Drtinová v rozhovoru o Gaze nenaplnila ani základní novinářské standardy

„Měl jste, nebo jste neměl potřebu odsoudit Hamás a vyslovit svůj odpor ke genocidě spáchané na Izraelcích, ano, nebo ne?“ ptala se Daniela Drtinová v DVTV antropologa Yasara Abu Ghoshe. Ten přijal pozvání do DVTV poté, co dostal okruhy otázek, ze kterých vyplývalo, že si budou povídat o jeho pohledu sociálního antropologa na izraelsko-palestinský konflikt, o jeho osobních zážitcích z dětství na Západním břehu, o situaci v Gaze, zločinech páchaných na tomto území, humanitární krizi, odhadech možného vývoje, české veřejné debatě o tématu a otázce odsouzení Hamásu. Ze všech těchto okruhů stihli v pořadu probrat hlavně ten poslední, tedy odsouzení Hamásu. Drtinová svou otázku pak doplnila dovětkem, že Abu Ghoshovo kategorické a jednoznačné odsouzení činů Hamásu při přípravách nenašla.

Říct, že v Gaze nejsou novináři, a tudíž musíme vycházet jen z dostupných informací, které jsou navíc shodou okolností shodné s propagandou izraelské armády, je totální rezignace na jakoukoliv snahu informovat se o tom, co se v Gaze vlastně děje.

Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy viděla tak špatně vedený rozhovor, a to nejen co se týká přípravy a orientace v tématu, ale i z čistě lidského hlediska, kdy Daniela Drtinová Yasara Abu Ghoshe obklíčila předem sítí svých předsudků a rozhodla se nevnímat ho jako člověka, o jehož názorech a zkušenostech by se chtěla něco dozvědět, ale jako někoho, kdo hájí Hamás a ona to musí dokázat.

Dokažte, že nefandíte Hamásu

Dalších deset minut pořadu pak Drtinová stále dokola zjišťovala v různých obměnách, jestli antropolog nepodporuje Hamás. Používala k tomu citaci z jeho rozhovoru, kdy řekl, že Hamás by se – pokud by chtěl mít budoucnost – musel jako všechny jiné radikální organizace v jiných konfliktech vzdát násilí, zúčastnit se voleb a podrobit se demokratickému režimu. „Pokud by na tohle Hamás přistoupil, tak má i budoucnost,“ řekl Yasar Abu Ghosh pro Seznam krátce po útoku Hamásu. V kontextu původního rozhovoru je nepředpojatému čtenáři jasné, že se nejedná o vyjádření Abu Ghoshovy touhy po budoucnosti Hamásu, ale o analytický příspěvek k možným budoucím scénářům.

Své vyjádření se pak pod palbou otázek Drtinové snažil Yasar Abu Ghosh vysvětlovat na příkladech jiných teroristických organizací z Evropy, které se později, když se podmínky změnily, také proměnily a začaly hrát jinou roli. Zdůrazňoval rovněž opakovaně, že konkrétní násilné činy a viníci mají být samozřejmě potrestáni.

Ale pro příklady toho, jak se z teroristické organizace stane organizace nejen akceptovaná, ale i uznávaná, není potřeba chodit tak daleko. Stačí si připomenout například sionistickou teroristickou organizaci Lechi, která měla na svědomí smrt mnoha civilistů a zavraždila i vyslance Organizace spojených národů Folke Bernadotta, který během druhé světové války vyjednal propuštění 15 000 vězňů z německých koncentračních táborů. V roce 1949 vyhlásil Izrael amnestii, která se vztahovala na všechny členy Lechi, a v roce 1980 byla skupina poctěna zavedením stuhy Lechi, vojenského vyznamenání udíleného „za vojenskou službu před založením státu Izrael.“ Jedním z vůdců Lechi byl pozdější izraelský premiér Jicchak Šamir.

V tom samém rozhovoru Yasar Abu Ghosh také řekl, že útok Hamásu vidí podobně jako všichni ostatní, že je z toho bezprecedentního násilí vůči civilnímu obyvatelstvu šokovaný, rozhněvaný a znechucený. Kdyby si jeho mediální výstupy Daniela Drtinová nastudovala bez předsudků, dočetla by se a doslechla navíc celou paletu jeho názorů, které dokládají, že s Hamásem nemá a nemůže mít společného vůbec nic. Například proto, že budoucnost regionu vidí tak, že nesmí být založena na vyhánění lidí, ať už se jedná o Palestince nebo Izraelce. Ale hlavně proto, že z každého jeho mediálního výstupu je patrné, že je humanista.

Rešerše na rozhovor musely probíhat tak, že Drtinová, nebo ten, kdo je dělal, hledali cokoliv, co by jen trochu mohlo doložit, že Abu Ghosh své životní postoje jen předstírá a v hloubi duše se nad násilím raduje nebo ho omlouvá. Sám Abu Ghosh vyjádřil v jiném rozhovoru své znechucení nad tím, že ho lidé podezírají, že schvaluje násilí, protože je Palestinec, což pochopitelně považuje za urážlivé.

Organizace, jejíž členové řežou hlavy kojencům

„My se tu ale bavíme o organizaci, jejíž členové řežou hlavy kojencům,“ oponovala Daniela Drtinová, která tím jen dokazovala, že nesleduje debatu o tom, co se 7. října stalo. Ve světových i izraelských médiích je to přitom docela důležité téma a zrovna informace o řezání hlav kojencům byla vyvrácena. O tom se lze dočíst například v Ha’arecu nebo na PolitiFactu nebo i na Wikipedii. Rozporovat některá nepravdivá tvrzení, která se krátce po útoku 7. října objevila a v české veřejné debatě dosud udržela, je ošemetné, protože to může působit jako obhajoba Hamásu. Jako kdyby ten, kdo je vyvrací, říkal: „podívejte se, oni přeci nejsou tak strašní.“ Jenže nepravdivé informace je potřeba vyvracet z principu a je třeba si také uvědomovat, že právě ony slouží k tomu, aby byli Palestinci jako skupina dehumanizováni a vznikl tak bianco šek na jakýkoliv zásah proti nim.

Brutální smrt lidí, kteří zemřeli 7. října, násilný vpád do domovů lidí, děsivé trauma, které útok způsobil nejen rodinám mrtvých a unesených, ale mnoha dalším lidem v Izraeli i jinde ve světě, jsou dost strašné události samy o sobě a nepotřebují přece být nijak zveličovány tím, co se nestalo.

Seznam zcela mylných představ Drtinové o tom, co se stalo a děje, je ale dlouhý. Věří například tomu, že lidé v Gaze jsou s předstihem informováni o tom, že někde bude bombardování, a mají tak možnost se přesunout do bezpečí a že jediné, co jim v tom brání, je Hamás. Že informování nemůže takto probíhat v situaci, kdy je bombardování tak masové a že už není kde se schovat, je celkem očividné, ale o ustupování od této praktiky už hovoří i představitelé IDF veřejně.

Podobně absurdně působí Drtinové argumentace, že to, co se stalo 7. října, je genocida. Kdo sleduje rozhodování Mezinárodního soudního dvora OSN v Haagu, ví, že rozhodnutí o tom, co je a co není genocida je komplikované a je třeba brát v potaz celou řadu okolností. To pochopitelně platí nejen v případě Izraele. Drtinová to ale o teroristickém útoku Hamásu říká s naprostou jistotou, se kterou to rozhodla ona sama od stolu. To samozřejmě neznamená, že kdyby bylo možné žalovat Hamás podobně jako Izrael, že by soud onen útok jako záměr spáchat genocidu neoznačil. Dechberoucí je ona bohorovnost, s níž Drtinová s pojmem genocida v tomto případě nakládá.

Protože novináři v Gaze nejsou?

To všechno by se ještě dalo pochopit. Novináři jsou tím, jak je dnes svět rychlý a jaké požadavky na ně jejich redakce kladou, velice často nuceni zabrušovat i do témat, ve kterých se příliš neorientují. Zcela nepochopitelné ale je, že Daniela Drtinová, která je sama novinářka, reprodukovala během celého rozhovoru jako „jediné dostupné informace“ zcela očividně propagandu jedné strany a tvrdila, že jiné informace nemáme, protože v Gaze prý žádní novináři nejsou. To je pro mě nejvíce šokující tvrzení ze všech, protože nedokážu pochopit, jak jí mohlo uniknout, že v Gaze novináři jsou a také to, co se jim děje.

Řada novinářů z Gazy i těch, co nejsou původem z Gazy, ale reportovali odtamtud, už zemřela. Jako novináři bychom se o osudy svých kolegů měli pochopitelně zajímat. Podle aktualizovaného seznamu byla ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, potvrzena smrt osmdesáti osmi novinářů a novinářek. Je možné zhlédnout  dokument Al Džazíry o práci novinářů v Gaze. O násilném umlčování palestinských hlasů z Gazy píše i OSN. Nebo si lze přečíst o stížnosti Al Džazíry, o které reportuje Guardian. Nebo o případu Waela Dahdouha, kterému IDF zabila dceru, syna a ženu. Do Gazy se dostali i novináři ze CNN, sice na omezenou dobu, ale na výsledky jejich práce je dobré se pro utvoření představy, co se v Gaze děje, podívat. Kdyby si informace z místa Drtinová skutečně nastudovala, nekladla by pak tak hloupé otázky, jako například proč dosud nesrovnal Izrael Gazu se zemí. Viděla by totiž, že Gaza z velké části srovnaná se zemí už je a že se nyní jeví jako velice nepravděpodobné, že by v ní někdy v budoucnosti mohli Gazané normálně žít.

Říct, že v Gaze nejsou novináři, a tudíž musíme vycházet jen z dostupných informací, které jsou navíc shodou okolností shodné s propagandou izraelské armády, je totální rezignace na jakoukoliv snahu informovat se o tom, co se v Gaze vlastně děje.

V síti klecových pojmů

„Každé sociální ‚já‘, každá představa o sobě samém, kterou chceme druhým sdělit, má své strašné nepřátele – esencialisty, lidi myslící pomocí klecových pojmů. Klecové pojmy obkličují to, co označují, sítí, z jejíhož sevření se to označené nedokáže vysvobodit: myšlení pomocí klecových pojmů nazvěme esencialismus, protože připisuje tomu, co ty pojmy definují, nějakou nezměnitelnou esenci. Klecové pojmy radikálně omezují právo lidí na to být druhými slyšeni a viděni bez předsudků, bez předem daného soudu,“ napsal ve své eseji o důvěře v systém Václav Bělohradský.

V eseji se mimo jiné zamýšlí nad tím, proč by měla být důvěra v systém příznakem správného postoje, a klade si otázku, proč někteří sociální vědci narativ ochrany důvěry v systém přijímají. Tento jev se pochopitelně netýká jen sociálních vědců, ale i mnohých českých novinářů, kteří se při místy až zběsilé obhajobě systému a statu quo snad ani necítí trapně. Podle Bělohradského je pak vedlejším produktem důvěry v systém nedůvěra k jedincům, jejichž nepředvídatelné záměry vychylují systém z rovnovážného stavu. „Strážci jeho rovnováhy na ně proto aplikují klecové pojmy, jejichž plošné užívání ale znetvořuje celou společnost: šíří se kultura vyzbrojování, zastrašování nepřizpůsobivých menšin a morální panika z kontaminace ‚cizími kulturami‘.“ To bezezbytku platí pro rozhovor v DVTV, který tento přístup učebnicově ilustruje.

Yasar Abu Ghosh byl totiž předem odsouzen k tomu, že přece musí obhajovat Hamás, a nebyl tak v žádném případě slyšen ani viděn bez předsudků. Když mu Drtinová tvrdí, že kdyby tam byl někdo, kdo by Izrael hájil, ptala by se stejně, lze se tomu jen smát. Ostatně ona sama jako příklad toho, na co by se v takové situaci případně ptala, uvádí trestní stíhání Benjamina Netanjahua, která se ale týkají daného konfliktu jen tak, že se pokračováním války vyhýbá trestní odpovědnosti. Kde kdy v médiích zazněl požadavek, aby obhájci Izraele odsoudili izraelský terorismus? Aby se rituálně v každém rozhovoru káli a znova a znova pořád opakovali, že s tím, co se děje například právě teď na Západním břehu, nesouhlasí? Kdyby to po nich někdo opakovaně vyžadoval před zahájením jakékoliv diskuze na dané téma, pak by sami na vlastní kůži pocítili, jak je takový požadavek nedůstojný a ponižující a že by to stále dokola ani opakovat nedokázali.

Kromě toho tedy ČR naopak brání sankcím vůči osadnickým teroristům a mnohým novinářům to ani nepřijde divné, natož aby se vládních představitelů ptali, jak to tedy myslí a jestli je jejich postoj v souladu s hodnotami, které deklaratorně hájíme. Novináři v tomto ohledu selhávají nejspíš proto, že to vidí podobně jako vláda. Přirozeným důsledkem pak je, že kdo to vidí jinak, má zcela jistě nějaké nekalé záměry, je antisemitou, podporovatelem terorismu a je třeba ho za to pranýřovat. To brání jakékoliv smysluplné debatě.

Jiné světy

Celý tento strašlivý konflikt a právě probíhající masakr v Gaze mají mnoho hrozných rozměrů a ani já jsem samozřejmě nemohla obsáhnout všechny nesmysly, které Drtinová k tomuto tématu stihla za necelých pětatřicet minut vyslovit. Abych nebyla jen kritická, pokusím se na závěr říct to, co považuji za největší problém a překážku normální debaty na toto téma.

Vím samozřejmě, že ne každý, kdo obhajuje bez náznaku kritiky postup současné izraelské vlády v Gaze, se raduje ze smrti a utrpení civilistů. Byť si tedy tuto skutečnost musím při sledování debaty neustále připomínat. Odlišné hodnocení situace vychází z celé řady rozdílných postojů a představ, ale často i z jiných obav, důrazů a odhadů následného vývoje. A pochopitelně i z odlišných interpretací historie. Pro pochopení toho, proč je současná debata zablokovaná, je však ze všeho nejvíc potřeba mít na mysli, že často vycházíme ze zcela jiných informací. V české debatě se reprodukuje stále dokola celá řada mýtů, které se netýkají jen 7. října, ale i následného bombardování Gazy, doručování humanitární pomoci, role UNRWA a mnoha dalších témat. Zajímavé přitom je, že v izraelských a tím spíše světových médiích probíhá často zcela jiná debata než v těch českých.

Jedním takovým českým evergreenem bez oponentury je tvrzení, že lidé v Gaze souhlasí s brutálním útokem 7. října. Argument, že Gazané podporují Hamás, ostatně v DVTV také zazněl. K tomu, abychom pochopili postoje lidí nejen v Gaze, ale v celém arabském světě, je potřeba si uvědomit, že sledujeme docela jiné zprávy. Naši milí a stateční kolegové z Ha’arecu kromě mnoha dalších objevných informací udělali velmi potřebnou analýzu toho, jaké informace se dostaly k lidem prostřednictvím arabskojazyčných médií. Z různých dalších informací z internetu, ale i přímých svědectví vyplývá, že lidé v Gaze nevěří tomu, že Hamás zabíjel civilisty. Od člověka, který byl ještě před měsícem v Gaze, mám informaci, že tam dokonce kolují konspirační teorie, že to celé zorganizoval Mosad.

Lidé v arabském světě naopak sdílejí videa, která mají dokládat brutalitu IDF a to i ze dne 7. října. V tomto ohledu žijeme ve zcela odlišných světech. Informace, které sdílejí lidé v arabských zemích, se v některých případech částečně propisují do debaty ve světě, do té české však téměř vůbec.

Ale vraťme se k obyvatelům Gazy. Můžete namítnout, že si to mohli ověřit nějak jinak, informace získat z jiných zdrojů. Jenže opravdu je možné vznášet takový nárok na lidi, kterým krátce po útoku začaly na hlavu padat bomby, přišli o své domovy, často i blízké a nyní bojují o holé přežití? Takový požadavek je zcela absurdní. Zvláště tedy v zemi, kde máme své teplé domovy, elektřinu, počítače, připojení k internetu, možnost zaplatit si předplatné světových i izraelských médií a čas na rešerše, ale přesto zde i elitní novináři reprodukují mnohokrát vyvrácené bludy.

Autorka je redaktorka Alarmu.