Po anketách bilancujících uplynulý rok v hudbě a výtvarném umění došlo na jeden z nejtradičnějších žebříčků sklonku roku – hodnocení literárních děl. Co z tuzemských či zahraničních beletristických děl vydaných během uplynulých dvanácti měsíců stálo podle literárních kritiků spřízněných s naším webem za pozornost?
Tomáš Glanc (Humboldtova univerzita v Berlíně, A2)
Eva Turnová: Turnový háj (vlastním nákladem)
Kniha krátkých próz autorky, která je známá hlavně jako baskytaristka a zpěvačka současné sestavy Plastic People of the Universe, patří podle mě hned z několika důvodů k nejdůležitějším dílům česky psané beletrie posledního roku. Kultivuje poetiku svědectví a osobního dokumentu – riskantní a související s hledáním nových realismů v současné teorii. Neokázalé sebevědomí dokládá i způsob vydání, ignorující status zavedených nakladatelství. Prózy strhujícím způsobem kombinují lehkost se závažností.
Pavel Kořínek (Ústav pro českou literaturu, A2)
David Mitchell: Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta (Mladá fronta)
Florian Illies: 1913. Léto jednoho století (Host)
Gary Shteyngart: Megasmutná pravdivá lovestory (Argo)
Eleanor Cattonová: The Luminaries (Victoria University Press)
I na druhé čtení mě z překladů nejvíce zaujala kniha Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta, poslední románový opus Davida Mitchella. Výjimečný historický román z osamocené výspy Západu uprostřed izolovaného Japonska, šógunátu Tokugawa, do češtiny brilantně převedla Petra Diestlerová. Její překlad jednoho z nejnadanějších stylových chameleonů současné Británie nijak nezaostává za originálem co do pečlivosti, i přesnosti výrazu.
Dva další kousky z překladové kategorie aspoň zmínkou: Florian Illies: 1913. Léto jednoho století, Gary Shteyngart: Megasmutná pravdivá lovestory.
Nejrozsáhlejším, a zároveň nejpůsobivějším románem, s nímž jsem měl letos příležitost se potýkat, byli The Luminaries novozélandské autorky Eleanor Cattonové. Astrologickými propočty vedený příběh až rozmařile vrší postavy a vypravěčské linie, místo nevolnosti z narativního přejedení ale vyvolává jen radost z neutuchající invence a vypravěčské akribie.
Linda Sokačová (Alternativa 50+)
Tana Frenchová: Ztracený přístav (Argo)
Určit nejzajímavější knihu roku je docela složitá věc. Jako první se mi ale vybavila irská detektivka Ztracený přístav od Tany Frenchové. Není to první a asi ani nejlepší titul této autorky. Zaujaly mě ale kulisy celého příběhu: ekonomická krize a developerské projekty pro úspěšné. V jednom zapadákově dojde k vraždě – takových příběhů jsou tisíce. K vraždě dojde v superluxusním developerském projektu na pobřeží. O prominentní bydlení by šlo ovšem jen tehdy, kdyby se domy podařilo dostavět. Díky ekonomické krizi ale došly finance a úspěšná mladá rodina se přestěhuje do bezútěšného prostředí. Namísto podobně úspěšných mladých rodin mají za sousedy opuštěné a nedostavěné domy a jejich příležitostné obyvatele, kteří mají ke společenské smetánce hodně daleko. Při čtení zahraničních detektivek mě vždy překvapí, jak rychle dokážou autoři a autorky reagovat na aktuální světové dění. Vedle více či méně tradičních řešení kriminálních zápletek pak jejich těžiště stojí i na vztazích v policejních týmech a důležitých otázkách, jakými jsou postavení žen, policejní násilí nebo postavení menšin. Tohle mi u nás pořád chybí.
Jakub Vaníček (A2)
Roman Szpuk: Chraplavé chorály (Nakladatelství Stehlík)
Řada lyricko-meteorologických próz z let 2000 až 2012, sebraných do souboru Chraplavé chorály, zaznamenává vypjaté bouřné momenty prožité na hřebenech a v lesích Šumavy. Jejich autorem je Roman Szpuk, darmošlap, člověk vtahovaný do víru extrémních situací, zároveň také básnivý podivín. Jeho prozaické litanie, pořízené ve chvíli, kdy se nemohl vydrápat ze sněhového závalu kdesi na návětrné straně kopce, považuju za to nejlepší, co bylo letos v naší literatuře vydáno. Obrázky Vimperku a tamních existencí jsou už jen jakýmsi naléhavým sociálním nástinem, učiněným na okraj úplně jiného žánru.
Sára Vybíralová (iLiteratura.cz)
Jean-Philippe Toussaint: Koupelna (Fra)
Antonio di Benedetto: Zama (Rubato)
Pokud je možné libovat si v klaustrofobii, stane se nám to při čtení Koupelny. Jean-Philippe Toussaint nás uzavře do těsného pouzdra vany, úsečných, břitkých vět a strohých mezí útlého románu, jehož zápletka se zdánlivě rozvíjí odnikud nikam. Sevřenost je ale výchozím bodem k neuroticky roztěkané kontemplaci – a jak to pak rezonuje! „Kniha, která změnila francouzskou literaturu,“ hlásá marketingově papírová páska přes obal. Na to je ale autor příliš zakořeněný v jejích tradicích, především v novém románu. Jeho styl je ale zároveň příliš specifický na to, aby si našel epigony.
Vydání Zamy argentinského spisovatele Antonia di Benedetta je splaceným dluhem anti-literatuře – diskrétní a pod kůži se zadírající vyprávění protivného antihrdiny, které začne bezdůvodným zmlácením cizí služky, a odehrávající se v omámených kulisách koloniální Jižní Ameriky, kam zprávy a platy úředníků cestují tak dlouho, až nedocestují vůbec. Chátrající ambice a příběh, který kašle na „výstavbu“. Trochu Beckett a trochu Camus, ale v latino verzi. A tenhle román nám v češtině chyběl už od padesátých let!
Dominik Želinský (Psí víno)
Ladislava Chateau: Vlak do Výmaru (Host)
Prekvapením sa pre mňa stala publikácia Ladislavy Chateau Vlak do Výmaru, vydaná len v novembri tohto roka. Je mapou kolaborácie francúzskej intelektuálnej scény s nemeckými okupantmi – analýzou dokumentov a svedectiev sa Chateau darí rekonštruovať hustú sieť vzťahov medzi osobnosťami kultúrneho života a establišmentom. Nejde však o historiografickú prácu, ale o vzájomne prepojené esejistické kusy, netreba preto čakať žiadnu striktnú metodológiu ani akademický odstup. Mali ste snáď radi Célina?
