Volby v zahnívajícím pluralismu


Tradiční strany se vyčerpaly a nové subjekty, jež známe jen jako billboardové bubliny, nevěstí nic dobrého. Co zbývá? Volit sousedy.

V Praze se nyní dají v jediném obvodě spatřit dva takřka identické mobilizační plakáty „protikladné“ partajní provenience. Na tom modrém, který vylepila ODS, komunální kandidát tvrdí: „Nedovolím mrakodrapy v parku.“ A na plakátu oranžovém z dílny ČSSD nám jiná důvěryhodná tvář (ano, mnohem důvěryhodnější) sděluje: „Nepustím developery do parku.“

Nepřijatelnost poměrů

Nejde mi nyní o to, že za starostování bývalého místopředsedy občanských demokratů Davida Vodrážky na Praze 13 vtrhl do parků s bagrem opravdu kdekdo a mrakodrapy rostly jako houby po dešti. Ani o to, že další ochránce parků, kandidát ČSSD a ředitel Fakultní nemocnice Motol Miloslav Ludvík zatím žádný rozpor mezi slovy a činy ve veřejném prostoru nespáchal. Jde o to, že tradiční partaje proti sobě mobilizují týmiž tématy a řešeními, ba i stejnými slovy. A že jsou vzájemně zaměnitelné ve své ochotě slíbit cokoli v záležitostech, o nichž je známo, že obyvatele dané lokality nejvíce pálí. Vzájemnou zaměnitelnost stran pak ještě posiluje fakt, že ohledně jejich odolnosti vůči developerským bakšišům panuje všeobecná voličská skepse.

Zkusme zvolit, pokud možno, sousedy. Zvolme se navzájem, ať mají nahoře vztek! Ano, vím, letos už to nestihneme, nejsme domluveni, už je pozdě. Ale „lépe pozdě, než nikdy“ (české přísloví).

Čím se vlastně tento stranický „pluralismus“ liší od nezapomenutelných jednotných kandidátek Národní fronty? Vždyť i dnes „naši představitelé“ pospolu vytváří stejné fráze o lepším příští našeho lidu. A přitom zůstává netknuta „potrubní pošta“ finančních toků, která zajišťuje reálnou moc a neotřesitelný neformální vliv vládnoucím strukturám – dnes už (nebo zatím ještě) bez zbytečných a drahých přesunů obrněné techniky přes půlku Evropy v případě jejich ohrožení. Jenom je třeba nové lidi znovu zkorumpovat, což nepřesahuje obvyklou míru podnikatelského rizika.

Kvílení publicistických plaček nad pasivitou voličů je v daných poměrech nepochopitelné. Zvláště když politologicky vzdělaní jedinci mezi nimi jedním dechem hned připomínají, že „věcná řešení“ (například umístění mrakodrapů) jsou důležitější než „ideologizování“, zda to či ono je vhodnější pro horních deset tisíc, anebo dolních deset milionů Čechů. Také se často od vzdělanců dozvídáme, že volební pasivita vlastně svědčí o obecné přijatelnosti poměrů. Strkanice u volebních uren, přes něž davy bojují o každé procento pro svoji stranu či hnutí jako o život, svědčí přece o krizové situaci, která té správné demokracii nesvědčí. Ještě že máme senátory jako „pojistku“ proti rychlé, citelné a vlastně jakékoli změně. Ještě že v komunálkách můžeme zakřížkovat napříč všemi stranami právě tolik kandidátů, kolik má jedno každé zastupitelstvo židlí. A oddávat se staré dobré iluzi, že „rotace kádrů“, které skoro nikdo nezná, všechno vyřeší, až se nám jednou podaří vybrat jen samé tatíčky Masaryky.

Zvolme své sousedy

Úvodní příklad se splynutím někdejších politických protipólů v jedné kampani je ovšem dávno příběhem ze zadního dvorku, na nějž jsou – právě pro své zestejňování – tradiční politické strany odkládány, a to nejen u nás. Skutečný boj se v hlavním městě odehraje mezi dvěma marketingovými projekty, TOP 09 a ANO. Pražané rozhodnou, zda k lidu blíže má vskutku kníže, který evidentně může spát spánkem spravedlivých i při kontaktní volební kampani, protože jeho místopředseda, spořivý exministr financí a známý lidumil, nikdy nespí. Anebo zda uspěje a v metropoli se zachytí šikovný podnikatel, který někdejší státostranu a nynější zahnívající pluralismus chce snad stále ještě nahradit státofirmou (a „bude líp“). Můžeme se utěšovat, že tato nová a kupodivu již pevně etablovaná mobilizační šidítka mají po Evropě i podoby mnohem horší, mnohem méně úsměvné. Také my jsme však nasedli do vlaku a jedeme po dráze, jejíž koleje jsme sami – jako údajní páni svého osudu – nepoložili.

Co zbývá? Možná zase ne tak málo. Zkusme zvolit, pokud možno, sousedy. Zvolme se navzájem, ať mají nahoře vztek! Ano, vím, letos už to nestihneme, nejsme domluveni, už je pozdě. Ale „lépe pozdě, než nikdy“ (české přísloví).

Autor je politický komentátor, v současnosti působí jako asistent Jana Kellera.

 

A2LARM