„Ticho samotu protíná, vše je tedy už za námi, a rád bych teď čekal na odpověď,“ zpívá Karel Gott v písni, ze které jsem si vypůjčil název tohoto textu. Odpovědi se dočkali autoři otevřeného dopisu adresovanému ministru kultury Danielu Hermanovi. Podepsaní bývalí ředitelé Národní galerie Ladislav Kesner, Milan Knížák, Lubomír Slavíček a Dagmar Šefčíková v něm vyjadřují pochybnosti o jmenování Jiřího Fajta do pozice ředitele této státní instituce.
„Proč vůbec očekávat objektivní zhodnocení současného stavu Národní galerie od jejích bývalých ředitelů, kteří za něj nesou nezpochybnitelnou zodpovědnost?“
Jde o několikátý pokus skupiny bývalých pracovníků galerie „ochránit“ ji před nástupem ředitele oficiálně pověřeného touto funkcí již před drahným časem. Bohužel jejich mediální ataky a vyjádření dávají za pravdu spíš těm, kteří je podezřívají z pokrytectví.
Věčný odklad
Kauza táhnoucí se už čtyři roky je sama o sobě nudná a trapná. Fajt byl v roce 2010 regulérně zvolen odbornou komisí, avšak nikdy se funkce neujal. Díky politickému zásahu byl jmenován ředitelem „krizový“ manažer Vladimír Rösel, komisí jednoznačně odmítnutý. Po nepřesvědčivém dvouletém vládnutí, spojeném například s fiaskem ohledně výběrového řízení na post ředitele Veletržního paláce, byl odvolán. Odborná veřejnost čekala konečně nástup Fajta, další politické rozhodnutí však namísto toho pověřilo vedením ředitele Sbírky starého umění Národní galerie Víta Vlnase – autora věty: „Když nepomůže Národní galerii Rösel, tak už nikdo.“
Někdejší ministryně kultury Alena Hanáková ovšem na závěr svého kocourkovského působení dospěla trochu nečekaně k odlišnému názoru (těžko však věřit, že byl opravdu její) a jmenovala znovu Fajta do funkce, i když s nejasným termínem nástupu. Toto datum se neustále posouvalo i na žádost samotného Fajta, který čekal na potvrzení jmenování od dalšího, už čtvrtého, ministra. Ten jeho nástup posvětil (bývalému kněžímu to snad můžeme věřit) a za termín převzetí galerie určil jaro 2014. Z posledních informací vyplývá, že by nástupu nového ředitele mohlo opravdu dojít v květnu nebo červnu tohoto roku. To, že se k tomu schyluje, naznačují právě výstupy Fajtových bývalých kolegů. V zásadě jde o útoky na člověka, který s nimi nesdílí pohled na současný stav galerie.
Léta zaostávání
Bohužel, celá kauza je především ukázkou známé české malosti. A to obzvláště pro ty, kdo jsou do spletitých a malicherných sporů zatahováni, kdo znají osobní antipatie a bolístky, jež z celého příběhu dělají pavlačovou frašku. Kapitolu samu pro sebe představuje „nejhorší ředitel Národní galerie v Evropě“ Milan Knížák. Člověk, který by pravděpodobně nikdy tento post nezískal bez přímé politické objednávky, nyní podepisuje dopis, který napadá legitimitu způsobu Fajtova zvolení do funkce. Ředitel, po kterém zbyly mnohamilionové dluhy, signuje dokument, v němž se píše, že s novým ředitelem galerii čekají ekonomické problémy. Ale své „máslo na hlavě“ mají zcela jistě všichni účastníci tohoto trapného příběhu a je smutné, že právě oni dnes vystupují jako autoritativní odborníci na situaci galerijních institucí. „Pan ministr by očekával konstruktivnější řešení problému, pokud by zde nějaký byl. Je samozřejmě otevřen dialogu o dalším směřování Národní galerie, ale tento způsob nátlakové komunikace považuje za obtížně přijatelný,“ vyjádřilo se vedení ministerstva kultury a tím se zdá být celá aktivita čtyř signatářů dopisu uzavřena. Dopis se sice dostal k rukám ministra, přesto se pisatelé ocitají ve stejné situaci jako zpěvák zmíněné písně, který pochopil, že jeho milenka obálku ani neotevřela.
To, co je důležité a co by nemělo zmizet pod nánosem osobních útoků, je nicméně stav Národní galerie. Tvrzení, které se objevuje v dopise určeném ministrovi kultury, že galerie „ funguje bez zjevných problémů a zejména směrem k veřejnosti plní své základní poslání“, je mírně řečeno klamavé. Naopak. Národní galerie se projevuje čím dál nečitelnější dramaturgií výstav, kterou často ovlivňují lobbisté nebo soukromí sběratelé (příkladem je třeba pozadí chystané výstavy Bohuslava Reynka). Podoba galerie ani komunikace s veřejností se po léta, ne-li desetiletí, nemění a dávno zaostává za současnými trendy obdobných zahraničních institucí. Návštěvnost galerie je tristní. Vidí to odborná, ale i laická veřejnost. Proč ale vůbec očekávat objektivní zhodnocení současného stavu Národní galerie od jejích bývalých ředitelů, kteří za něj nesou nezpochybnitelnou zodpovědnost?
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.