Máme ministra vnitra s podezřelým titulem z plzeňských práv. Nejvýše postaveným bojovníkem proti kriminalitě je tedy člověk, který je možná zavázán organizovanému zločinu – právě ten si totiž podle dostupných analýz politiky neregulérně získanými tituly v Plzni zavazoval. Už to by mohlo být námětem dosti černých vtipů či napínavých detektivek. Jenže k černému humoru či naopak zděšení ještě více vybízejí kroky Milana Chovance v ministerské funkci.
Asociální politika
Začalo to hned zkraje ministrova působení, když vyhlásil „válku proti drogám“. Co na tom, že represivní politiky vyhlašované pod tímto heslem v posledních dekádách selhaly, vedly jen k větším ziskům pro mafie? Co na tom, že komise předních expertů a bývalých politiků, která „válku proti drogám“ hodnotila, dospěla k jednoznačnému závěru, že přístup k drogám je třeba změnit? Plzeňský rychlostudent na českém ministerstvu vnitra to ví lépe!
Tomio Okamura razí pojetí přímé demokracie jako nástroje, jak zúčtovat s neoblíbenými skupinami lidí. Zůstává otázkou, proč od něj tento přístup přejal právě sociálnědemokratický ministr.
Druhou perlou byl návrh zpoplatnit stížnosti na chování policistů jakýmsi „regulačním poplatkem“ ve výši tisíc nebo více korun. Ač existuje řada svědectví o brutálním chování některých policistů (i soudně projednané případy, kdy nepřiměřený zásah policie skončil vážnými následky nebo smrtí), pro Chovance to není pobídka k pátrání po násilnících v uniformách a k prevenci násilného chování. Lepší je odrazovat stěžovatele. Sociálnědemokratický ministr toho chce docílit vybudováním asociální překážky – ti, kdo by mohli postrádat tisícovku v peněžence, si už zkrátka stěžovat nebudou.
Nejnověji nás ministr vnitra překvapil prohlášením, že by se mělo konat referendum, zda Česká republika přijme uprchlíky ze syrské války. Je to nehorázné už jen kvůli české historické zkušenosti. Konaly se snad v letech 1938, 1948 či 1968 na Západě referenda, zda někdo chce československé uprchlíky? Teatrálně vyznamenáváme Nicolase Wintona, ale jeho dnešním následovníkům bychom rádi stavěli do cesty co nejvíc překážek.
Přiživit se na panice
Je to zvláštní. Nemohli jsme v referendu rozhodnout o vstupu do NATO, ani o našem podílu na různých válkách, nevyhlášených, ale přesto vedených v Srbsku, Afghánistánu či Iráku. Nemohli jsme rozhodnout o jaderných elektrárnách či umístění radaru, ani o reformě zdravotnictví nebo církevních restitucích. A najednou se ministr domnívá, že by se mělo uspořádat celostátní hlasování kvůli pěti až deseti tisícům uprchlíků?
Už tím, že Chovanec tvrdí, že by se o něčem takovém mělo rozhodovat v referendu, umocňuje vážnost celé situace – a tím také předjímá odpověď. Ministrův vzkaz je jasný: přijetí azylantů je důležité, tak důležité, že si od něj chce ministr umýt ruce a nechá rozhodnutí na občanech. Určitě z toho tedy kouká nějaký problém, ba nebezpečí, a je třeba hlasovat proti. Ve skutečnosti chce ministr předhodit uprchlíky z války veřejnému mínění, které je dlouhodobě a iracionálně masírováno obrazy islámského nebezpečí. Ministr se rozhodl přiživit se na vyvolávání paniky.
V České republice dlouhodobě žije skoro půl milionu cizinců. Proč by se právě kvůli jedno- až dvouprocentnímu nárůstu mělo pořádat referendum? A nestálo by nakonec referendum víc, než by činily náklady na přijetí uprchlíků?
V uplynulých pětadvaceti letech se o všelidovém hlasování mluvilo dvěma způsoby. Pro některé své stoupence bylo referendum vrcholem zodpovědného podílu na správě věcí veřejných. Stoupenci tohoto pojetí přímé demokracie byli často aktivisté nevládních organizací či hnutí. Takto pojatému referendu měla předcházet důkladná veřejná debata, v níž by zazněla různá pro a proti. Pro jiné, kteří se příznačně často původně rekrutovali z tváří TV Nova, se referendum podobalo přecvaknutí televizního ovladače. Rozhodněte ano – ne, podle momentální nálady, předsudků a několika zjednodušujících hesel. Právě to druhé pojetí přímé demokracie jako nástroje, jak zúčtovat s neoblíbenými skupinami lidí, nyní razí Tomio Okamura. Zůstává otázkou, proč od něj tento přístup přejal právě sociálnědemokratický ministr. Má to být – spolu s koalicí ČSSD a neonacistů v Duchově – ukazatel nového směřování strany?
Autor je politolog a novinář.