu skóre své strany vyhoupne na vrchol, přepočítal se. I kdyby se mu podařilo Sobotku vyšachovat, svoji stranu tím jen zdiskredituje – sociální demokracii v čele s Haškem zůstane nálepka partaje kmotrů, kteří se nezastaví před ničím. Možná se tak sice obnaží to, co je pod povrchem, jenže důvod k optimismu není na místě. Socdem si odcizí kdekoho, levice ve veřejném prostoru se dostane do větší izolace a Hašek si bude moci podat ruce s ODS někde na hranici volitelnosti.
Hašek se sice těší přízni Miloše Zemana, a domnívá se, že má za sebou silného hráče, jenže otázkou je, na jak dlouho. Ani to nedohlédl. Může upadnout v nemilost poté, co mu budou pod rukama klesat preference. A i kdyby to dotáhl až na předsedu, zřejmě brzy skončí jako jeho předchůdci: bude zaříznut v přímém přenosu někým ještě dravějším. Nesmíme totiž zapomínat, že zvyk měnit lídra strany a trestat ho tak za neúspěchy, se v ČSSD praktikuje dost často. Hašek tak může na vlastní kůži poznat přísloví o tom, kdo jinému jámu kopá.
Kočka s myší
Štěpení sociální demokracie bezprostředně po volbách je jistě výsměchem jejím voličům. Ale to není to nejpodstatnější. Vážnější je, že sledujeme mocenskou elitu, která je opět zahleděná sama do sebe a pohlcená svými půtkami. Problémy, které by bylo třeba řešit, se odloží a mezi lidmi se opět zase o něco prohloubí znechucení politikou. Krizi v ČSSD budou pobaveně glosovat hlavně ti, kteří před nedávnem pomohli ke krizi celé zemi, a tak se politici formátu Miroslava Kalouska budou zase jevit jako ti rozumní a odpovědní. A směje se také Andrej Babiš, který sám sebe chválí, že zabránil nástupu vlády levice. Právě on bude držet botu na sociálních demokratech, ať už ve vládě s nimi, nebo s jinými, a bude se snažit, aby ČSSD prosadila ze svého programu nanejvýš menší než malé množství.
Haškovci a sobotkovci spolu navíc mohou soupeřit v parlamentu a rozdělit poslanecký klub na znepřátelené frakce, které vládnutí zablokují. A vytěží z toho právě Babiš, který se rád stylizuje do zachránce všeho a všech. Sociální demokraté bojující o koryta tak vlastně dávají za pravdu mocnému šéfovi Agrofertu a jeho kritice polistopadových poměrů. Co by si dnes Babiš mohl přát víc?
Jestliže vedení sociální demokracie zbyl aspoň nějaký pud sebezáchovy, Hašek svůj pokus sesadit Sobotku musí prohrát. Tlak veřejnosti je na to zatím dost velký. Jenže na místě je i velká dávka skepse, až se ČSSD vydá jednat o příští vládní koalici právě s Babišem. Porovnáme-li finanční sílu Agrofertu s ČSSD, stejně jako jejich sebevědomí, lze se oprávněně domnívat, že si Andrej s rozdělenou sociální demokracií bude hrát jako kočka s myší.
Zbytečná politika
Spekulovat o tom, jak bude vypadat příští vláda, je zatím předčasné. Volby nicméně ukázaly, že pokud parlamentní levice čekala, že snadno sklidí hlasy v důsledku krize, mýlila se. Společnost je silně depolitizovaná, mnoho lidí pokládá politiku za neefektivní nástroj pro řešení problémů, a tedy vlastně za zbytečnou. Politika jako by se zdála příliš nákladná, takže si lidé raději volí manažery typu Babiše či Okamury, kteří slibují ušetřit na těch, kdo „pořádně nemakají“. Babišovi navíc ve volebním klání nahrála masmédia. Antikampaň, kterou proti němu v posledních týdnech rozpoutala, z něj v očích mnoha lidí udělala obětního beránka establishmentu.
Volby zkrátka dopadly patem a rozkol v sociální demokracii je toho odrazem. To, zda rozdělená ČSSD projde katarzí, ještě uvidíme, jedno je ale zatím jisté: pod vedením Michala Haška by spadla až na dno a posloužila by jako snadný terč pro své protivníky, kteří jí připíšou vinu za prohlubování vnitropolitické krize. Nejen sociální demokracie, ale levice jako celek by si pak dost možná toto stigma nesla dál. Otázkou je, zda právě probíhající krize otevře příležitost k něčemu novému. Dosud programově jalová levice by se však tentokrát musela posunout víc doleva a začít se brát vážně.
Autor je politolog a historik.