Jet jako dobrovolnice do Západní Afriky jsem se rozhodla poté, co jsem se doslechla, že organizace Lékaři bez hranic (Médecins sans frontières, MSF) zoufale shání pracovní síly. Své rozhodnutí oznamuji Mary z oddělení lidských zdrojů. Ptá se mě na tři věci: 1. „Víte, že tam vůbec jezdit nemusíte?“ 2. „Víte, že když onemocníte, tak vás nepustí zpátky?“ 3. „Víte, že když zemřete, nebude vaše tělo přepraveno zpět a budete tam pohřbena?“ MSF jsou proslulí svou přímočarostí, ale i tak jsem z toho trochu zaražená. Na všechny tři otázky odpovídám kladně a jdu domů hledat pas. Moje děti to nijak nevzrušuje, ale slibují, že mi budou psát.
Posedlost hygienou
O dva dny později procházím v Bruselu zdravotnickým školením, které je celé ve francouzštině. Už je to nějaký pátek, co jsem ji studovala, ale zásadní sdělení je mi jasné: žádné podávání rukou, žádné náhodné doteky s kýmkoli, o objímání, líbání nebo sexu nemluvě. Snažte se prostě být metr a půl až dva metry od všech dalších lidí. Nechoďte na tržiště. Nejezděte veřejnou dopravou. A nikdy si nesahejte na obličej. Než nastoupím do letadla, už trpím paranoiou ohledně svého zdraví. A nejsem sama. Posádka letadla má na obličejích roušky, stejně jako řada pasažérů. Po přistání v Guineji se do letadla namačká dalších sto lidí. „Nojo, ebola, všichni utíkají,“ prohlásí žoviální Liberijec sedící vedle mě.
Velká Británie evidentně také trpí paranoiou spojenou s ebolou. Jdu koupit kolegům z práce bonboniéru sierraleonské čokolády a přemýšlím, jestli ji nakonec nebudu muset sníst sama.
Před letištěm v Lungi v Sierra Leone si myjeme ruce v sudu s kohoutkem. Učím se kohoutkovou etiketu: poté, co si opláchnete ruce, postříkáte vodou i kohoutek, abyste odstranili případné zbytky viru eboly od toho, kdo kohoutek používal před vámi. Stává se z toho rituál, který opakujeme dvacetkrát denně. Podobné kohoutky jsou všude – před hotely, domy, kancelářemi, dokonce i supermarkety.
Nejnovější centrum pro léčbu eboly, zřízené MSF, leží pět kilometrů od města Bo. Je bílé, leskne se a uprostřed divoké přírody působí stejně cizorodě jako kosmická loď. Před dvěma měsíci tu bylo maniokové pole, MSF zaplatili farmářům za úrodu, potom pole rozkopali a na jeho místě postavili čtyři velké bílé stany, oddělené oranžovými ploty a obklopené zděnými budovami. Centrům pro léčbu eboly se tu prý přezdívá vesnice smrti – šest z deseti pacientů se ven dostane ve dvojitém černém pytli. Atmosféra uvnitř centra mě proto překvapí. Zrovna když přijíždím, třem lidem je oznámeno, že i druhá série testů jim vyšla negativní a že jsou vyléčeni. Nadšený personál čeká před betonovou umývárnou a přeživší postupně jeden za druhým vycházejí ven. Jsou úplně zpocení a mhouří oči do slunce. Všichni tleskají. James, pastor, který se tu stará o duševní zdraví nemocných, začíná zpívat a ostatní se přidávají. Skupinka žen tančí, lidé fotí, všichni se radují. Ještě než odejdou, se vyléčení pastora vyptávají. Ishmail: „Můžu se teď přiblížit ke své rodině?“ Pastor: „Ano, běž domů a všechny tam obejmi.“ Dostává tašku s přikrývkami, povlečením, vitamíny, baleními burákové pasty, aby znovu nabyl na síle, a obrovské balení kondomů – virus zůstane v jeho spermatu ještě další tři měsíce.
Sprejeři, kteří zachraňují životy
V centru je desetkrát více personálu ze Sierry Leone než cizinců. Všichni zřejmě těší už jen to, že mohou přispět k dílu. V kuchyni devět žen z místní vesnice vaří pacientům k obědu ryby a těstoviny. Alusein má na hlavě viktoriánsky vyhlížející čepec. Najde mi bílé gumáky velikosti 39 pokreslené tlustým zvýrazňovačem – jsou na nich květiny a hvězdy. Ve skladovém stanu vyplňuje bývalý učitel filosofie tabulky. Ve stanu, který slouží jako psychologická ambulance, mluví James s rodinou pacienta. „Když působíte jako pastor, nasloucháte a radíte. Psycholog dělá vlastně totéž,“ říká.
Nikdy jsem neviděla nikoho tolik pracovat. Lékaři jsou káráni, tráví totiž ve vysoce rizikových zónách moc času. Jakákoli doba delší než hodina je přitom zdraví nebezpečná. Ve vrstvách ochranného oděvu je takové vedro, že když z nich vylezete, musíte z holínek vylévat pot.
Navlíknout se do deseti částí ochranného oděvu (lékařský oděv, boty, žlutý oblek, síťka na vlasy, kapuce, maska, brýle, silné rukavice, tenké rukavice, zástěra) a ujistit se, že vám nekouká ani kousek kůže, trvá dlouho a vyžaduje praxi. Ale v porovnání se svlékáním je to hračka. Když se dostanete ven z vysoce rizikové zóny, jste vyčerpaní, přehřátí a dehydrovaní, brýle máte zamlžené a mysl zmatenou. Právě při rozepínání a svlékání vrstev oblečení ale hrozí vážné riziko kontaminace. S tím pomáhají sprejeři. „Jaká je vaše práce?“, ptám se. „Jsme sprejeři. Říkáme lidem, co mají dělat, nenecháme je, aby udělali chybu. Zachraňujeme jim životy.“ A také vás zkropí půlprocentním roztokem chloru – kdo potřebuje Chanel No. 5, když si může užívat téhle lahůdky?
Zdravotnictví na zhroucení
Všichni tu dělají, co mohou, aby pomohli zastavit nemoc, která je hrozbou pro celou společnost. Nákaza už znemožnila cestování, oslavy, pohřby, zavřela školy a univerzity, zdražila ceny potravin a přinesla také podezíravost a strach. „Nepořádají se žádná setkání, neslaví se křtiny, lidé se bojí chodit i do kostela,“ říká poradce MSF Tamba. „Bojí se dělat všechno, z čeho měli dříve radost.“
Problém je, že matky své nemocné děti do dětské nemocnice MSF nechtějí posílat. Bojí se, že jim je odebere mimozemšťan v ochranném skafandru a už je nikdy neuvidí. V důsledku toho se mnoho dětí do nemocnice dostane tak pozdě, že už je nelze zachránit. Nikdo netuší, kolik jich doma umírá na malárii – největšího zabijáka dětí do pěti let věku v regionu – nebo na jinou z mnoha chorob v zemi, kde je dětská úmrtnost nejvyšší na světě.
Také stovky lidí z řad zdravotnického personálu zemřely poté, co se nakazily ebolou. Je tu příliš málo ambulancí, příliš málo laboratoří a existují velmi reálné obavy, že se celé zdravotnictví, už tak oslabené léty občanské války, zhroutí. Sama své zdraví sleduji minutu po minutě. Bolí mě hlava kvůli dehydrataci? Bolí mě v krku z přemíry chlóru? Mám horečku, nebo je dnes jen o něco větší teplo? Vyskytují-li se tyto tři symptomy najednou, stačí to, aby vzniklo vážné podezření, že trpíte ebolou.
Moje matka mi v e-mailu navrhuje, že dětem pronajme byt v jižním Londýně, aby tam mohly tři týdny po mém návratu bydlet, zatímco já bych pro jistotu měla zůstat v karanténě. Vysvětluji jí, že nikoho nenakazím a že se druhý den po návratu vrátím do práce. Velká Británie evidentně také trpí paranoiou spojenou s ebolou. Jdu koupit kolegům z práce bonboniéru sierraleonské čokolády a přemýšlím, jestli ji nakonec nebudu muset sníst sama.
Autorka pracuje pro organizaci Lékaři bez hranic.
Z anglického originálu I volunteered to fight Ebola in Sierra Leone with MSF: Here’s what happened publikovaného na serveru The Guardian přeložila Barbora Votavová.